Úvaha o jevu téměř sociálním?

Úvaha o jevu téměř sociálním..

Setkala jsem se  s Ukrajinkami ( jako autor  Urousané zde na Písmáku?), které uklízely a přitom úplně stejně  (jako v básni  Urousaná) bědovaly a sebe litovaly, též "vlezprdelkovaly". Je to neuvěřitelné, ale můj prožitek byl několikrát stejný jako autora Urousané. Znamená to, že tento jev existuje jako jev sociální? Že zde pracují manuálně, ale stydí se za to. S jednou, postarší dámou z Ukrajiny, co uklízela každý den v mém čistém a téměř lékařském pracovišti, jsem si často povídala. V Česku byla s mladými - s dcerou, zetěm a vnoučkem. Pomáhala jim. Dělala od rána do večera několik úklidů. Byla v ní zloba, vzpomínková nostalgie na komunismus i strach. A zášť vůči každému Čechu. Mne asi měla ráda. Nikdo jiný se s ní na pracovišti nebavil. S uklízečkou a ještě Ukrajinkou! Tak to ona viděla. Jednou jsem ji potkala venku v oranžové vestě. Uklízela s dalšími lidmi ulice. Pozdravila jsem. Velmi jí bylo trapné, že ji vidím, nic neřekla.

Já a moje laskavá dobročinnost.

Druhý den v práci, když přišla kvečeru uklízet, jsem jí vyprávěla, co všechno dělala moje sestra, když odešla před deseti lety ve věku ne nejmladším, do Austrálie. Že též uklízela jako ona, ale i žehlila, myla nádobí v hospodách…

Nenašla jsem odvahu, abych jí vyprávěla o sobě. Že jsem kdysi dávno opustila školu a šla jsem dělat uklízečku do jednoho podniku. Vždy kvečeru, když jsem chodila uklízet, jsem si na pracovišti také povídala, jako ona se mnou. S jedním laskavým člověkem, který tam pracoval. Francouzsky. On se francouzštinu učil, já ji měla na škole čtyři roky. Nade mnou nechápavě kroutil hlavou. Nahlas nic nikdy neřekl. Já jsem v sobě neměla zlobu, vzpomínkovou nostalgii na komunismus ( on byl) ani strach. Já jsem každý večer "tajně bulela" do polštáře. A uklízet bych nikdy, ale nikdy už nešla. To jsem této,  ani žádné jiné ukrajinské uklízečce, nikdy nepovyprávěla.

Či snad někde v cizině jako gastarbeiter,  ano? Nikdy neříkej nikdy.