Ztracená

Seděl jsem na lavičce u kašny a čekal na tebe. Měla jsi zpoždění. Uvidět tě, jak spěcháš. Mlčíš a já se nechci ptát. Jen doufám, že ti někdo neublížil. Snad za to můžu já? Ticho. Zvláštní. Na nohy mi dopadají kapky vody. Ty pořád mlčíš. Ptát se nechci. Ještě ne. V očích se ti zalesklo. Nebo se mi to jen zdálo? Pak už jdeš. Spěcháš domů.  Nebylo smutno jen mně, i počasí se zkazilo.

Rychle jsem vybíral. Něco pro tebe. Už půl roku s tebou. A já nechci ztratit (tebe). Nakonec jsem koupil červenou čepici. Byla veselá a správně bláznivá jako ty. Jenže teď nejsi bláznivá a já nevím proč. Věřím, že mi to dneska řekneš sama.

Ještě koupit kytku. Otvíráš mi s úsměvem na rtech. Jsem rád. V bytě voní jídlo. Dám ti čepici. Překvapeně se na ni díváš, ale pak jakoby se ti něco vybavilo a tvůj úsměv zmizí. Odběhneš do kuchyně. Jdu za tebou. Vydatně nám solíš večeři svými slzami. „Co je špatně?“ ptám se. Žádná odpověď. Otočená k oknu začneš. A všechno se dozvím. O tvé rodině, že si měla malou setru. Která se ztratila. Nepřišla domů a tví rodiče o tom nikdy nemluví. Jako by nikdy nebyla. Jenže ty jsi na to nikdy nezapomněla.

Tehdy. Byl mrazivý den a já ležela nemocná v posteli. Nikdo doma. Fajn. Rodiče v práci. Sestra ve škole. Já nikam nemusela. Četla jsem si. Pak jsem musela na chvilku usnout. Probudila jsem se zpocená ještě po prášku. Koukat na televizi. Máma přišla. Kde je Natálka? Ona ještě nepřišla. Pokrčila jsem překvapeně rameny. Zabraná do pohádky. Nevšimnout si kolik už je hodin. Odpočívat. Jenže ona nešla. Přišel už i táta. Šli ji hledat. Začít se bát. Kde je? Natálka malá. Natálka sedmiletá. Ve škole byla. Nikdo doma, ale už to není fajn. Tupě zírám na televizi. Začalo hustě sněžit. Deset hodin večer a já vykloněná z okna brečím. Měla bych jít spát. Ale není tu nikdo, kdo by mi to řekl. Hledali, nenašli. Přišli nad ránem. Ani policie nenašla. Nikdo nenašel. Už nikdy a všechno přikryla pořádná vrstva sněhu. Co napadla tu noc. A na botníku Natálčina čepice. Zapomněla na ni. Ráno už tam nebyla. Rodiče schovali asi. Kdybych nebyla nemocná. Možná…A jméno Natálka tabu. Navždycky.

Ulevilo se ti, když si mi to řekla. Proto ta čepice. Připomněla ti ji. Měla podobnou. Ležíme v posteli a ukazuješ mi její fotky. Je jich hodně. Dnešní večer jsem si představoval trochu jinak, ale bylo to nakonec fajn. Můžeme spolu mlčet. Víme, že to tam je. Mezi námi i beze slov. Něco víc jsem se o tobě dozvěděl. Tohle přece neříkáš jen tak na potkání. Chci ti to vynahradit. Té malé holčičce ve zpoceném pyžamku. Všechno vynahradit. Jdeme spát a z fotky se na mě směje blonďatá holčička v červené čepici. Ach jo.

Přišla jsem domů a Natálka seděla v obýváku. Listovala nějakým časopisem. Chvilku si povídáme. Odskočím na záchod. Když se vrátím, už tam nebyla. Až potom mi dojde, že je to rok, co se nevrátila domů.

Už spolu půl roku bydlíme a je to fajn. Z práce zaběhnout nakoupit. Když vážím banány, všimnu si mladé holky. Blonďatá zamyšlená a podobná malé Natálce. Je to ona? Než se vzpamatuju, je pryč. Určitě to byla ona. Já blbec, kde ji teď najdu. Než dojdu domů, zapomenu na ni.

Až za pár dní si vzpomenu. Jsi smutná a já tě chci rozveselit.

„Viděl jsem ji v obchodě. Byla to ona. Fakt!“

„Blázínku!“

 „Věř mi!“

„No teď by ji bylo takových 21let.“

Rozpláčeš se. To jsem nechtěl. Rozveselit. Nepovedlo. Nevadí. Chceš být sama. Nejlepší o ní nemluvit asi. Ale já vím, že chceš. Asi ne se mnou. Asi. Je to v tobě. Psycholog ne. Tak co teda. Nevím. Nic nevím.

Rozchod. Nešlo to. Mezi námi. Vytratila se láska, porozumění, cit. Pryč. Nechtěl jsem, aby to tak skončilo, ale vím, že si potřebuješ všechno srovnat. Smutno a prázdno. Přejde. Doufám, že budeš jednou šťastná. Snad s někým jiným. Ach jo.

Zamiloval jsem se. Znovu jsem ji potkal. Tu blonďatou slečnu z obchodu, ale tentokrát v knihovně. Už měsíc spolu chodíme. Dneska máme rande u kašny. Čekám na tebe. Nejdeš. Zpoždění. Už zase? Vidím tě, mávám. Máváš. Jo a jmenuje se Natálie.