(Z)povídání zimnice

Jsme mučedníci,

pokládající svá těla

dobrovolně na hranici?

Jsme padlí andělé, kroužící

bezhlavě,

bezvládně,

bezcílně,

bezradně,

bezelstně

nad pahýly

(od)umřelých

výhledů do budoucna?

Jsme snad zástup světlonošů,

že utýraní uleháme

po večerech v horečkách

do vybombardovaných

zá-

ko-

pů?

Houževnatě prohráváme bitvy

se smyslem Bytí,

rozbití na maděru

důkazy rozkládajícího se lidství.

V příbytcích svých rakví,

rozsápaní a umordovaní

pohledy

do prázdna,

dráždí sluchy

jen vlků vytí.

Když pečeme si pecen pesimismu,

ukrajujíce si tlusté krajíce,

a hltavě přikusujíc marnost,

skřípou zuby…

Za temných a mlhavých nocí

lamentujeme

nad propastí,

modlíme se,

aby útes úzkosti

se pod námi

už konečně

zřítil!

Za úsvitu rozbřesku

děkovně proklínáme všechny životy

a jejich dary,

doufajíc, že chmury již vyčerpaly

svou studnu neštěstí.