Provaz v domě oběšencově

Koupil jsem si krásné nové auto. Přesněji řečeno, bylo staré, ale stále ještě krásné. Jeden z posledních Favoritů, co byly vyrobeny. Luxusní výbava a perfektní stav. Nějakej děda zaklepal bačkorama a tohle po něm zbylo. Favorit měl najeto kolem padesáti tisíc, páč v tom ten děda jezdil prakticky jen na Dušičky. Za deset papírů skvělá koupě. Bylo to garážovaný a rez by na tom člověk marně hledal i s elektronovým mikroskopem...

Jednou jsem se takhle v podvečer vracel z práce domů a co se nestalo... Chcíplo mi to! Pravděpodobně mi došel benzín, protože ručička palivoměru jaksi neručičkovala. Neustále jsem tedy jezdil s plnou nádrží a vpodstatě jen odhadoval, kolik benzínu ještě mám.

Naštěstí mi to chcíplo v sousední vesnici, kde jsem pár lidí znal. Zazvonil jsem tedy u prvního baráku a slušně jsem se zeptal. "Dobrý den, pani Palachová, nezbyl vám ještě nějakej benzín? Chcíplo mi auto..." Ona dobrá žena mi prudce zabouchla dveře před nosem. "A Zajícovi taky asi nemaj'...?" zeptal jsem se ještě. Tato otázka mi však nebyla zodpovězena.

Zašel jsem tedy za pani Veselou. "Dobrý den, chcíplo mi auto. Potřebuju dojet do vedlejší vesnice a nějakej benzín si přivézt. Můžu si půjčit motorku vašeho pana syna? Dobrej chlap, chodil jsem s nim do třídy. Je ta motorka už spravená, potom co se na ní zabil? Jestli je to pořád vod krve, tak mi to nevadí, stejně na sobě mám montérky." Ženština sundala z věšáku v předsíni kabelku a sáhla dovnitř. "Asi hledá klíče" pomyslel jsem si. Místo klíčů však vytáhla kasr. Zlověstné syčení pepřového spreje dávalo tušit, že motorka je stále ještě v opravě.

Šel jsem poté k sousednímu domu. "Dobrý den, pani Provazníková, nemáte, prosim, ehm... Špagát? Chcíplo mi auto a snad mě někdo vodtáhne..."

"Nemám!" osekla mi.

"No, já jsem myslel, že když se váš pan manžel tak trošku voběsil, tak ten špagát možná ještě máte..." Pani Provazníková pak vyběhla na zahradu, z hromady hnoje vytáhla vidle a rozeběhla se směrem ke mě. Pochopil jsem, že provaz asi nemá a raději jsem vyklidil prostor..

Pak jsem se šel zeptat k sousedům. Z okna se vyklonila jakási ženština s natáčkama na hlavě. "Co chcete?!" zahulákala na mě.

"Mě chcíplo auto a..."

"A proto mi mlátíte do dveří, jak hluchej do vrat?!"

"Promiňte, ale bál jsem se zazvonit, protože co kdyby si tu někdo zase pouštěl plyn, žejo? Váš pan manžel je sice tak trošku mrtvej, budiž mu urna lehká. Co když ale ten zlozvyk pouštět si plyn máte v rodině, žejo? To člověk nikdy neví..." Kolem hlavy mi začaly svištět květináče, proto jsem se rozhodl jít o dům dál.

"Dobrý den, přišel jsem se jenom zeptat... Hlavně na mě, prosim, nestřílejte. Teda jestli pořád máte tu brokovnici, co si s ní váš děda ustřelil hlavu..." Brokovnici měli. Poté, co se okolo začaly zvedat drny, místo jsem chvatně opustil.

"Promiňte, ale já jsem úplne v prdeli..." pravil jsem o dva baráky vedle. "Nemáte, prosim, ňáký prášky na nervy? Já sice vim, že se s nima vaše pani manželka tak trošku votrávila, ale třeba to nestačila sníst všechno..." Onen dobrý člověk kamsi odběhl a poté se vrátil.

"Fifinko, trhej!!!" zařval a mrštil po mně yorkšírským teriérem. Tento mě o malý kousek minul a rozplácl se o plot. Ač sice vůbec netuším, jak vypadá taková kvetoucí pšenka, protože jsem původem z Prahééé, usoudil jsem, že mi zde zmíněná obilnina asi nepokvete.

Pro určitý sichr jsem šel na opačný konec vesnice. Tam snad budou žít dobří lidé. "Dobrý den, já jsem totálně v hajzlu. Už jsem vobešel aspoň dvacet baráků a všude na mě byli zlí... Potřeboval bych panáka. Klidně vám to zaplatim, to neni problém.

"A proč bych jako měla mít?!"

"No, myslel jsem si, že když se váš pan manžel uchlastal..."

"Jestli máš žízeň, tak chlastej vodu z potoka, debile!!!"

Došel jsem tedy k potoku. Kvůli vydatným srážkám byl potok rozvodněný a voda byla kalná. Ač se mi jazyk lepil na patro, tohle jsem prostě riskovat nechtěl. Zazvonil jsem u nejbližšího baráčku a poprosil o sklenici vody. Chlápek, disponující statnou postavou, mi po krátkém váhání nevyhověl a zavřel dveře. Protože to od něj nebylo hezké, zazvonil jsem znovu. "Co zase chcete?!" vyštěkl.

"Prosil bych jednu sklenici vody. Vodu, předpokládám, máte, když se vám dítě utopilo ve vaně?"

Probral jsem se až v nemocnici se skautskou holí v zadku. Nikdy bych si nemyslel, jak dokáže být takový skautský vedoucí agresivní. Svět je prostě hnusnej a lidé jsou zlí...