ROZKOŠNÁ EPOCHA ZMARU LIDSKÉHO DUCHA

Měla jsem depresi.

Měla jsem depresi. Vadila mi. Nevěděla jsem, co mám dělat, aby přestala. Rozhodla jsem se poradit s maminkou. Musela jsem ale počkat, až se vrátí z práce.

To se stalo přesně v 18:32. Vypadala hrozně. Byla viditelně unavená. Potrhané kalhotky na ní visely.

Už zase pohubla, napadlo mě a oslovila jsem ji:

„Mamko, trápí mě trudnomyslnost. Řekni, co mám podniknout pro to, aby zmizela?“

 

*

Lucie pohlédla na svoji dceru Janu. Neměla na ni náladu. Potřebovala něco málo sníst a lehnout si. Sama byla psychicky na dně a k tomu ta bolest v zádech a kloubech prstů na rukou, ta byla vyloženě strašná. Nezabírala na ni ani Koňská mast. Odstrčila ji stranou a zamířila do kuchyně.

Z ledničky si vytáhla kolečko salámu. Bylo bezezbytku zelené. Chleba tvrdý jako skála byl na tom podobně.

Rozbila ho na drobné kousky pomocí dláta a kladiva. Ty následně strčila do moždíře a tloukem z nich vytvořila jemný prášek. Ten nasypala do sklenice, kterou napustila silně chlorovanou vodou a hodila to do sebe. Zajedla masitou pochutinou nevábné vůně, přemístila se do ložnice a svalila se na matraci.

Jana k ní přistoupila, aby nahmatala tep a ubezpečila se tak, že je stále na živu.

 

*

Máme i tatínka, ale ten s námi nežije. Občas jsem mu psala dopisy. Nacházel se v koncentračním táboře pro nezaměstnané. Už co nevidět ho měli poslat do plynu. Zasloužil si to. Byl líný.

Nebylo tomu tak ale vždy. Ještě když touto nemocí netrpěl, makal jako kopáč. Hloubil hlavně kanály. Práce to byla smysluplná a bavila ho.

Deprese mě neopouštěla. Začala předevčírem. Ležela jsem v posteli se svým pedofilním zákazníkem. Oba jsme byli náramně ukojeni. Chystal se mi zaplatit a odejít. A najednou tu byla ona. Cítila jsem ji všude kolem sebe. Byla lepkavá a dotěrná. Celou mě dopatlala, než se mi uhnízdila v těle. Konkrétně v oblasti hrudního koše. A odtamtud mě terorizovala.

Nemohla jsem se kvůli ní věnovat výkonu svého povolání. Bála jsem se, že skončím jako můj otec. Propadala jsem panice. Šílela.

 

*

Došla mi s Janou trpělivost. Musela z bytu. Už pět dní nebyla schopna uhradit svoji část nákladů na domácnost. Takto bych se dostala do potíží i já.

Jestli nechci skončit na ulici, nezbývá mi, než ji nahradit solventním podnájemníkem.

Vyklonila jsem se z okna a křikla:

„Ubytuju u sebe jednoho člověka, který si dokáže vydělat na živobytí.“

 

*

Mirek, motivován ženským hlasem, zaklonil hlavu a jeho pohled spočinul na Lucii. Měla dlouhé mastné vlasy a tak malá prsa, že bezmála připomínala roztomilé důlky.

Mirek byl jediný zájemce, který se dostavil. Podali si s Lucií ruce a vzájemně se představili. Potom ho pozvala dál.

Když se dostali k Janě, ukázal na ni prstem a zeptal se:

„Kdo je to?“

 

*

Byla to láska na první pohled. Jednalo se dokonce o tak mocný cit, že mě opustila deprese. Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k němu. Objala jsem ho a tváří spočinula na jeho rozkroku, který okamžitě zareagoval.

„Jsem k mání,“ vyhrkla jsem ze sebe.

 

*

Mirek s Janou vyhodili Lucii z bytu. Jenom by jim tam překážela.

Bylo brzy ráno, s rukama svěšenýma podél těla, si to šinula do práce. Jaké bylo její překvapení, když dorazila na místo určení, ale fabrika nikde. Jakoby se vypařila. Nezůstaly po ní ani základy.

Všechno bylo pryč. Včetně naděje na budoucnost.

Stejně jako jí, tak i ostatním přítomným dělnicím, velice rychle došlo, že to je konec… Nezvratný a definitivní.

Začala se kurvit. Zpočátku měla kvůli tomu výčitky svědomí. Pak ale byla ráda, že má z čeho žít. Velmi brzy se však nakazila virem HIV a časem zemřela na AIDS.

Její dceři Janě se narodil syn. Pojmenovala ho Petr. Mirek vydělával fascinující sumy svojí neobyčejně kvalitní recitací romantické poesie.

Chodily na něj výhradně ženy přináležející svým postavením k vyšší společenské vrstvě. Strkaly mu do slip desítky tisíc a obdivovaly ho.

Byl to jejich idol.

2. listopadu 2011

Petr Měrka

---