V tramvaji

Tramvaj číslo 17. Čas, místo, směr, obsazenost vozu – vše bezpředmětné. Kamera snímá dva starší, naproti sobě sedící důchodce. Miloše a Zbyška.

Miloš [prohlíží si zaujatě svého cestovního souseda, pár zastávek váhá, než se konečně odhodlá ke slovu]: „Karle? Seš to ty?“

Zbyšek [na Karla překvapivě neslyší, proto se i nadále věnuje fyzickému stavu vlastní francouzské hole]

Miloš [v mylném domnění spolujezdcovy hluchoty]: „Karle!“

Zbyšek [nejprve se lekne, cosi nesrozumitelného utrousí a až poté zaregistruje upřený pohled]: „To pořváváte na mě?“

Miloš: „No ano. [odmlčí se] Na koho jiného bych asi tak pokřikoval ‘Karle’?“

Zbyšek: „Já jsem Zbyšek.“

Miloš: „Zbyšek Knoflík?“

Zbyšek: „Zbyšek Kabelka.“

Miloš [neztrácí nadšení ze slepého obstřelování]: „Zbyšek Kabelka z Frýdku?“

Zbyšek: „Zbyšek Kabelka z Jeseníku.“

Miloš [nevzdává se]: „Takže Zbyšek Kabelka z Jeseníku…“

Zbyšek: „Myslím, že sem to řek jasně.“

Miloš [po několikavteřinovém vstřebávání]: „Ale jo. Já to hnedka věděl!“ [Miloš se patřičně načepýří] „Mám na tváře pamatováka.“

Zbyšek [zakousne se upřeným pohledem do Milošovy postavy a trošku roztaje]: „Takže… my… my dva… se opravdu známe?“

Miloš [přesvědčivě]: „Dyť jsme spolu sloužili na vojně!“

Zbyšek [po dvou zastávkách a pětiminutovém pohledu]: „No ano! Vždyť jsme spolu sloužili na vojně!“

Miloš [souhlasně]: „Útvar 56.“

Zbyšek [s přivřeným zrakem]: „Vojín Kadeřábek?“

Miloš: „Vojín Šeřík.“

Zbyšek: „Tonda Šeřík?“

Miloš: „Miloš Šeřík.“

Zbyšek: „Miloš Šeřík z Ostravy?“

Miloš: „Miloš Šeřík z Havířova.“

Zbyšek: [po x-té pauze] „Já to hned věděl.“

Poté se oba dva odmlčí a navzájem se zmasírují úsměvnými pohledy.

Zbyšek: „Kolik je to let, co jsme se viděli naposled?“

Miloš: „Já myslím, že tak dobrejch dvacet let.“

Zbyšek: „To je neskutečné. Vypadáš furt stejně.“ [polkne slinu] „Vůbec bych tě, chlape, nepoznal…“

Miloš: „Co Anežka, tvá žena?“

Zbyšek: „Jestli myslíš Naděždu, tak Ta…“ [zvážní] „…tak Ta už je tam nahoře.“ [ukáže prstem na strop tramvaje]

Miloš: [rovněž strhne usměvavý výraz] „To je mi líto. Moje Alžběta… [odmlčí se] …Ta je tam už taky.“ [pokýve hlavou směrem ke stropu tramvaje]

Následně se oba starci odmlčí - dívajíce se na strop tramvaje.

Zbyšek [pokusí se zaplašit vzniklé ticho]: „To je neskutečné… Kdo ví, kolik je to let, co jsme se my dva viděli naposled…“

Miloš: [zamyslí se] „Myslím, že to bude dobrejch třicet let.”

Zbyšek: [opět po určité odmlce, ve zřejmé snaze utnout další zárodek ticha] „Pamatuješ na Igora z třetího oddílu?“

Miloš: „Myslíš Igora Bouchače?“

Zbyšek: „Přesně toho.“

Miloš: „A co s ním?“

Zbyšek: „Ále nic. Jen si představ – ten starej blázen nedávno umřel.“

Miloš: [zaskočeně] „To bych do něj neřek.“

Zbyšek: „Já taky ne.“

Miloš: „A co jeho žena - Ingrid?“

Zbyšek: „Ta se s tím nějak smířila… Však Igor na ní visel, až to hezký nebylo. Ale Igorova sestra…“

Miloš: „Igor měl sestru?“

Zbyšek: „Měl…

…nějak to neunesla a uklouzla ve vaně.“

A zase nastává pauza v rozmluvě dvou dávných přátel…

Zbyšek: „Stejně by mě zajímalo, kolik je to…“

Miloš: [přeruší jej] „Já myslím, že třicet, čtyřicet let…“

Zbyšek: „To je neskutečné…“

Miloš [společně pokyvují hlavou]: „Doufám, že nebudou v obchodě fronty…“

Zbyšek: „Taky do Kauflandu?“

Miloš: „Žena bude péct, takže…“

Zbyšek: [znejistí] „Neříkals náhodou, že je tvá žena tam… no tam nahoře?“ [ukáže prstem na strop tramvaje]

Miloš [udiveně]: „Na jaké hoře?“

Miloš následně upadne do určitého myšlenkového komatu. Zbyšek se proto pohotově ujme záchranného kruhu.

Zbyšek: „Ale víš kdo umřel zcela určitě?“

Miloš: „Kdo?“

Zbyšek: „Vojta Dušek.“

Miloš: „Vojtěch Dušek???“

Zbyšek: „Upadl ve vaně.“

Miloš: „Ve vaně?“

Zbyšek: „Však ty nové vany znáš… To je samej DEZIKN, ale bezpečnost nulová.“

Tramvajový vůz se poklidně prodírá směrem vpřed a Miloš se Zbyškem i nadále rekapitulují lidské ztráty.

Miloš: „S tou vanou mi to připomíná…“ [na okamžik se zapotácí ve své notně zaprášené paměti] „…Karla Okurku.“

Zbyšek: „Taky upad ve vaně a umřel?“

Miloš: „Ale kdepák…“ [krátce se usměje] „Zubatá mu na rameno teprve zaklepe. Je na tom chudák špatně.“

Zbyšek [zahledí se z okna na lidi čekající na zastávce] „Není to náhodou Vojta Dušek?“

Miloš [zacílí na osobu označenou Zbyškovým prstem]: „Já myslím, že je to spíš Igor. Igor Bouchač.“

Zbyšek: „Nebo Ingrid…“

Miloš: „No to je jedno… Kam vlastně jedeš, Karle?“

Zbyšek: „Já ti ani nevím… ale soudě podle peněženky a prázdné nákupní tašky…“

Miloš: „Na hřbitov?“

Zbyšek: „No…“ [zamyslí se] „...je to docela možné…“

A opět důvěrně známá vložka. Několik prázdných pohledů, několik promlčených zastávek… Kdyby to bylo možné, šouravý klavírní doprovod se silným melancholickým nádechem by byl přesně padnoucí.

Miloš: „Kolik je to let, co jsme se my dva viděli naposled…“  [polkne slinu] „Co, Karle?“

Zbyšek: „Toníku, já ti ani nevím, jestli jsme se my dva vůbec někdy viděli…“

Miloš: „Proč mi vlastně říkáš Toníku, Karle?“

Zbyšek: „No nejmenuješ se tak?“

Miloš: „No… ehm… je to možné…“

Zbyšek: „Věř starému Karlovi…“

Tramvajový vůz mezitím doráží na točnu. Oba muži zůstávají sedět na svých místech i navzdory hromadnému vystupování spolucestujících.

Řidič: „Pánové, vystupovat. Konečná.“

Miloš: „To mluvíte na nás, pane?“

Řidič [otráveně]: Ne, to já jen tak flirtuju s těmi zadními sedadly.”

Řidičův sarkasmus mine oba starce s několikakilometrovou výchylkou.

Miloš [ustaraně]: „Karle, měli bychom tomu řidiči pomoci. Povídá si se zadním sedadlem…“

Řidič [s výrazem středně propečeného cholerika]: „Pánové, neserte mě! Okamžitě ven!“

Miloš se Zbyškem poněkud zmateně a nelibě opouštějí svá vyhřátá místečka. Během vystupování si neodpustí stížnost na adresu příliš vysokých schodů, příliš neslušných řidičů a příliš kluzkých sanitárních předmětů. Poté si oba podají ruku a vydají se vlastním – notně nevypočitatelným směrem.

Miloš: „Tak za dalších dvacet, třicet let…“

Zbyšek: „Nápodobně…“

Druhého dne přijíždí na nejmenovanou zastávku tramvaj číslo 17. Čas, místo, směr, obsazenost vozu – vše je opět bezpředmětné. Kamera se pozvolna prodírá davem, až se zastaví u dvou starších mužů.

Miloš: „Tomáši? Jsi to ty?“

Zbyšek [podívá se za sebe, poté vedle sebe]: „Vy asi myslíte mě, že ano?“