Kaluže pod korunami stromů

poslední říjnové slunce se pečlivě schovalo do podzimních nečasů

tedy až na pár zbloudilých paprsků

které ještě přidrzle vysvitly    jen na pár minut    v měsíci plném spadaného listí

 už ani to slunce není tak pečlivé a spolehlivé

klidně dovolí svým rozpustilým zářivým plamínkům zlobit a laškovat

jestlipak i mrak má takhle neposlušné kapičky...

kráčím alejí vzrostlých letitých stromů    spíš kmetů

ani ty lístky na nich pořádně nedrží

některé i větví mají poskromnu    jiným se nebezpečně ohýbají k zemi

v tom přichází déšť  fouká vítr a obloha ztmavla

schovala jsem se pod jeden rozsochatý dub

 voda si však nemilosrdně razí cestu  mezi napůl holými větvemi

vytváří se velká kaluž pod korunou tohoto kdysi dávno krásného stromu

stojím v ní a přemýšlím

teď už je to jedno   to už domů přeběhnu

stejně jsem úplně mokrá od nohou

a to se přeci nejvíc nastydává    říkávala moje babička

tak rychle domů do sucha a do tepla