Vztek

vždycky mě jenom tak prozvoníš, 

aby se vědělo, jak moc jsi na mě zrovna myslel,

ale mně to prostě nestačí.

jak bodláčí na podzim je to pípnutí pichlavé

a já vím, žes to nemyslel zle, ale stejně,

stejně chci vždycky zvednout ten telefon k uchu

a dopřát taky tvému sluchu trochu té mé vnitřní žabomyší války,

i když vlivem naší dálky o dost slabší a o dost míň krvavé, 

zařvat do něj všechno, co mě ve skrytu dusí a pálí,

zařvat, proč se chováme, jak kdybychom byli malí

a utíkáme před tím, co nás dohání a šlape nám na paty,

tak neomylně, jak vychrtlá herka od tety Zubatý,

před vlastním strachem, že ztratíme jeden druhého,

před vlastním zbabělstvím říct "lásko, chci tě",

před ideály těch, které jsme si vysnili,

před obavami, že budem milovat moc, nebo málo,

utíkáme před sebou 

a to nás žene dohromady jak stádo zeber,

co s očima vytřeštěnýma utíkají před lvem,

a jediný, co vím jistě je, že tě nechci ztratit, ano, tebe,

na tebe tu mluvím a nedělej že to nevíš, s telefonem

v ruce, když mě prozváníš, 

a já, odvaha sama,

já, bojovnice na poli srdečních bitev,

tak statečná, když tu nejsi,

tak výřečná, když mlčím, 

telefon nezvednu, leží bez dechu, mrtev,

a pak tě jenom tak prozvoním,

aby se vědělo, že na tebe taky zrovna myslím,

a dělám, že to vlastně úplně stačí,

že to nebolí.