Nevinná

Zaklapnout budík a zavřít oči. Chvilku snít. Jen tak, než přijde máma a vytáhne mě z postele. Nechci snídat. Máma má blbý řeči. Začneme se hádat. Dostanu facku. Vyběhnu ponížená pryč z bytu. Na ulici ještě pořád cítím máminu ruku na tváři. Pálí. Táta by to nikdy neudělal. Jenže je na služební cestě. Štve mě, že bráchovi všechno prochází. Mazánek Tadeáš. Nespravedlnost. Zabrána do sebe přehlédnu na přechodu tramvaj…

Své dceři jsem v poslední době moc nerozuměla. V období puberty se změnila. Nepustila mě k sobě. Dřív to bývalo jiné, rozuměly jsme si. Večery byly naše. Olga vždycky zapálila svíčky a povídala a povídala. Bylo nám krásně. Tehdy. Potom jsem začala chodit na noční a Olga se mi vzdálila.

Včerejší pohřeb. Manžel skoro vůbec nemluví. Cítím strašnou prázdnotu. Jako by mi uřezali nohu. Olga veselý úsměv, pihy a jiskra v očích. Z toho všeho zbyla jen urna a pokoj jako tichá výčitka toho rána. Cítím vinu. Mohlo být všechno jinak. Kdyby… Už ani nevím, co mi to řekla. Nějakou drzost, která mě vytočila a já ji zbytečně uhodila.

Olga mi chybí. Hodně. Její smích. Nikdy mě nepřestávala udivovat její dívčí nevinnost. Jako dítě nebyla příliš výrazná, ale v pubertě vyrostla do krásy a její tělo mě začalo zajímat víc, než jsem si dokázal přiznat.

(Vím, že tátovy doteky nejsou správné. Ale necítím se nepříjemně, spíš naopak.)

Nevěřícně zaklapnu Olžin deník. Proč se mi nesvěřila? S kým jsem celé roky žila? Znám vůbec svého manžela?

Vzpomněla jsem si, jak jednou na chatě přišel, když ještě Olga nebyla úplně oblečená. Měl divný pohled. Byla jsem tak slepá, nebo to nechtěla vidět?

Rozvedla jsem se. Žít s ním po tom všem nešlo. Žijeme s Tadeášem sami. Není nám zle, když zrovna nemyslím na Olgu. Problémem je, že na Olgu myslím skoro pořád. Každá drobnost mi ji připomene.