O víle Lesněnce a ztraceném králíčkovi

Za sedmero krtčími kopečky na zelené pasece, žila na kraji lesa malá modrá víla, která se jmenovala Lesněnka.  Každé ráno, když sluníčko protřepalo své polštářky z obláčků a začalo šimrat svět svými zlatými prstíky, roztančila se Lesněnka mezi stébly trávy a zpívala své oblíbené tóny.

I dnešní ráno bylo stejné. Víla roztáčela svou lehkou sukýnku a ladně se pohupovala mezi jahodím a borůvčím. Červené jahůdky voněly a modré borůvky vypadaly jako perly, když se třpytily v ranní rose.

      Když v tom, „Aúúúú“ ,ozvalo se kdesi v lese. Víla se zastavila a pozorně se rozhlížela odkud hlas vyšel.

„Je tady někdo?“  zavolala Lesněnka, když stále nikoho neviděla.

Za nízkým smrčkem vykoukla hlava malého šedého králíčka. „Já, ….já jsem …….tady.“ ozval se nesmělý hlásek.

Lesněnka zamrkala svýma modrýma očima a šla k chlupatému stvoření, které se celé třáslo strachy a zimou.

„Ahoj, kde jsi se tady vzal? A kde máš maminku?“  Lesněnka pohladila prokřehlého králíčka po ouškách.

„Já jsem se ztratil.“ špitl smutně chlupáček.

„Ale ty můj maličký. Počkej zatančím ti a zazpívám a hned ti bude tepleji. „ utěšila víla králíčka.

Víla Lesněnka totiž měla kouzelnou moc, svým zpěvem a tanečkem uměla rozdávat teplo a úsměv  pro všechny, kdo se na ni právě dívali. A opravdu – pomohlo to. Víla se točila, sukýnku měla jako květ modrého zvonku, co kvetl na louce. Zpívala tak líbezně, že se k ní přidal i slavík, který je pozoroval nahoře na větvi vysoké borovice. Králíčkovi už bylo takové teplo, jakoby se tulil ke své mamince a k bráškům, kterým se ztratil.

„Děkuju ti, už je mi teplo. Jsi hodná. A kdo vlastně jsi?“

„Já jsem víla Lesněnka a bydlím v tomhle lese. A ty mi pověz králíčku kde jsi se ztratil?“

„Včera jsme šli s maminkou na houby do lesa a já se zatoulal a pak jsem už maminku a brášky nemohl najít. Volal jsem je, ale nikdo se mi už neozval“ králíček začal plakat a kapičky slziček mu smutně stékaly po tvářích.

„Neplač králíčku. Všechno zpravíme. Půjdeme maminku a brášky hledat a všechno bude zase dobré“ víla obejmula králíčka a ten se na ni usmál. Sluníčko mu osušilo slzičky a tak se Lesněnka s králíčkem  vydali do lesa.

„Vzpomínáš si, kudy jsi šel králíčku?“ zeptala se víla.

„Když já vůbec nevím. Chodil jsem dlouho a až večer, když vyšel měsíček jsem došel na kraj lesa, kde jsem přespal do rána.“ odpověděl hopkající králíček.

„Hmm, to nic. Tvojí rodinu najdeme, neboj“ usmála se víla.

Šli lesem, který voněl tak krásně, až se tomu skoro nedalo věřit. V tom potkali lišku.
„Dobrý den paní liško, neviděla jste tu náhodou králičí maminku se svými dětmi“ zeptala se zdvořile Lesněnka a zatočila svou sukýnkou. Králíček se schoval za vílu, protože od maminky věděl, že si má před liškou dávat pozor. Liška byla ale v tu chvíli okouzlena vílím tanečkem a jen se na Lesněnku a králíčka usmála.

„Ne, neviděla jsem je. Potkala jsem jen pana skřivánka, co si prozpěvoval u svého hnízda v koruně stromu.  Spěchám domů, mám v doupěti pět dětí, už na mě jistě netrpělivě čekají.“ liška jen zamávala svých chundelatým ocasem na pozdrav a zmizela v lese.

Naše dvojice šla dál, hlouběji do zeleného lesa. Sluníčko proplétalo své paprsky mezi větvemi stromů a ukazovalo tak cestu. Po chvíli běží lesem starý zajíc.

„Halóóó, pane zajíci. Mohl by jste prosím vás na chvíli zastavit? Rádi bychom se vás na něco zeptali“ zvolala na něj víla. Zajíc se otočil a zamířil ke králíčkovi a víle Lesněnce.

„Copak, copak by jste rádi? Pospíchám, běžím na paseku, dát si ke snídani šťavnatou travičku“.

„Nezdržíme vás. Jen jsme se chtěli zeptat, jestli jste někde nepotkal paní králíčkovou se svými synky?“

„Ne, nepotkal. Nepotkal jsem nikoho, spěchal jsem a tak jsem se nerozhlížel“ odpověděl zadýchaný zajíc.

„Dobře, děkujeme vám a na shledanou“ rozloučili se Lesněnka se smutným králíčkem.

„Nevěš hlavu králíčku, mamku najdeme a brášky taky. Nesmíš se vzdávat naděje, kdo vytrvá, dokáže hodně.“ Povzbudila králíčka Lesněnka a věnovala mu další otočku své kouzelné sukýnky. Králíček tak nabral nové síly a šli dál.

…Po nějaké době už králíček klopýtal. „Já už nemůžu Lesněnko, bolí mě nožky, pacičky mám už celé uchozené.“

„Tak si odpočineme, támhle kousek odsud je studánka, napijeme se a sedneme si.“ Došli ke studánce s krásně průzračnou vodou. „Napij se králíčku“.

Králíček se napil chladné vody a lehnul si do mechu vedle studánky. Víla nestačila ani nic říct a králíček už spal. Lesněnka ho nechala a šla mu zatím natrhat lesní maliny, které rostly hned vedle studánky. Když se po chvíli králíček probudil uviděl před sebou na zeleném mechu krásně červené maliny. „Vezmi si, ať se posilníš“, usmála se víla.

Králíček snědl maliny a oba se vydali dál na cestu lesem. Neušli daleko, když potkali pana srnce s paní srnkou. „Dobré odpoledne“, pozdravila naše dvojice slušně.

„I vám pěkný den, jdete na procházku? „ zeptala se paní srnka.

„Kdepak, hledáme králíčkovu rodinu. Nepotkali jste je tu někde?“

„I ne, neviděli jsme je. Snad se vám je podaří najít. Přejeme vám šťastnou cestu“.

A šlo se dál…

„Podívej vílo, podívej se. Támhle jsou ostružiny. Tady jsme včera byli s maminkou! Tady jsem si trhal ty ostružiny a zatím se mi naši vzdálili.“ vyhrknul ze sebe dychtivě náš králíček.

„Tak vidíš králíčku, máme stopu. Už brzy tvou maminku najdeme, vím to.“ radostí Lesněnka zatančila.

Králíček s vílou volali, jestli se náhodou někde maminka neozve. V lese ale bylo ticho, jen semtam se ovzal ptačí hlas z mohutných větví stromů.

Náhle uslyšeli dupot a hlasité chrochtání. To byl pan kanec, který sbíral pod stromem spadané žaludy. „Kdepak se tu berete, tak hluboko v lese?“  zachrochtal kanec.

„Hledáme králíčkovu rodinu“ nevíte o nich něco pane kanče.

„To bohužel nevím, chro chro.“ zamlaskal pašík s plnou pusou žaludů. „Byl jsem na houbách, ale moc jich není, tak si dávám žaludy. Nechcete nějaké?“ nabídnul zdvořile kanec.

„Děkujeme, ale už jsme po jídle, jste hodný“ a Lesněnka s králíčkem šli dál.

„Koukni Lesněnko co jsem našel“ usmál se králíček a v pacičce držel malé modré pírko.

„To je peříčko ze sojky, to přináší štěstí“ usmívala se Lesněnka.

„Jůůů, tak to už maminku určitě co nevidět najdeme.“ Radoval se králíček.

Jen co to dořekl, přilétla k nim straka. „Dobrý den, den. Dobrý den vám přeju.“ zakřehotala.

„I my vám paní strako přejeme dobrý den“ odvětili naši známí.

„Králíčku, nehledáš náhodou maminku a svoje brášky?“ zeptala se nečekaně straka.

„Ano hledám, ano ano.“ vyjekl radostí králíček.

„Vy jste je snad někde viděla paní strako?“ zeptala se netrpělivě Lesněnka.

„Ano viděla. Na druhém konci lesa všichni hledají a volají ztraceného králíčka. Jestli chcete dovedu vás k nim.“ nabídla se straka.

„To by jste byla moc hodná paní strako. Ani nevíte jakou máme radost.“ usmívala se Lesněnka.

„To víte, my straky víme o všem co se v lese děje. Máme přehled o všem a o každém.“ Zdůraznila paní straka.

„Hurááá, jdeme k maminkce“ jásal králíček. „Peříčko ze sojky mi opravdu přineslo štěstí“ usmíval se dál.

     Straka popolétávala ze stromu na strom, z větve na větev a čekala na králíčka s vílou, kteří ji lesem následovali. Dokonce cestou našli pár hub, které sebrali, aby králíček přinesl domů něco s sebou a udělal tak mamince radost.

     Sluníčko si už pomalu chystalo ke spaní své obláčkové polštářky a ospale zívalo, když konečně došli ke kraji lesa, kde králíček uslyšel znémé hlasy, jak ho volají.

„Mamííííí, mamíííí já jsem tady“, vtom králíček uviděl maminku a rozběhl se k ní. Ta ho objala. Bráškové přiběhli a všichni se radovali a smáli. Lesněnka zatím došla až ke šťastné rodině.

„Maminko, já jsem se nechtěl ztratit, nezlob se. Podívej, přinesl jsem houby, abys měla radost“ zajíkal se nadšením náš malý králíček.

„Ale jdi ty, radost mám především z tebe a nezlobím se. Jsem ráda, že jsme se zase všichni šťastně setkali!“, chrlila ze sebe radostně králičí maminka. Bráškové kolem nich udělali kruh, chytili se za ruce a tancovali.

„Můžu se přidat?“ zeptala se Lesněnka.

Králičí kluci ji vzali mezi sebe a tančili všichni kolem maminky a malého zajíčka.

„Mami to je víla. Víla Lesněnka, která mi tě pomohla najít.“ vysvětlil vše králíček.

Maminka víle poděkovala a protože byl večer, pozvala ji k nim domů, aby u nich Lesněnka přespala. Víla pozvání ráda přijala. Pozvali i paní straku, která jim tolik pomohla. Králičí maminka udělala k večeři houbovou smaženici a všichni si na ní pochutnali.

     Ráno se víla s králičí rodinou rozloučila a zajíček slíbil, že se už nikdy nevzdálí od své maminky, aby se už nikdy neztratil. Straka odlétla domů a i Lesněnka protančila lesem zpět na svou paseku na druhém konci lesa, tam za sedmero krtčích kopečků, kde kvetlo tolik voňavých lučních kvítků, tam kde byla doma.