Neopustila mě

„Není to tak špatný, co říkáš?“ Venku je docela hezky, slunce svítí ale už celkem unaveně a přitom se v létě moc nenadřelo. Schová si do kapsy studené ruce, dívá se na ní jako na obrázek. „Přišla jsi a já už se bál že tě neuvidím. Proč jsi mě nechala tak dlouho čekat? Já tě tady vyhlížel den co den.“ Odpovědí mu bylo ticho!! Už byl zvyklý. „Musím se ti pochlubit, přestal jsem konečně kouřit!“ řekl jí a típl o zem svoje určitě poslední cígo. „Nedívej se na mě tak pochybovačně, já to skutečně myslím vážně!“ Stejně jako před třemi lety. „Stále ti dávají ty léky?“ zeptá se ho a její hlas ho pohladí po srdci. Takhle se ptala vždycky když měla strach, strach o něj. „Dávají, a říkají že to bude brzo v pořádku, že mě pustí brzo domů. Není to tak zlý, jen se bojím aby nepřišli na to že za mnou chodíš a nezavřeli zadní vrata. Jak by jsi se sem potom dostala?! Zbláznil bych se tady, sám, kdybys za mnou nechodila, je to tam samej magor!“ Chytla ho za ruku, položila jí do té své a ukazováčkem ho hladila po hřbetu ruky. Nespustil z ní oči, byla tak hezká. Bledá tvář a výrazné hnědě oči, světlé vlasy a plné rty. Byla jeho a věděli to oba. „Nico? Už pojď!“ Ozvalo se od hlavních dveří odporně a mrtvolně bíle budovy. Cukla sebou. „Měj se, já zase příjdu.“ Letmý dotek prstu, poslední pohled do jejích čokoládových očí a byla pryč. Zachvátil ho, zase, jeho nepřítel, stáhl mu okovy okolo krku a věděl že ho budou svazovat do doby než jí zase uvidí. Smutek je jediný kdo ho neopouštěl skoro nikdy. Viděl jak odchází a mizí mezi listy padajících ze stromů a zatlačil slzy zpátky. Chlapi přece nebrečí!! Neboj příjde znovu, přesvědčuje sám sebe. Vrací se zpátky pomalu, možná pomaleji než dřív, jak dlouho ještě? U dveří ho vítá tlustá paní se srdečnýma očima a mateřským výrazem, Alenka. „Tak co? Přišla dneska?“ Nadčeně jí odpoví že jo a zacházím do budovy. “Chudák kluk, kdyby se mu nezabila, kdyby nebylo té nehody tady by nikdy neskončil“ smutně si řekne potichu pro sebe ale to už on neslyší..