...a padly háje Uppsaly

Sever krvácel. Úrodné kraje Dánska pokrývaly hromady mrtvol. Z některých se ještě kouřilo, jiné už byly chladné a ztuhle ležely na krví potřísněné zemi, jakoby spadaly z nebe místo sněhových vloček. Frančtí rytíři pálili vesnice a plenili území krále Wylfiho s fanatickým odhodláním. Sama příroda před nimi sklonila svou hlavu. Zástupy Bílého Boha* (* - výraz pro křesťanského Boha) přinášely změny pro všechny a všechno, co žilo ve starém řádu, vše, co uznávalo tradice severu. Král Wylfi byl chycen při útěku do Norska a na příkaz Regensburského biskupa upálen za kacířství a rouhání. Jeho děti byly odvezeny na převýchovu k franckému dvoru a Wylfiho postavení krále převzal arcibiskup Emílius z Wunsteru, jako hlava církve Severu a princ-regent Dánska. Denně hořely hranice tam, kde se hrdý lid odmítl sklonit a přijmout jho, ale většina dobrovolně přijala křest, než aby sledovala smrt svých dětí, rodičů, bratrů a sester. Vliv Bílého Boha sílil. K nebi se počaly vzpínat první kostely, v čele s nádherným skvostem architektury, Dankerskou katedrálou sv.Kuniberta. Po čase válek a bojů nastalo období míru a moudré vlády císaře Svaté velkofrancké říše, Oty III. Vykupitele. Křesťanští misionáři proudili dále na sever a obraceli na víru zbloudilé ovečky. Deset let připravovali půdu k poslední válce. Na konci desátého roku od porážky krále Wylfiho na plážích u Esbjergu, se stárnoucí oči Oty III. obrátily znovu k starým nepřátelům, na sever...

Svalnatý muž, jemuž po svraštělém čele stékaly čůrky potu, se rukou opřel o stůl a tlumeně zaskučel bolestí. Jeho oči se upřely na krásnou mladou ženu, která seděla v křesle u krbu a zděšeně ho pozorovala.

\" Tý,\" zašeptala zoufale a propukla v pláč. On se jen ztrápeně usmál, zuby zaťaté, a padl na kolena. Okamžitě ho objaly mocné paže, ale on trhl rameny a setřásl je. Ne, nepřál si pomoc. Věděl, že přišel jeho čas a chtěl odejít hrdě, tak, aby na něj mohli být ostatní pyšní. Přes strašnou pulsující bolest vstal a prsty obemknul vlčí zub, visící mu okolo krku na kožené šňůrce.

\" Brzy,\" vykřikl z posledních sil,\" uvidím ...Baldra, těším se...\" Náhle padl k zemi, kde zůstal ležet bez pohybu. Plačící žena schovala hlavu do dlaní a potichu naříkala.

\" To musel být Tardheim, nebo jeho posvátný jasan,\" pošeptal rozložitý mladík, s plnovousem barvy zapadajícího slunce, svému druhovi, který nepřítomně hladil prostý roh z berana,\" jeho nejsilnější místa.\"

\" Hmmm,\" zabručel druhý muž v odpoveď a přihmouřil oči.

Mladík rozčileně přecházel po místnosti a hlavicí obrovského, hrozivě vypadajícího kladiva, si klepal do dlaně. \" Síně Valhally jsou prázdné od té doby, co zmizel Grímni. Žádný eirnherji z Midgardu už nepřišel. Hradby nikdo nebrání a tvůj Himinbjorg se pomalu rozpadá. Co uděláme, jestli na nás vytáhnou Útagardští ? Jak jim můžeme čelit ? Zbyli jsem už jen tři,\" štěkl temně a vtekle kladivo hodil na stůl. Kráska v křesla, mezi bohy zvaná Freyja, zavrtěla hlavou, až se kapičky slz rozlétly okolo. \" Každým dnem slábneme bratři. Midgard je pro nás ztracený, cesta je ztracená. Je snad tohle ragnarok ?\"

\" Nemůže být,\" odporoval Heimdall a cípem tuniky se snažil ze svého rohu smýt jakousi šmouhu,\" kdyby byl, proč je slunce stále na obloze ? Proč nebyl Midgard zničen hrímtrůsy, jak bylo předpovězeno ?! Ne. Tohle je něco jiného.\"

\" Možná to je ragnarok Heimdalle, Freyja má pravdu. Tenhle ragnarok je jen náš a hrímtrůsy se stal Skrytý král* (* - výraz pro křesťanského Boha) a jeho svatí bojovnící s těmi směšnými jmény. Jenže on proti nám nevytáhne. Nemusí. Zahubí nás vlastní děti, tam při úpatí Yggdrasillu. Strážce mostu se zatvářil zmateně.

\" Pak vědma lhala. Nebo lhal Grímni.\"

\" Nejspíš oba,\" připustil Tót kysele,\" nebylo by to poprvé, otec nikdy...\" Rudovousý obr se odmlčel a zavrávoral. V obličeji byl celý sinalý.

\" Co je ti,\" polekala se Freyja,\" snad ne ?\"

\" Ne, ještě ne,\" zalapal Tór po dechu,\" padla Trondská svatyně.\"

\" Při Ódinově vousu, nedaleko Trondu je moje Freyjaborg,\" vyděsila se Freyja jěště víc a vrhla se Tórovi do náruče,\" já nechci zemřít, jsem bohyně, to není správné...já...já.\" Její slzy se vpíjely do haleny mocného boha severu a on, Pán bouří a postrach ledových obrů, se rozplakal také.

\" Dost,\" zařval Tór bezmocně, odstrčil od sebe křehkou ženu a vyběhl z Gladsheimu, Zlaté síně, ven. Své kladivo nechal ležet na stole. Vypadalo opuštěně, matně a jeho magický svit se pozvolna vytrácel. Do síně proniklo zařehtání koně a dusot mnoha kopyt na kameném dláždění. Pak bylo ticho. Heimdall hleděl na Freyju, Freyja na Heimdalla. Nevěděli co říct. Poprvé od úsvitu věků byli bohové bezradní. Jejich myšlenky vyrušil pleskot křídel. Do Gladsheimu vlétl veliký havran a usadil se na opěradle Ódinova stolce.

\" Hugine ?\" Freyja popošla blíž,prsty se dotkla černého peří. Havran k bohyni otočil své jediné oko a ta úlekem vyjekla. Pták měl celou polovinu hlavy znetvořenou, zpod rozkládající se kůže prosvítaly kosti, oční důlek byl vypálený a jeho okraje scvrklé. V tom tu místo havrana stál pomenší mužík s šibalskou jiskrou ve zbylém oku a pevně chytil Freyju za zápěstí.

\" Copak, copak. Nelíbí se ti ten pohled ? Nelíbí se ti tvé dílo ? Nedivím se děvko, mě také ne,\" s tím jí muž uhodil vší silou do obličeje, až ji srazil na podlahu.

\" Loki,\" zasyčel Heimdall a vrhl se kupředu. Havran-Loki hbitě uskočil a použil stůl, jako hradbu mezi ním a rozzuřeným bohem.

\" Jestli si jí ublížil,\" začal vrčivě Heimdall, ale Loki ho uťal mávnutím rukou.

\" Je mrtvá a má dcera Hel ji už vítá ve svém království. Jsi poslední bratříčku !\" Heimdall strašlivě zasyčel a kopnutím na Lokiho poslal těžký stůl. Ne nadarmo se Lokimu přezdívalo Úhoř. Vyhnul se stolu a skočil vyššímu bohovi po krku. Dva největší a nejhorší nepřátelé v pokolení Ásů se srazili v boji na život a na smrt. Loki byl silnější, díky mnoha ztrátám, které Heimdall utrpěl v Midgardu. Strážce mostu si uvědomil, že prohrává. Náhle se Loki proměnil ve vlka a prokousl mu hrdlo. Mordu mu zaplnila sladká krev, esence nasycená jablky nesmrtelnosti a věčného mládí z Idunnina sadu a on se dychtivě napil. Přesto, pocit pomsty nepřišel. Loki, teď už zpět ve své přirozené podobě, seděl vedle Heimdallova těla a cítil rostoucí smutek. Zatřepal hlavou. Vedle něj dopadla zlatá taška ze střechy. Udiveně vzhlédl. Gladsheim se otřásala v základech. Za první taškou spadla druhá, třetí, až přímo pršely a rozbíjely se o podlahu. Zakrátko začaly vypadávat cihly ze stěn a Loki rychle vyběhl ven. Sotva došlápl na první kámen nádvoří, Gladsheim se propadla sama do sebe a rozvířila do okolí zlatý prach. Otřesy země zesílily a tichý hukot přešel v ohlušující burácení. Valhalla se zachvěla v posledním okamžiku svého vzdoru a pak následovala Gladsheim v její zkáze. Celý Aesirheim se rozpadal, moc Ásů se vytrácela a kouzla, která vše držela pohromadě, přestávala účinkovat. Loki sevřel pěsti a zahrozil vzdálenému nebezpečí Skrytého krále.

V téže době norský král Olaf Krásný a král Švédska Harald II., společně se svými ženami, dětmi a vším svým lidem, přijali v Uppsale křest z rukou Alustria Cordóbského. Pohanské modly navždy zmizely z vědomí prostého lidu severu...