Železní

Oblohou se rozneslo ostré ptačí vřísknutí. To mocný orel rozpínal svá mohutná křídla vysoko nad kopcovitou krajinou posetou rozlehlými lesy. Nechával se volně unášet větrem a pozoroval svým bystrým zrakem dění dole pod ním. Sledoval ten divoký kraj jako vševidoucí oko boha. Zřel nepřekonatelné štíty majestátný hor, tyčící se vysoko k nebi jako nepřekonatelná hradba. Znenadání ho však upoutalo dění na rozlehlé planině. Jakoby tam dole někdo vysypal dvě hromádky kamínků. V následujícím okamžiku ho vylekal děsivý výkřik stovek hrdel a on s poplašeným vřísknutím prudce změnit směr letu.

To dvě armády zvolily prostornou pláň ke svému krvavému střetu. Praporce s roztodivnými symboly vlály vzduchem, který se plnil ohlušujícími válečnými pokřiky. Na jedné straně, v mírném kopci stál pluk divokých mužů i žen, jejichž záda kryl hustý les. Nad jejich řadami se nesl zvuk válečných bubnů a skřípavý hlomoz, vydávaný skupinou dudáků. Tím vším nebojácní obránci doprovázeli své válečné písně, kterými si dodávali odvahy proti početní přesile. V popředí stály čtyři řady dobře vyzbrojených štítonošů, majících zadržet nepřítele co nejdéle. Za nimi se krčili skupiny vrhačů oštěpů, lučištníků i dalších bojovníků, připravených zasypat své nepřátelé kameny z praků a házecími sekerami.

Tam v nekonečných nebesích dlela osamocená věž, ukovaná z nejčernější oceli, tyčící se do nekonečné výšky. Nikdo nikdy nemohl změřit, jak vysoká stavba to byla. Na jejím vrcholu stál obrovský patriarcha všech válečníků v lesklé stříbřité zbroji a helmici s rohy ze zlata, z níž se mu jako jantarový vodopád valila hříva dlouhých vlasů. V železných rukavicích třímal obrovské válečné kladivo, opřené hlavicí o zem. Obr se náhle zachvěl a začal dýchat rychleji. To zaslechl stovky hrdel křičících jeho jméno a bezpočet úst šeptajících modlitby. Cítil, jak kamenná hlavice jeho zbraně se začala rovněž chvět a temně modrý nerost počal zářit slabým světlem. Nebylo pochyb. V zemi smrtelníků se schylovalo ke krvavému střetu.

Proti armádě horalů stály v úhledných řadách šiky železných mužů, zakutých ve svých těžkých plátových zbrojích. Každý pluk měl v popředí skupinu jezdců, hlídající svého velmože, který jim velel. I jejich oři byli opancéřováni těžkou zbrojí, přes niž byly přehozeny pečlivě vyšívané čabraky se symboly každého z rodů. Válečné trubky vydaly slavnostní famfáry a dobrá polovina ocelové pěchoty vyrazila neohrabaně vpřed. Těžké kroužkové košile a pancíře vojákům zamezovaly v rychlém pohybu, ale přesto kráčeli hrdě, nesouc své korouhvice vysoko zdvižené. Armáda divokých mužů začala bušit svými zbraněmi o štíty, to vše za doprovodu dunících bubnů, dodávajíce si tím tak odvahy před blížícím se střetnutím.

Když však byla železná vlna vzdálena téměř na dostřel luků divokých horalů, válečné bubny a břinkání zbraní o štíty jako rázem ustalo. Do popředí se prodral skutečný lidský kolos, třímající v jedné své svalnaté ruce válečnou sekeru a ve druhé veliký roh. Nadechl se z plných plic, až se mu kroužková zbroj nadmula k prasknutí a mocně na roh zadul.

V tu ránu se z nedalekého lesa vyrojilo několik desítek barbarů s luky a se zuřivým jekotem začali těžkooděnce zasypávat šípy. Několik železných pěšáků, kteří nestačili včas zareagovat, padlo k zemi s bolestnými výkřiky. Ostatní se rychle seskupili a kryly se za štíty. To už však zahájil palbu i hlavní voj horalů a železní bojovníci byli pod útokem ze dvou směrů. Mnoho z nich v nastalém zmatku padlo za oběť hladovým hrotům šípů, které se lačně zarývaly skrz ocelové zbroje do masa. Jejich velitel v helmici s rudým chocholem křičel vztekle rozkazy a jeho oddíl se rázem zformoval do trojúhelníku a vyrazil proti hlavnímu voji barbarů, kryt z obou stran proti dotírajícím šípům.

Majestátný náčelník horalů se prudce otočil vůči svým spolubojovníkům a zuřivě zakřičel, následován vzápětí i stovkami dalších hrdel. Náhle však pocítil cosi podivného, jakoby se samotná země počala chvět. Obrátil se zpět a pohlédl do dálky. To těžká kavalérie mířila přímo k odloučenému pluku lučištníků. Ti se rázem rozprchli zpět do útrob hustého lesa ve strmém srázu, kam za nimi železní jezdci vyjet nemohli. Nic dalšího však obrovský náčelník neviděl, protože vzápětí dorazila pěchota ocelových mužů a začala krvavá řež.

Velitel barbarů věděl moc dobře, proč postavit nejlepší hůskarly do přední řady, ve snaze nepustit je na málo zkušené dobrovolníky, které posbíral po okolních osadách. Nyní se projevila skutečná síla železných pěšáků. Jejich zbroje byly vskutku mistrně ukovány a mnohokráte jimi ani zbraně divochů nepronikly.

Krev dvou národů barvila žloutnoucí podzimní trávu na kdysi malebné planině a divocí mrchožrouti cítili blízkost nevídané hostiny. Zlatovlasý sekerník Grídar majestátným hlasem burcoval své válečníky k odvaze a síle. V tom si však všiml rudého chocholu na přilbici nepřátelského válečníka, který právě probodl mečem mladého chlapce, který s výkřikem padl k zemi. Grídar zuřivě zařval a upoutal tak důstojníkovu pozornost. Ten pohrdavě vytrhl meč z mladíkovy hrudi a postavil se rovnocennému soupeři. I přes těžkou zbroj se šermíř pohyboval svižně, ale téměř neútočil. Spíše se kryl za svým štítem a vyčkával na vhodnou, rozhodující chvíli k útoku. Zlatovlasý barbar však neztrácel síly tak snadno. Zasypával svého protivníka svižnými údery, jako obléhací stroje kamenný hrad.

Náhle však udeřila šermíře do hlavy střela z praku a srazila mu ozdobnou helmici na zem. Otřesený muž nastavil instinktivně štít do směru, odkud čekal smrtící útok sekery. Grídar však nezaútočil. I když nenáviděl každého z cizáků celým svým srdcem, nehodlal tento skvostný souboj ukončit zbaběle. Má-li to být jeho osudová chyba, staň se tak. Šermíř pozvedl svůj meč jílcem k obličeji a zaujal znovu bojový postoj. V následujícím okamžiku dopadla sekera barbarského náčelníka tak prudce, že oba zápolící uslyšely skřípavé prasknutí. Velitel železných mužů zaklel ve svém jazyce, v očích hněv a zároveň bázeň, nad ohromnou silou svého protivníka. Zahodil nepotřebný štít a uchopil jílec meče oběma rukama. Nyní to byl on kdo zuřivě, ale promyšleně útočil rychlými seky na obrovitého barbara. Dorážel jako vzteklý lev na statného medvěda. Čepel jeho meče vířila vzduchem ve snaze probodnout, či aspoň poranit náčelníka horalů. Ten rozlícen náhlým běsněním svého soupeře, sevřel pevně sekeru a vší silou jí zaútočil. Nevěděl však, že na to jeho soupeř přesně čekal.

Ve zlomku okamžiku, kdy si obr nechal část těla nechráněnou, zaútočil šermíř prudce na jeho břicho. Válečníkovi instinkty střelhbitě zareagovaly. Okamžitě pustil jednou rukou svou zbraň a zoufale se jí snažil odrazit smrtící bodnutí. Nátepníkem z tvrzené kůže se mu podařilo odvrátit jistou smrt, avšak čepel se svezla a zaryla se hluboko do jeho stehna. Kolos zařval bolestí a ovládla ho nepříčetnost. Bleskurychle chňapl volnou paží po ruce, která třímala meč zabodnutý v jeho těle a sevřel jí jako ocelové kleště. Vzápětí se co možná největší silou napřáhl těžkou sekerou a udeřil. I jediná paže dokázala vést sekeru tak prudce, že srazila železného důstojníka k zemi a poranila ho vážně na hlavě. Nyní se nad ním barbar tyčil, ovládán nepopsatelným pocitem ze soukromého vítězství. Zařval jako zuřivý medvěd, aby dodal odvahy i svým bojovníkům, napřáhl se sekerou a při výkřiku slov: „Za Walgara!“ rozbil svojí sekerou šermířovi hlavu.

Železná věž se chvěla v základech stejně jako její obrovitý pán, stojící na prostorném cimbuří. Oči mu plály temně modrou barvou a hleděly vůči černé obloze, kde se pozvolna sbíhaly těžké dešťové mraky. Jeho tělem zmítala nepopsatelná síla, kterou ho naplnila válčící vřava ve světě smrtelníků. Hlavice jeho kladiva zářila jasně modrým světlem a celá zbraň pulzovala nezměrnou energií. Náhle bůh bouří a bitev s ohlušujícím křikem pozvedl svou majestátní palici k nebi a vší silou s ní zamával nad hlavou. Z modrého nerostu rázem vyrazil směrem k nebesům oslňující sloup modré energie a rozlil se do houstnoucích mračen.

Náčelník Grídar vytrhl svou zbraň z mrtvého důstojníka a rozhlédl se rychle po bitevním poli. První vlnu železných zbrojnošů se jim již téměř podařilo odrazit díky důmyslné taktice. Viděl kolem sebe mnoho pobitých nepřátel, avšak i přátel. Mnoho známých tváří bylo rozbito k nepoznání, nebo zkřiveno nesmírnou bolestí. Díval se na čestné souboje muže proti muži i na zbabělé útoky tří na jednoho. Viděl padnout standartu klanu stříbrného jelena do bahna, když vypadla z mrtvých rukou svého hrdého držitele. Vnímal všudypřítomný nářek obětí krvavé řeže i vítězné pokřiky přeživších mužů. On to však všechno nyní musel ignorovat. Povinnost mu velela vytěsnit bolest ze ztráty přátel i z vlastního zranění. Byl nucen nevěnovat pozornost ani slétajícím se krkavcům, kteří už nyní bezohledně počínali hodovat na ještě nevychladnutých obětech války. Nevnímal ani to, že nad celým bojištěm se sbíhaly nepřirozené, temně modré mraky. Jakoby příroda chtěla mocným přívalem deště odplavit všechnu prolitou krev nešťastných mrtvých.

Z podivného vytržení mysli ho probralo až příliš známé dunění a otřesy země. To ocelová jízda mířila k jeho voji, připravena smést přeživší odbojné horaly. Grídar si všiml, že i zbytek ocelové pěchoty směřoval svým pomalým krokem k místu boje. Ihned uchopil svůj roh a třikráte na něj rychle zadul. Jeho věrní vojáci se ihned po zaslechnutí toho zvuku seskupili do trojúhelníkové formace se štítonoši v první řadě, následováni řadami oštěpařů a kopiníků. Obrovský náčelník stál na špici formace, ozbrojený kulatým štítem a kopím padlého spolubojovníka, svou sekeru odloženou v trávě. Jezdci se blížili a nabývali na rychlosti, svá kopí s prapory svých rodů namířená proti vyčerpané hordě horalů. Grídar cítil strach svých mužů z blížící se drtivého střetu. Pěchota nikdy nemohla obstát proti těžkým jezdcům bez krvavých ztrát.

Náhle se oblohou rozlehl mocný hrom, jako úder obrovité kladiva o kovadlinu. Většina horalů vzhlédla k nebi, kde mračna sálala temnou mocí. Náčelník Grídar se vztyčil a svým hřímavým hlasem zakřičel na své krčící se bojovníky.

„Bůh bouří, Walgar je na naší straně! Odvahu mí bratři a jistě nám dopřeje vítězství!“ válečníci inspirováni svým velitelem sevřeli pevně své zbraně a očekávali blížící se náraz. Pancéřovaná válečná zvířata se řítila proti nim, nesouc na svých hřbetech zkušené válečníky, připravené rozsévat smrt a utrpení. Štíty i kopí barbarů se chvěly, ale stále tvrdošíjně tvořily uzavřenou bariéru. Už nebyl čas na útěk. V následujícím okamžiku se obě armády střetly.

Bojištěm se rozlehl zvuk praskajících štítu, lámajících se oštěpů, zoufalé řehtání raněných koní i výkřiky padlých lidí. I otrlé válečníky mrazilo při pohledu na to kruté mrhání lidskými životy. Ani samotní rytíři nemohli pochopit, jaká bláznivá odvaha přinutila ty pohany postavit se jejich drtivé vlně čelem. Mnoho jich nyní leželo na zemi v agónii s rozlámanými těly. I chrabrý Grídar ležel ve hlíně, rozmočené krví padlých. Celým tělem mu pulzovala otřesná bolest, ale on jí nyní nevnímal. Ležel tam v tratolišti krve svých přátel i nepřátel a jeho modré oči pozorovaly bouřící nebe nad ním. Kolem něj umírali lidé těmi nejkrvavějšími způsoby, jaké kdy mohl spatřit, avšak jeho pohled byl soustředěn jinam. Nevěděl, jestli je to zraněním na hlavě, či snad nějaký přelud, ale přísahal by, že na obloze spatřil vousatou mužskou tvář, pozorující to krveprolití smrtelných lidí. Náhle mu o tvář pleskla těžká dešťová kapka a celým bojištěm otřásl hrom tak hrozivý a temný, že podobný nikdy předtím neslyšel. Nebeské tváři se hrozivě zablesklo v očích a celé bojiště zalil prudký déšť.

Raněný náčelník náhle pocítil, jak se mu do těla opět vrací síla. Jakoby kapky tříštící se o jeho zbroj a helmici znovu vlily sílu do svalů. Sebral urychleně ze země svoji sekeru a znovu zuřivě zakřičel na své spolubojovníky, kteří stejně jako on cítili novou, nadpozemskou sílu. On sám mocným úderem srazil nejbližšího rytíře ze sedla a jen o vteřinu později mu rozbil hlavu i s přilbicí. Se vzteklým křikem se rozhlédl kolem sebe, hledaje dalšího soupeře. Viděl své vojáky bojovat s neuvěřitelnou vervou a zuřivostí, jakou ještě nikdy nespatřil. Mladí nezkušení chlapci, kteří se ještě před chvílí snažili schovat za štíty starších hůskarlů se nyní vrhali proti železným jezdcům jako smečka šakalů. Strhávali je ze sedel a tloukli je ležící na zemi vším, co měli po ruce.

Za několik okamžiků nebyl z ocelové jízdy nikdo živý, jejich koně nevyjímaje. Grídar pozoroval blížící se druhou vlnu těžkooděnců. Bylo jich mnohokrát více a každým okamžikem byli blíže a blíže. Všiml si i vzdálených velmožů, pozorující řež z bezpečné vzdálenosti, obklopené jen svými osobními strážemi. Náhle mu kdosi položil ruku na rameno. Náčelník se otočil a spatřil celý zbytek svých statečných bojovníků, shluknutých v půlkruhu u něho. Ruka na jeho rameni patřila jeho dobrému příteli Týrurgovi, který se na něho smutně usmíval přes záplavu vlasů zbarvených a slepených krví. Ze rtů mu vyšla pouze jediná věta:

„Až do konce, bratře!“ Grídarovy oči se zaleskly, avšak vzápětí se mu obličej zkřivil hněvem a on znovu vydal z hrdla svůj bitevní pokřik a rozeběhl se vstříc pochodující železné vlně, mávajíc hrozivě sekerou nad hlavou. Jeho muži ho následovali na jistou smrt, křičíce z plných plic. Železní vojáci se zastavili. Očekávali, že se barbaři v hrůze rozprchnou do lesů. Nyní se však na ně řítili, jakoby ani nevěděli, proti jaké přesile stojí. Obdivovali mlčku tu neústupnost a chrabrost.

Železní šlechtici pozorovali tu krvavou bitvu z hřbetů svých koní a nemohli věřit svým očím. Z počátku směšný pluk divokých a špatně vybavených barbarů jim nyní svými činy svíral nepříjemně zátylky, jako ledová ruka. Oni věděli, že zde padnou a přesto bojovali bez zaváhání jako raněný býk. Zbytky jejich vzdoru nyní drtila jejich záloha, jako ocelová bota dusící plameny táborového ohně.

Tu však jejich pozornost upoutalo cosi nevídaného. Někdo se dokázal prodrat tou smrtící hradbou mečů a palcátů. Přímo k nim se vzteklým jekotem klopýtal osamocený válečník, sotva držící v ruce těžkou sekeru. Druhá ruka bezvládně visela podél těla, vyražena z ramenního kloubu. Přímo za ním spěchalo několik těžkooděnců, ve snaze ho zastavit, avšak jejich těžké zbroje jim překážely v pohybu, a tak i když byl prchající muž raněn, nedokázali ho dohnat. Barbar řval jako raněný medvěd a snažil se zvednout svou zbraň do vzduchu. Několik invazních vojáků, bránících urozené pány, namířilo své samostříly na jeho hruď a čekaly. Nikdo ze šlechticů však nechtěl dát pokyn ke střelbě. Byli uchváceni tou troufalostí a hrdinstvím zároveň. Vždyť ten blázen běžel sám proti dobré stovce mužů. Tu však velmož, jehož čabraka i štít nesly znak černého draka v bílém poli, zavelel chladnokrevně k palbě. Střelci okamžik váhali, ale nakonec přeci jen vzduch prořízlo několik smrtících šipek, které se zaryly poslednímu vzdorujícímu pohanovi do těla. Ten udělal ještě několik vratkých kroků, zakrvácená sekera mu vypadla z ruky a on se zhroutil bezvládně k zemi.

… a na krátký okamžik nastalo naprosté ticho. Žádný vítězný ryk. Žádné bujaré veselí. Železní vojáci se vraceli zpět ke svým pánům a děkovali Bohu, že vybojovali alespoň své životy. Nikdo dlouhé chvíle nepromluvil. Stále nemohli uvěřit, proti jakým protivníkům ten den stáli. Byli to nevycvičení rolníci, řemeslníci, mladí chlapci i ženy, ti všichni vrazili do jejich ocelového štítu veliký klín. Až po chvilce si rytíř, jehož vazalové měli na štítech zlatého lva v červeném poli, sundal přilbici z hlavy a s bázní pronesl:

„Naši válečníci jsou možná v železe zakuti, ale tito muži jsou z něho stvořeni.“