Když bozi zestárnou

Poslední dobou
hodně vzpomínám
Sedím v křesle a za zády mi temně bliká žárovka
jako lampy pouličních ulic
Chvílema mám pocit - takové to píchnutí u srdce
to když nějaká vzpomínka se mi téměř zhmotní v rukou
jenom na okamžik a je pryč a já v ní i s ní

Dost často se vidím jako hodně malý
na chalupě
všude okolo mě temně zelená tráva
a já sám si hraju
ve stromech zakopán
na které lezu
nebe nade mnou
a sekající sekačka zdálky se líně převaluje nedělí
do zad mi hřeje starý stůl co kdysi býval cool
a především tím stromem
Barva se z něho v dlouhých tazích odlupuje
a zůsává mi za nehty
a voní smutnou pryskyřicí
Spojil jsem vlastní hrany
a donesl si ji v dlani pod oči
Zašplouchlo moře
vidím se na kameře lačný pojídač zmrzlináč
a chci další nášup ach kde je tě nahrávko s vůní ryb konec
Pak kouř mi prosvítá vlasy a asi
zase bude noc
když nad potok se rozohnil bůh války prázvláštně červený
ten strýček Pepik a jeho věčný měsíc
jež se stačil utopit v pivu
přestože babička nebabička má ráda pouze pěnu
co sesbíral její syn
na pokraji oslizlých kamenů
toho lehkého potoka 
když pinzetou pomalu s nábožnou rutinou z něho polský písek vyndává

Vlastně se mi nechce zoufale psát
drtím si klouby to je to mé a neposedné
Vůně země
jsme kluci a utíkáme po sídlišti
v rukou cigareta a jediný ohárek se nedostal do plic
jak je to legrační když páni šlukujou
pod nohama se  boří led a pak v reji chaluh
hledám svůj nesmrtelný walkman
byl něco jako bůh
a propůjčoval mi na krátké okamžiky svojí sílu
A taky brekot to když se obrátí celý svět naruby a hned
Vás chce na stolici odsoudit
a nikdo se neptá co by a by a kdyby
koukáme do televize
lesknou se nám v ní hlavy
a stará máma v ní ještě neumírá
koukáme do rádia
a je tu jako před lety zaprášené a trhá pásky
někdy je slepím a jindy zase ne
a pak ti dám první pusu
a všechno bude zase jako dřív
ten chabý pocit sebeobjevování sebebobjetování
co vážně nejde slepit

Vlastně mi prsty docela mrznou
ne že by tu byla zima
ale kouřil jsem z okna a na první prst mé prvé ruky mi padla prvá vločka
této první zimy
nedávno ne není to tak dávno
protínání lidí které pohromadě už neuvidím - jojo díky Katko za ten hašiš na posedu
okolo nás bahnité pole a znělo to až skoro romanticky a mýticky kdyby si alespoň na chvíli
zavřela hubu i když byl jsem asi příliš zkouřenej abych mohl lítat
a taky chloupky v rozkroku Markéty a na jejich rukou
tehdy dokázal proměnit můj svět ve sténající bolehlav
a pivo a whisky a brufen a snaha být co být dosáhnout na mátožné postavy
hrdinů a rytířů a princezen a taky panu tucznaku
tady jsem jej poznal a s prvním sexem jej v sobě rozehrál
blátivého a bloudícího sběratele topolů
Bylo léto a za okny proletěl drak ty si poprvé polykala a já nevěřil
okolo nás hudba a kus země s červeným blátem na konci
kelímky piva a spousta legrace a haha hihi chocho
vše se to prolítlo jaksi zrychleně že nedokázal jsem tě uchopit dřív než jsem ti sám řekl sbohem
A pak čekal na mne Petřín a Praha a hrozný vedro když jsem se vrátil z třešní
peckovalo se od rána do večera a já únavou ejakuloval do tvých peřin
pod Vámi kouřil především a také hlasitě se smál rybář Olbram Zoubek
ty jeho nakloněné roviny mi tě připomínají
není to už jenom vystříhaná vločka z toho jak se neproměňuješ ale spíše
nedokážu už rozlišit kdo a s kým a kým je
Protože paměť je tak divně nestálá zjistil jsem a já tu jsem a ty tu nejseš
na stropě růže
a z prstu kape krev
naštěstí odešla si mě
a já mohl být svobodný a alespoň na chvíli chytrý jako socha
(ovšem dny a týdny které jsem prožil v oparu jara protože jaro si z toho roku především pamatuji
mi ukázali i oněmněnou stranu mince
s člověkem který kašlal smrt a já s nim pil
a jiný zase cvičil do noci karate a bůh ví jestli ještě žije
taky noc kdy plavali jsme ve fontánce
a všude tma jen hodiny osvětlovali devatenácté století našeho parku
prostě spadlo znebe s první francouzskou
omeletou líbali jsme se a měla si legrační chlupatej pupík
a nad námi kdekdo lamentoval co jsou to vosy a sršni a krásná židovka s tělem jak z papíru velikou bradavkou a měkými rty na pozadí jejího zpekla - udělal jsem co jsem musel a co jsem
mohl a nešlo to jinak ale za tu jednu návštěvu to stálo
To jaro bylo cítit prací snad první a letmou prohrou
nad sebou
o jejéjé - člověk prostě pořád nevyhrává)
Když přetlo mi to trolejbusové nebe
modré nebe
říční nebe
plné mostů nebe
plné hostů nebe
s vůní ryb nebe
a pak že se pořád nic neopakuje nebe
nejisté a vlnivě plné propité a dlouze prochozené nebe
plné smíchu nebe
hebké Vlaďčino nebe s rozvrzanou postelí a pomalovaným pokojíkem
kamarádské nebe s pozvolna tekoucí poezií
plné Hradecké nebe
A na jeho konci Marie
bez čaje a bez pomoci
nedokázal jsem tě pojmenovat
ani ti přát to hezké
protože hezké nebylo jen hezké ale ještě více hezké než se zdá
a taky pravda ta to nebyla
ale zřetelně si pamatuji
po sexu v cizím pražském bytě leželi jsme na matraci v posteli při stropě
ovšem bez růží a a snili si svůj sen každý potisící jinak

To jsou ty epochy co minuly a pak jsou
tu epochy co žiji
a epochy co budou a nejsou - nejsou sto se pochopit
a odpovědět na tu blbou ale večně opakující se otázku
halo!? kdo tam?