Chlapeček

Jak se těšila na miminko. Všechno připravovala. Postýlku, oblečky a hračky. Kočárek ne. Stela je pověrčivá. Jde jinudy, když vidí černou kočku. Překračuje i spáry mezi dlaždicemi na chodníku a obchází kanály. Pátek třináctého by nejradši nevystrčila nos z domu.
Těšila se i potom, co ji Adam opustil. Stelin přítel. Odešel za jinou ženou. Hádka. Strašná hádka. A pak jenom třísknutí dveří. Nevzal si ani svoje věci. Zapomněl. Je jí to líto. Zůstala na všechno sama. Zvládne to. Sama? Samozřejmě že to zvládne. Vlastně nemělo by jí být líto spíš jeho? Prý se s ní nudil. Nejsou svoji.

25.6.2009 se Stele narodil chlapeček. Dala mu jméno Pavel. Amen.
První okamžik – celý červený a pomačkaný. Nelíbil se jí. Deziluze. Velká deziluze. Čekala něco jiného. Co čekala? Krásu, dokonalost na první pohled.
Proč pořád tak brečí? Pořád. Neustále. Bez přestávky. 24 hodin. Non stop. Ani k němu necítí nějakou lásku. Vůbec. Nemůže za to. Nejde jí to. Cítí k němu spíš povinnost. Přivedla ho na svět tak se o něj musí postarat. A nic víc. Jen přebalit, nakrmit a vykoupat. A nic víc. Žádné mazlení, pusinky. Zkoušela, ale nešlo to. Byla to hrozná křeč.
Něco se s ní děje. Ale co? Je toho na ni moc na vše sama. Sama. Brzo to přejde. Skončí jí šestinedělí a bude to v pořádku.

Tahle se utěšovala před týdnem. Tak už se sakra probuď. Prober se a začni zase cítit lásku a vůbec všechno jako normální člověk. Narodil se jí Pavlík. Její chlapeček. Její děťátko. Přitom nic necítí. Její Pavlík. Vytoužený. Chtěný. Neměla by být láska k dítěti instinktivní? Tak ji asi Stela nemá. Někdy ráno se jí vůbec nechce vstát. Nic nedělat. Nechce se jí nic, i umýt nádobí je nepřekonatelná přítěž.
Dá ho spát na balkón. Už ho ani neoslovuje jménem. Nemůže za to. Nedělá to schválně. Zavře oči a když je otevře, už v postýlce nebude. Není a nikdy nebyl. Všechno se jí jenom zdálo. Neexistuje. Nahne se nad postýlku. Je tam. Dá ho v kočárku na balkón a bude chvíli klid. Ticho. Ten rajský zvuk. Ticho.
Přišla jí navštívit maminka. Hned výčitky. Hned rady. Tak dlouho si se neozvala. Měla bys dát Pavlíkovi čepičku. Venku tak fouká. Stela vyvrací oči v sloup. Nemá ráda rady a poučování. Ne to nemá ráda. Nesnáší to.
Sušenky, kávu? Maminka do ní začne rýpat. Nevypadáš moc šťastně. To já jsem byla nejšťastnější, když jsem tě měla jako malé miminko. Užívej si s Pavlíkem každou chvíli. Děti rostou před očima. Věř mi. Vím, co říkám. Neustálé poučování. Ale myslí to dobře. Stela si ale nejradši všechno dělá podle sebe.
Byla to chyba. Pořídit si dítě. Teď to ví. Teď už je trochu pozdě. Když tu řve na celé kolo. Malý tyran. Kdyby se šlo podívat do budoucnosti. Takovou tou průhlednou koulí. Ale to bohužel nejde. Stela nikdy neměla ráda malé děti. Vyhýbat se jim ale nešlo. Byly všude. Jak viděla školku, přecházela okamžitě na druhou stranu chodníku. Proč si vůbec pořizovala dítě. Proč jenom proč? Mohla jít na interrupci a ukončit to hned na začátku. Tehdy to ještě šlo zastavit. Ale teď už to nejde. Snad si Pavlíka nenechala vzít, protože chtěla Adamovi ukázat, jak dítě zvládne i sama bez něj.
Sedí s hlavou v dlaních na točícím se křesle. Má žízeň. Přiloží si k vyschlým ústům sklenici vody. Pije. Prázdnota. Je tak prázdná. Tak se nikdy necítila. Takové pocity nezná. Pavlík zase brečí. Stela chodí po bytě. Čím dál rychleji a rychleji. V hlavě jí vře. Nemá kam utéct. Je uvězněná jako zvíře v kleci. Někdy už musí přestat brečet. Ale kdy? Za hodinu? Za dvě? Za tři? Kdo to má vydržet? To nevydrží nikdo moc dlouho. Nechce se jí ho jít utěšovat, když jí tak trápí. Nezaslouží si to. Ano tak je to. Ten problém není v ní ale v něm. Kdo by měl rád někoho, kdo pořád brečí a nenechá vás v noci vyspat.
Přestala Pavlíka kojit. Obtěžovalo ji to. Moc velká blízkost k němu. Necítí lásku. Necítí ji. Nechce tedy logicky jeho blízkost.
Maminka se nabídla, že se o Pavlíka celé odpoledne postará. Samozřejmě neodmítla. Naloží se do vany a bude si číst. Má připravenou skvělou knížku. A potom půjde spát. Tak se na to těší. Moc. Nemůže se dočkat. To ticho. Nejkrásnější zvuk na světě pro Stelu.
Jde bosky. Na podlaze jsou kachličky. Balkón. Ale bez zábradlí. Páté patro. Pěkná výška. Krok a další krok. Nohy se jí chvějí. Chce udělat poslední. Najednou se všechno zhoupne. Najednou nevidí nic než tmu. Tma. Je mrtvá?
 Vyděšená Stela křičí ze spaní. Takové hrozné sny nikdy neměla. Nikdy. Musela usnout. Pavlík leží v postýlce. Dopis na nočním stolku. Maminka ji nechtěla budit. Píše taky ať se staví někdy zase ona. Nemá náladu na návštěvy.
Stela hodně zhubla. Nemá chuť vlastně na nic. Radši by vůbec nebyla. Nerada se vidí i v zrcadle. Obchází ho obloukem. Přepadají ji nečekané záchvaty agrese. V tomhle stavu by nejradši udělala něco sobě nebo dítěti. Ale musí se ovládat. Musí. Ví to.
Nenávidí Adama za to, že ji v tom nechal. Samozřejmě to zvládne sama. Je si tím tak jistá? Nemá ráda male děti, ale myslela si že svoje mít ráda bude. Nemá. A vůbec celé si to představovala jinak. Hodné miminko, které nikdy nebrečí. Není naivní?
Procházka. Všechno je zelené. Už je jaro. Park. Lavičky. Jezírko. Nějaká cizí paní. Jééé to je krásný chlapeček. Buďte ráda, že ho nemáte doma, pomyslí si Stela v duchu, ale nahlas neřekne nic. Jen se kysele usměje. Sedí na prosluněné lavičce. Čte si. Pohádky Oscara Wilda. Pavlík spí. Pohoda. Hezké odpoledne. Ale najednou všude na zemi lezou velcí červení mravenci. Bojí se jich. Blíží se. Mají velká kusadla. Už, už se chtějí do ní zakousnout. Najednou všechno zmizí. Stela vidí jen červené skvrny v zelené trávě. Byla asi moc dlouho na slunci. Půjde už radši domů. Je šest hodin večer.
Cestou vzpomíná, jak musela jako malá být v šest doma. Maminka jí to vždy kladla na srdce a ťukala přitom na hodinky. Hrávala si s dětmi na hřišti. Jejich tváře si už ale nevybavuje. Snad jen jednu holku matně. Rezavé vlasy. Samá piha. Brýle. Kšiltovka do čela. Alice. To byly časy, které nejdou vzít zpět. Být tak zase malá holčička a nemít žádné starosti. Dětství. Čas pohádek a her.
Zase ten sen. Poslední krok, zhoupnutí a tma. Proboha! Devět hodin. Musí s Pavlíkem k doktorovi. Zaspala. Rychle. Košile, tričko a kabelka. Košilka, dupačky a kočárek. Výtah. Věčnost než přijede. Tramvaj. Rychle. Ujela. Musí po svých. Konečně čekárna. Jazyk má doslova na vestě. Sedne si na židli. Z ordinace vyjde mladá žena. Není si jistá. Ale ano. Je to Aneta. Byla s ní v porodnici na pokoji. Má dceru Gábinku. Říkala, že si přála chlapečka. Tehdy. Stela má něco co Aneta chtěla. Teď je jí to jedno. Další. Sestřička. Doktor. Prohlídka.
Stela vyrazí z ordinace rychlým krokem. Naštvaná, uražená dotčená. Nařčená neprávem. Pediatr jí vynadal, že nekojí. Poslala ho slušně řečeno někam. Co je mu do toho. Tohle je jenom její věc. Ničemu nerozumí. Nemá ráda, když jí někdo radí a říká, co a jak má dělat. Nemá to ráda. To už je Stela.
Přece jenom při cestě zpět zahne dřív. Půjde k mamince. Ale nemůže to najít. Když konečně najde správnou ulici, nemůže zase najít správný vchod. Je úplně zmatená a dezorientovaná. Najednou proti ní letí obrovská černá vážka. Určitě do ní narazí. Stela si lehne na zem. Bojí se.Je úplně zpocená. Vážka ale teď letí na ni dolů. Stela si zakrývá obličej. Teď do ní narazí. Určitě. Zase jenom tma.
Probudí se na pohovce v maminčině bytě. Nic si nepamatuje. Ležela jsi na zemi kousek od našeho vchodu. Proč jsi ležela na zemi? Stela už si vzpomněla. Ale lže. Ještě by ji poslala do blázince. Ale jí nic není. To asi nedostatkem spánku. Pořád je ještě vyděšená. Bylo to tak živé. Vymyslela si, že tam byl nějaký exhibicionista, který ji obtěžoval. Stela před ním couvala, zakopla o kámen spadla, praštila se do hlavy a upadla nejspíš do bezvědomí. A nechceš jít k doktorovi? Ne už je to v pořádku. Určitě? Určitě. Tatínek tam není. Opět v práci. Dlouho ho neviděla. Ani si nepamatuje kdy naposled. Kdy přijde? Počkala by na něj. Pozdě večer. Teď je dopoledne. Ne nechce se jí tu být tak dlouho a dívat se do maminčiných ustaraných očí. Jakoby něco tušila. Ale ne. Nemohla poznat, že Stela lhala, nebo ano? Nemá to cenu. Jde domů.
Zase ten sen. Pořád ten stejný. Poslední krok, zhoupnutí a tma. Co to znamená? Snář nemá. Škoda. Pavlík zase brečí. Nebo spíš ještě pořád. Má intenzivní chuť ho něčím praštit. Aby přestal. Uhodit to malé bezbranné tělíčko? Ne, to by neudělala! Tak surová přece není. Jde do samoobsluhy. Nechala ho tam samotného. Nepotřebuje nakoupit ale někam pryč. Aby neudělala něco, čeho by mohla litovat. Bezcílně se motá ulicí. Nakonec stejně dojde do samoobsluhy. Co to bude? Pomeranče. Platí. Jde zpátky. Pomeranče? Jak ji to proboha napadlo?
Spí. Asi zjistil, že brečí zbytečně tak to vzdal. Stela si chtěla zapisovat něco o Pavlíkovi. Ale co má napsat? Nemá ho ráda. Nemůže za to. Nemůže. Jak by mohla.
Možná by Stele pomohlo, kdyby měla jako malá sourozence. Mladšího. Musela by pomáhat a taky by věděla, že to není sranda mít dítě. Celé si to představovala úplně jinak. Jak jede s kočárkem ve kterém je načančané a tiché miminko. Ale má starší sestru Michaelu. Je o šest let starší a šťastně vdaná. Děti ale ještě nemá.
Nemůže usnout. Zavřít oči a pomalu se propadat do krajiny spánku. Nejde to. Jen na chvilku. Nevědět o sobě. Nejde jí usnout. K zlosti Pavlík spí a mohla by spát úplně bez problému. Nechápe to. Je tak unavená. Pavlík se v noci budí neomylně každé tři hodiny s železnou přesností. Jakoby v sobě měl hodiny. Asi nakonec usne po dvou hodinách, co třeštila oči do tmy.
Dá si k snídani jablko. Stejně nemá vůbec hlad. I to jablko do sebe pracně vsoukala. Natlačila.
Na procházce s Pavlíkem viděla Adama. Za rukou se vedl s tou svou. Těhotenství je už na ní vidět. Adam asi neví co s penězi, když mu nestačí alimenty, které jí platí na Pavlíka. Nemají si ale co vyčítat. Taky o Pavlíka nejeví zájem. Nebyl u nich ani jednou. Vzteky by se neviděla. Nejradši by se propadla jenom aby kolem nich nemusela projít. Dělá, že ji nevidí. Proč je musela potkat? Proč. Proč. Proč. Pro slepičí kvoč.
Vrátí se domů vzteky bez sebe. Pavlíka uložila do postýlky. Potřebovala si vyřídit jeden důležitý hovor. Než ale stačila vytočit číslo, Pavlík se rozeřval na celé kolo. A ne a ne přestat. Snažila se ho utišit. Zbytečně. Bezvýsledně. Nebralo to konce. Brečel a brečel. Přes hodinu. Stela myslela, že snad vyskočí z okna. Nebo ho udusit polštářem. Nesmí. To se nesmí. Nesmí udusit svoje vlastní dítě. To nejde, šla by do vězení. Není přece žádná vražedkyně. Seká vzteky nožem do dřevěného prkýnka. Ticho. Ticho prosím. Jenom aby už byl konec toho všeho. Konec.
Vzpomíná, jak jako malá tančila tanec se psem. Měla svého vlastního psa. Fenku Sáru. Odmalička zbožňovala všechna zvířata. Vzpomíná v psychiatrické léčebně kdesi u Prahy. Zítra ji propustí po půl roce z léčení laktační psychózy. Přišlo se na to. Tehdy se svěřila mamince a ta jí, řekla, že se musí léčit. Všichni ji tu byli navštívit. Maminka, tatínek, sestra, švagr a samozřejmě Pavlík. O něj se celou dobu starala Stelina maminka. Moc jí pomohla.
Představuje si svůj byt. Jak asi vypadá? Je pořád plný pomerančů, které chodila kupovat do samoobsluhy, aby nemusela poslouchat Pavlíkův křik. Dopadlo to tak že pomeranče byly všude. Za ten půl rok určitě shnily. Byt plný shnilých pomerančů. Ne.

 Maminka je určitě vyhodila. Maminka. Její maminka. Její hodná maminka. Ještě se musí hodně učit a hlavně pravidelně navštěvovat psychiatra. Napsali jí i nějaké prášky. Tady jí taky moc pomohli. Všichni.
Už se těší domů a na Pavlíka. Ano na Pavlíka. Má ho ráda.