LABDAKUS PŘED THÉBAMI

Můj syn je spasitel. Můj syn je král. Vidím svého syna, jak objevuje lék proti rakovině. Jak maluje obraz, který svou krásou zastíní Giacondu. Můj syn je první člověk, který kráčí po povrchu Marzu. Řeší globální krize, zapisuje se nesmazatelně do historie lidstva. Je třeba i nejrychlejším běžcem, ale rekordy se tak často překonávají. Můj syn je tvůrce první vskutku sebeuvědomělé umělé inteligence. Mého syna zná každý. Můj syn je slavný, nejslavnější. Je vzorem všech dětí po celém světě. Učí se o něm jako se učí o Alexandru Velikém nebo o Emmanuelovi Kantovi. Ano, můj syn je revolucionář myšlení. Takového vidím svého syna. Takového jsem ho vždycky viděl.

Když jsem vyrůstal, mí spolužáci na základní škole chtěli být řidiči formule jedna, kosmonauty, filmovými hvězdami nebo objeviteli. O velké přestávce jsme si hráli na Kolumba, jak objevuje Ameriku nebo na zpěváky z televize. Občas jsem se zůčastňoval, ale hlavně proto, abych zapadnul. Jinak mě to nezajímalo. Zato mě zajímalo, jak jsem se na světě vůbec ocitnul a co s tím můžu udělat.

Co to je nesmysl, ptám se teď na stará kolena sám sebe, abych od mala snil o zplození génia? Jak mě to mohlo vůbec napadnout? Co mi mohlo vnuknout tuhle pro dítě tak nepravděpodobnou myšlenku? Viděl nebo slyšel jsem to někde? Vůbec ne. Odpověď tkví jinde. Jak sníme o velikosti? Kde se berou představy o úspěchu? Chtějí být malí chlapci závodníky a piloty, protože to někde viděli? Možná ano. Hlavně ale všichni sníme o moci. Moc je to šálení světa, to mámení a pokušení, které nás vede a svádí.

Můj dětský sen o moci – což vím až teď – byl snem o synovi, který změní chod věcí. Takový sen je tak typický, tak lidský. Každý otec vkládá do svých synů své nezdařené ambice. A proto bylo vždy i mým nejskrytější přáním mít velikého, významného syna. Věděl jsem, jako vím o své smrtelnosti, že sám ničeho významného nedosáhnu až do té doby, než se mi narodí můj malý velký syn. S tím jsem vyrůstal a žil. S tím jsem si bral Petru za ženu, aniž bych se s tím kdy svěřil. Nikdy bych si ovšem nepomyslel, že můj dětský sen o vyjmečném synovi dostane tak strašlivé podoby.

Narodila se nám Jana. Dcera v mém plánu ovšem nebyla. Akorát jsem ukončoval stavební fakultu s inženýrským diplomem a s narozením Jany se mi zhroutily velké mosty, vysoké věže a podmořské tunely, které jsem se učil stavět. Petra si myslela, že ve mě vzpál nějaký nový oheň vášně, když jsme se po narození Petry zase milovali. Já se ale jen ze zhroucených konstrukcí snažil vskřísit svého spasitele, svého syna krále. Kdybych se býval spokojil se spasitelkou, s dcerou královnou, nicc z těch strašných událostí, jichž jsem strůjcem, by se nestalo.

Už na gymnáziu jsem se učil tradičnímu evropskému šermu. Ovládání ostří bylo mojí vášní. Při jednom z turnajů veteránů jsem se seznámil s Jacquem. Jacques měl malou dodavatelskou firmu a stejně jako i já měl tři dcery. Ani jeho Gábina už nechtěla žádné další dítě a Jan se mi svěřil, že ho láká možnost dárcovství spermatu. Po pár sklenkách vína jsme zjistili, že oba jsme vždycky chtěli syna. Jacquova touha ale byla v porovnání s mým posláním naprosto banální. Skrze Jacqův nápad mě potkalo druhé životní osvícení. Touhle cestou přijde na svět můj král.

Antonín, nebo Tony – jak si začal říkat na střední – měl všechny předpoklady velikosti. Sebevědomí, ambici, cíl. Jen co  se stal ministrem vnitra sjednocené Evropy, začal svůj neůprosný boj proti východnímu terorismu. A moje chorobná, pokřiveně Oidipovská touha po synovi-králi začala slábnout. Oslavil jsem šedesátiny a věděl jsem, že nesmlouvavě ambiciózní vnuk je dostatečnou náhražkou za mé fantasmagorické a infantilní sny o synovi spasiteli.

Neustálé útoky tisku na striktní Antonínovu protiteroristickou politiku nás jako rodinu znovu sjednotili. Deset let po rozvodu jsem opět začal mluvit s Petrou. A konečně jsem se cítil normálně. Spolu s Petrou, Janou, Magdalénou a Terezié jsme se scházeli nad kávou a bábovkou. A poslouchali, jak nám Terezie předčítá články o nejnovějších politických krocích jejího odcizeného syna v Bruselu.

Nakonec se Antonín stal nejvyšším evropským kancléřem. Tehdy bych si sotva vzpomenul na své sny o vyjmečném synovi. Ne kvůli svému slavnému vnukovi, ale kvůli eskalaci situace na Středním Východě. Ptáte se, zda jsem tušil, že Tony přikáže vypálit ty první atomové rakety? Ptáte se, zda jsem s tím souhlasil? Chcete vědět, jaké to je být v devadesáti letech dědečkem člověka, co rozpoutal třetí světovou válku, v níž zahynula desetina lidstva? Moje zpověď ale není zpověď historika, moje zpověď není kronikou mé rodiny. Je to jen vzpomínka na dětský sen, jehož hrůznou realizaci si nikdo neuměl představit.

Ano, chyby se odehrávají všude. Lidé kvůli pochybení umírají. Sardonickým pochybením se v mém příběhu zrodila nejkřiklavější, nejhanebnější kapitola našeho živočišného druhu.

Ano, každý už dnes zná jméno Dietricha Kazanskiho. Ale kolik detektivní práce to muselo dát, aby vykopali jeho přehmat, jehož se dopustil před padesáti lety? Popravdě si ani pořádně nevybavuji, s kým jsem tehdy v GenTechu jednal, když jsem tam byl darovat sperma. Matně si vzpomínám, že většina personálu byly ženy.

Svět je v ruinách. Samozřejmě, že je v ruinách. Nemyslím ale rozbombardované Hradčany nebo kráter na místě Kolosea. Mám na mysli ruiny mého malého světa, ruiny mých pošetilých snů o synovi, který je velikánem historie. Ptáte se, koho to napadlo prvního? Myslím, že to byl Antonín sám. Obávám se, že výsledky genetických testů znal už od svých studií politologie na Sorboně. Ale svojí hanbu před námi celou dobu skrýval. A kvůli ní se od nás nakonec zcela odstřihnul,

Jestli věřím na osud? Jestli věřím na obludnou, temnou sílu svého absurdního, urputného přání pokřivit chod věcí? Nevím čemu mám věřit. Vím jen, že jsem otcem syna zářnějšího Césara či Napoleóna, otcem minotaura. Kdo je ale otcem? Je to Henri, který Antonína vychoval v nejlepším vědomí, že Terezii, mojí dceři, nemůže sám dát potomka, a proto bude nejlepším otcem dítěte ze zkumavky? Je jím laborant Dietrich Kazanski, který si popletl vzorky spermatu? Nebo jsem otcem nejobludnější zrůdy historie já, blázen a pomatenec toužící po spasiteli s vidinou, o jejímž původu nemám ponětí?

Sofoklés se posmrtně chechtá na Elisejských polích. Nerozumí oplození in vitro. Nechápe jak je možné se dopustit incestu bez aktu milování. Natož aby si dokázal ve svém očistci představit peklo nukleární války. Rozumí ale tomu, proč si chci kvůli nesnesitelné vině vypíchnout oči jako jeho hrdina Oedipus před hradbami Théb, jichž byl králem a také skázou. Sofoklés totiž dobře rozumí nové a hrůznější podobě svého mýtu, jejíž jsem já nechtěným strůjcem. Mýtu, který v důsledku stál život miliardu lidí. Mýtu, v němž Oedipův dědeček, Lauius, a otec, Labdakus, splynou v jednu osobu. Mýtu, v němž já sám jsem otcem i dědečkem mého vysněného krále, krále ničitele.