Dvě básně o souhře náhod v období Gaudete

Tolik jsem se pachtil,

abych zase uviděl tebe,

dvakrát a bez sebe, pro kousek nebe.

Na oplátku se svíjet ve vlastním mučení

a trýznit se ošatkou kávy ranního probuzení

kolem poledne.

---

Nevím, jak moc jsem se na tebe těšil

a pořád zvracel při pohledu na slunce.

Kroužil jsem nad svojí hlavou

a zcela poblouzněn v myšlence,

že nejhorší mou vadou,

jsou mé nepředstavitelné sklony,

jako  bezútěšné klony,

co budí tě s nocí.

Horem pádem,

těžkostí zdá se,

že bolest i radost

rodí se v lásce.

Vše v lásce, vše ve větru.

Dojít ke kráse, nelze s bezútěšnou snahou

o zlobu.

Tvůj úsměv to nakonec přelomil.