Klaun

Ve tmě prší
černá z nebe,
courám v sobě po ulici.
Tuším,
kam až vede
a je cítit,
jako nápad nápadů
hrát si v dešti
na lásku
a na pravdu.
A úsměv klauna z kanálu
jako by do mozaiky zapad.
Šeptá:
„Pojď sem ke mně,
budeme si spolu hrát,
neboj se mě,
holčičko, ach krásně voníš,
chci být jen tvůj kamarád.“
Lačně olízne si zuby,
balónek mi nabízí.
Hloupá, hloupá, holko!
Proč jdeš blíž?
Zahubí
a pohodí tě
na chodník.
Je to zvyk
jít k tomu,
kdo mi nabízí.
Hrůzně rozrůstá se úsměv,
obejmou mě spáry,
nebráním se,
ani sebe.
Šeptá:
„lásko,
jen pojď ke mně“

Marně
zkouším
ve tmě křičet
přidušeně…