Pomoc

„Ahoj. Neruším?“ Začala zdvořile konverzaci přes webkameru.

„Proč se vždycky takhle hloupě ptáš?“ Utrhl se na ní. Štvala ho už nějaký pátek. Nedokázala pochopit, že má jinou a je s ní rád. Neustále ho otravovala...

„Nevím...mám to prostě v sobě... co děláš?“ Usmála se. Byla hezká. Možná až moc hezká, napadlo ho. Vybavil si svojí aktuální dívku. Na tváři se mu samovolně vykouzlil připitomělý úsměv.

„Cože?“ Vrátil se na zem a prohrábl si znaveně vlasy.

„Co děláš?“ Zopakovala mu mile. Nedokázala se na něj zlobit. Tak moc ho chtěla. Byla schopná všeho.

„Chystám se na bicí.“ Odpověděl jednoduše bez známky zájmu o smysluplnou debatu. Podíval se za sebe na bubny. Stály tam naleštěné v očekávání.

„Ok. Jen si běž zahrát...na bubny.“ Řekla to přirozeně, ale byla v tom znát bolest, že ji ani nedopřeje ani těch pár tenkých chvilek hovoru.

„Co jdeš dělat ty?“ Snažil se napravit aspoň trochu dojem. Cítil vinu.

„Jdu za kamarádkou, půjdem se projít ven...“ Pousmála se, měla radost za každé jeho slůvko.

„Jo a za ruku se vodit nebudete?“ Zeptal se s úšklebkem.

„A i kdyby tak co? Svět je plný homofobů.“ Pozvdechla si. Mrzelo ji, že si nemohl odpustit tu nevhodnou poznámku, sám přece dobře věděl, že chce jenom jeho.

Viděl už jenom jak zaklapává počítač se zklamaným výrazem. Žádná škoda, pomyslel si a vrhnul se na bicí.

Noc byla prosycena tvrdou hudbou, ťukáním skleniček a lidí, venku zvracejících, kteří už měli dost.

„Už musím na bus, nedostal bych se na domů.“ Zavolal Lukáš na kamaráda. V klubu byl takový rachot, že ho asi stejně neslyšel. Mávl rukou a odešel. Bylo mu to líto, ale byl natolik rozumný, že chápal nutnost dostat se domů.

Vylezl z klubu, vypadal jako maják. Okna zářila barevnými světly do noci na moře dlažebních kostek. Nadechl se zhluboka čerstvého vzduchu. Trochu se mu pročistila hlava, ale ne moc. Nebyl zvyklý pít a deset zelených je prostě moc. Zamotal se trochu, když zafoukal ledový vítr. Přece už byl listopad. Přitáhl si koženou bundu víc k tělu a začal se pomalu houpat směrem k zastávce za doprovodu nehynoucího hitu od AC/DC Highway to Hell linoucího se z klubu.

Asi po deseti minutách když se ještě nedostal ani za roh klubu, narazil na partu, na kterou před půl jednou ráno narazit nechcete. Bylo jich pět, v noci sice dobře neviděl, ale odhadoval, že jsou to skinni.Pochechtávali se už zdálky. Zřejmě toho v sobě taky nemělo nejmíň.

„Máš jointa?“ Zařval na něj ten nejvyšší z nich. Měl v uchu roztahovák a na obnaženém krku bylo vidět tetování. Lukáš zastavil, měl strach. Nadechl se a snažil se co nejklidnějším hlasem jim říci, že nemá. Poté sklonil hlavu a vykročil směrem od nich.

Když se potetovaný vzpamatoval, rozeběhl se k Lukášovi a chytil ho za rameno.

„Takhle se mnou nebudeš mluvit, chlapečku!“ Zařval na něj za bouřlivého doprovodu tupého stáda pitomců, kteří stáli asi pět metrů od místa dění.

„Dobrý zase, já fakt nemám, chápeš?“ Snažil se situaci Lukáš urovnat přitom se nepřestával ohlížet kolem sebe. Hledal pomoc. Tohle se mu ještě nikdy nestalo a opravdu se bál.

„Tak koukej sehnat nějakej matroš!“ Řval na něj skinn s takovou intenzitou, že ho poprskal. Lukáš si setřel sliny z tváře. Měl toho právě dost. I když byl potetovaný větší a silnější, vytrhl se mu ze sevření a taky na něj vyjel:

„Hele nech mě být, sakra!“ Podíval se mu rázně do očí, otočil se k němu zády a spěchal k zastávce.

Asi sedm vteřin trvalo skinnovi než mu došlo, co mu právě Lukáš řekl. Nahrbil se a začal trhavě dýchat. Připomínal býka. Rozeběhl se na nic netušícího Lukáše a zezadu ho chytil za po ramena dlouhé vlasy. Prudce s ním mrštil o zem a pustil se plnou silou do něj.

Svit měsíce neměl takovou intenzitu, aby ozářil tmavou uličku, kde právě potetovaný surově bil svou ubohou oběť. Lukáš se vzdal jakéhokoliv pokusu o protiútok a jen ležel schoulený v klubíčku chráníc si vnitřní orgány a hlavu na studeném kamenném dláždění. Skinna nijak nepřestávaly opuštět síly a tak se na Lukáše dál sesypával déšť kopanců a ran. Parta za nimi hlasitě povykovala.

Asi po dvou minutách se frekvence útoků snižovala a snižovala až úplně zanikla. I hluk, který vydávali surovcovi kamarádi ustal. Lukáš vyčkal ještě asi deset sekund, než s největší obezřetností pootevřel oči. Viděl jak se k němu pomalu přibližuje potetotavaný a v ruce má jednu dlažební kostku.

Lukášovi se roztáhly zorničky, měl v úmyslu vyskočit na nohy a utéci, jenže když došlápnul na pravou nohu, vystřelila mu do kolena palčivá bolest. Znovu se zhroutil na zem. Přemýšlel jak se dostat pryč. Zachránit se. Nikde nikdo. On utéct nemohl, ani se zvednout. Panebože, co budu dělat?, ptal se v duchu sám sebe a ačkoliv nikdy nebyl věřící podíval se na hvězdy na nebi. Byly tak netečné, žádná z nich mu nepomůže. To má být můj konec? Pod rukou nějakého ožraly ve špinavé uličce? Před očima mu jako film proběhlo několik tváří. Jeho rodiče. Bratr. Jeho dívka. Bruneta. Co tam dělá ta otravná bruneta? Pozastavil se sám nad sebou. Neměl však čas přemýšlet. Hromotluk se před něj postavil, pohazoval si s dlažební kostkou. Parta stojící několik metrů za nimi začala skandovat. Nebylo jim rozumět, zvuk se ztratil v ranních hodinách. Zato chladná slova, která pronesl potetovaný, zasáhly Lukáše jako ostří nože.

„Tak kam to chceš? Do hlavy nebo do obličeje?“ Usmál se potetovaný posměšně. Lukáš s strachem zavřel oči. Kdyby uměl nějakou modlitbu, asi by ji nyní předříkal.

Uslyšel zvuk, jako když se tříští sklo. To byla moje lebka? Ptal se sám sebe zoufale a dál pevně svíral oči. Další zvuk, jako když se hroutí skála? Ne něco trochu jiného, prostě jako když něco těžkého spadne na zem. Začal pochybovat, přesto se stále nehýbal. Všiml se, že ustal rámus skandování oněch pitomců.

Najednou ucítil něčí teplý dotek a rameni. Ucukl ještě dřív než otevřel oči.

„Dobrý?“ Zeptala se osoba, která se nad ním skláněla. Lukáš strnul. Místo toho, aby se ze sebe snažil vyloudit nějakou odpověď rozhlížel se kolem sebe. Uviděl potetovaného ležícího kousek od něj v bezvědomí. Okolo něj byly všude rozsypané zelené střepy. Oddechl si. Pak si začal všímat svého zachránce. Měl dojem, že ho poznává.

„Si v pořádku?“ Zeptala se osoba znovu a podle hlasu Lukáš poznal Martina, kamaráda, který bydlel ve stejné vesnici jako Lukáš.

„Už jo, teda ne, nemůžu vstát.“ Vyrazil ze sebe Lukáš. Martin ho vzal opatrně kolem ramen ze země a postavil ho na nohy. Teprve ted si Lukáš všimnul, že tam ona parta stále stojí. Jeden z nich na ně začal pokřikovat:

„Když už jsi ho objal, pusu mu nedáš?“ Skinn začal předvádět různé grimasy a vůbec se nestaral o potetovaného.

„Mám ještě jednu flašku, nechceš si s ní dát sraz?“ Zareagoval pohotově Martin. Pitomci se podívali jeden na druhého a odešli. Cestou si sice neodpustili pár hlasitých připomínek k Lukášově orientaci, ale byl od nich pokoj.

„Co tě bolí?“ Zeptal se starostlivě Martin.

„Koleno. Nemůžu se na něj ani postavit.“ Odpověděl pravdivě Lukáš. Martin kývnul a chytil Lukáše kolem ramen a pomohl mu doskákat na zastávku.

Druhý den ráno dorazil Lukáš do školy až na druhou hodinu. A s ortézou (když ho potetovaný zezadu shodil na zem, Lukášovo koleno se stočilo do nepřorozeného úhlu a on si natrhnul vaz). Čekal, že se mu budou všichni smát, kvůli nezvhledné těžké ortéze a kvůli tomu jak chodí. Spletl se.

Smáli se mu ano. Ale ne kvůli ortéze. Lukáš nepočítal s tím, že všichni z té party pitomců ze včera mají stejně pitomé holky. Holky, které včerejšek nafoukly do obludných rozměrů a roznesly, kde mohly.

Lukáš byl celý den terčem posměchu jak dívek tak chlapců (nejen spolužáků). Měl pocit, jako kdyby ztratil svoje jméno a jmenoval se Buzerant. Nikdo mu neřekl jinak. A to si myslel, že má dobré kamarády. Předposlední hodinu si všiml, že do jedné lavice je vyryto:

Lukáš Buzík vykouřil školníka- zadarmo.

Pod nápisem bylo jinými inkousty doplněni smajlíci a podobné kladné odezvy. To už bylo na Lukáše moc, po hodině se sebral a zatáhl poslední hodinu (stejně to byl tělocvik).

Trápilo ho, že jeho kamarádi se mu smějí. Ale víc mu vadilo, že se mu smějí úplně cizí lidé! Vždyť se nic nestalo! Jen mi pomohl, bez něj bych tu ani nebyl! Obhajoval sebe a kamaráda.

„Takže ty si z toho nic neděláš?“ Ptal se nevěřícně Lukáš Martina přes webkameru.

„Ne, pomohl sem ti a udělal bych to znova. Ať se smějí pitomci.“ Prohlašoval sebevědomě Martin. Lukáš se při tomto zjištění zastyděl.

„Tak ještě jednou děkuju, nechci vědět, co by se stalo, kdyby si mi nepomohl....“ Děkoval upřímně Lukáš. Byl Martinovi vážně vděčný.

„Nemáš zač, prosímtě, ty bys udělal pro mě to samý.“ Usmál se černovlasý.

Ozvalo se pípnutí.

„Počkej někdo mi volá.“ Řekl omlouvně Lukáš.

„Ahoj, neruším?“ Usmála se bruneta do webkamery.

„Nemám tě rád už kvůli tomu, že mi schválně točíš a maskuješ to slušností.“ Zavrčel Lukáš.

„A jak se jinak máš?“ Nevšímala si jeho protestů bruneta a dál pokračovala v konverzaci.

„Blbě, mám ortézu a všichni ze mně mají srandu.“

„Je mi líto toho tvého kolena, ale neboj, ono je to přejde a brzo ti přestanou říkat buzíku.“ Prohlásila věštecky bruneta s přesvědčivým úsměvem.

„Ty si o mně nemyslíš, že jsem...buzík, že ne?“ To slovo mu ani nešlo přes jazyk. Taky ji neměl rád a nechtěl se zrovna s ní o tom bavit. Neměl ji rád? Proč si teda na ní vzpomněl v té uličce? Proč zrovna na ní? Nechtěl o tom přemýšlet a myšlenku zapudil. Nevěděl, že ho ta myšlenka pak bude pronásledovat celou noc. Nyní v ní hledal oporu. Ve své dívce ji totiž nenacházel.

„Jak se můžeš takhle ptát? Jasně, že nemyslím...“ Konejšila ho.

„Snad všichni kromě tebe a jednoho mého kamaráda jsou homofobové.“ Povzdechl si.

„Neříkala jsem ti to?“ Pousmála se vítězoslavně.