KATEŘINKY

Ještě než jsem začal chodit do první třídy, rodiče mě jednou vzali na magické místo. Nejprve jsme dlouho jeli z Prahy autobusem do malého města a potom dalším autobusem do jedné malé vesnice. Po chvíli jsme stanuli před stěnou skal tvarovaných do rozeklaných věží, obrovských bloků a nebetyčných stěn. Lidé se prý v minulosti do tohoto skalního města báli i jenom vkročit a útočiště jim poskytovalo pouze v době válek, kdy se v něm ukrývali jako třeba před dobývajícími Švědy za války třicetileté. Když jsme s rodiči vykročili mezi skalní útvary třikrát vyššími než vzrostlé smrky, jal se mne tísnivý pocit a musel jsem se držet táty za ruku, abych se nebál. I když jsem to místo potom navštívil několikrát jako dospělý, ani teď si nedokážu vysvětlit, zda mne tísnivý pocit v dětství přepadl pro klaustrofobickou a xenofóbní atmosféru, která z Adršpašských skal vyzařuje anebo pro podivnou příhodu, kterou jsem snad nějak podvědomně anticipoval. Jak jsme s rodiči kráčeli skrze úzké světlíky skal, otevřel se před námi širší prostor ze všech stran uzavřený pískovcovými stěnami. Dno kotle pokrýval písek posetý nespočtem lidských stop a kromě našich ozvěn nebylo slyšet ničeho jiného. Jak jsme v naprostém tichu přecházeli tento uzavřený prostor, všiml jsem si tehdy v jednom z jeho rohů chlapce mého věku. Seděl na zemi a z písku si stavěl hrad. Písek byl ve stínu skal vlhký a tak se chlapci navzdory teplému červnovému dopoledni dařilo modelovat celkem složitou stavbu. Když jsme chlapce míjeli, otočil ke mě hlavu a následoval mě pohledem. Táta mě už táhl dál do jedné z uliček vedoucích z kotle, ale já jsem byl jako hypnotizovaný pohledem tohoto dítěte, jehož výraz byl tázavý, možná vyčítavý, pevně upřený do mých očí. Ještě než mi zmizel z pohledu, stihnul jsem zachytit detail jeho pískového hradu. Nebyl to vlastně hrad, ale spíše jakýsi palác. Měl obdelníkový půdorys a ústřední, oblou a nevysokou věž, zakončenou polokulovitou kupolí. Cestou skrze skály jsem přemýšlel o tomhle podivném hradu z písku a o jeho stvořiteli, ale zanedlouho jsem na něj zapomenul a věřím, že mí rodiče si zjevení tohoto chlapce u hradu z písku ani nevšimli ba byl pro ně možná jaksi neviditelný. Trvalo třicet let než se mi tahle dětská vzpomínka vrátila a vrátila se s ohromující a zcela nečekanou intenzitou. Jako zasažený bleskem jsem stál před bývalým průmyslovým palácem v Hirošimě a konečně si uvědomil, co jsem to vlastně v Adršpašských skalách viděl vytvarované z písku. Zatímco pískový průmyslový palác stál ve stínu skal netknutý, z toho hirošimského zůstaly jen některé obvodové zdi a pokroucená kupole ústřední veže. Zbytek stavby a všechno široko daleko okolo totiž zničila v osm patnáct ráno atomová bomba svržená na město Američany šestého srpna 1945.

Jak rozeznat shodu náhod od kauzálně spojených událostí? Jak rozeznat, kdy vidíme to, co mohou vidět i ostatní od toho, co vidíme jen my sami? Lidská mysl, zdá se, je vybavena jedinečnou schopností spojovat události a věci do vzájemnosti. Tato vlastnost je velmi užitečným nástrojem učení a bezpochyby výsledkem evolučních tlaků. Je to vlastnost, která umožňuje nalézání důležitých vztahů mezi událostmi, ale která také způsobuje zavádějící dosazování vztažnosti a vzájemnosti mezi věcmi a údálostmi, jež jsou jinak zcela nahodilé. Je to ale opravdu jenom selhání této schopnosti spojovat události, které ústí do dosazování souvislostí tam, kde pravděpodobně žádné nejsou? Anebo je to spíše nedostatečnost lidské mysli a lidských smyslů vidět a nalézt skutečné souvislosti a jejich občasné objevení je tak ojedinělým úkazem, mimořádným prohlédnutím do pravé matrice vesmíru a vztažnosti věcí? O čem je tady vlastně řeč? Řeč je o vynořování tak říkajíc magického, kouzelného do každodenní skutečnosti. Řeč je o rozlišování a vidění skrytých věcí. Řeč je o tom, co jsem viděl na Broumovsku, v Hirošimě, v Novém Mexiku, v Kateřinské ulici v Praze. Řeč je o jedné z nejstrašnějších událostí v dějinách této planety a o tom, jak se její jednotlivá vlákna upřádala.

V příběhu atomové bomby, který je notoricky známý v hrubých obrysech, se objevuje jeden vyjmečný lidský příběh. Je to příběh osudu jednoho člověka, který by mohl sloužit jako učebnicový příklad neuvěřitelné shody náhod, v tomto případě shody mimořádně šťastné. Třebaže jména strůjců atomové bomby jako je Oppenheimer nebo von Neumann jsou notoricky známá, třebaže by si mnoho lidí vybavilo i jméno plukovníka Paula Tibbeta, který pilotoval bomardér Enola Gay s bombou na palubě, jen málokomu něco řekne jméno Tsutomu Yamaguči. A přeci je to Tsutomu, kdo by měl být nejznámějším člověkem spojeným s atomovou bombou svrženou na Hirošimu. Tsutomu by neměl být nejznámější, protože to byl vyjmečný matematik nebo historicky ex post privilegovaný pilot, ale protože jen málo lidí v historii může sloužit za tak křiklavý příklad vztažnosti mezi událostmi.

Tsutomu Yamaguči pracuje v Hirošimě jako strojní inženýr. V továrně koncernu Mitsubichi plánuje konstrukce ropných tankerů. Přes týden pracuje ve dne v noci a na víkend se vrací za rodinou. Dnes ráno se probudil už kolem šesté, posnídal polévku miso s tofu a řasami a v doprovodu dvou kolegů se vydal na vlakové nádraží, aby odjel za rodinou. Cestou na nádraží si ale uvědomil, že si doma zapomenul nějaké dokumenty. To je první v sérii neuvěřitelných náhod. Bez zapomenutí věcí doma by Tsutomu neměl komu co vyprávět pro mnoho možných důvodů. Tsumotu se omluvil svým přátelům a rozhodl se vrátit domů a vydat se za rodinou až dalším vlakem. Tsutomu tedy jede zpátky domů tramvají podél nábřeží řeky Ohta a raduje se z nového dne. Město se teprve probouzí. Na ulicích je vidět chodce a auta a nad řekou poletují racci. Tsutomu přemýšlí, co všechno si musí ještě z domova vzít, když vtom zaslechne hukot poplašných sirén, které oznamují nálet na město. Je kolem osmé hodiny ráno. Tsutomu a ostatní v tramvaji se vyděšeně rozhlíží po nebi, protože čekají možný nálet. Nikdo ale nezahlédne žádné formace nepřátelských bombardérů a tak zneklidnění v tramvaji pomalu opadá. Konečně i sirény za chvíli přestanou znít. Musí to být proto, že nad městem je vidět vysoko, vysoko na nebi jen jediné letadlo. Jako drobný malý stříbrný křížek zakrouží nad centrem města a už letí zase zpátky na východ. Bude to nejspíš jen výzvědné letadlo, říká si Tsumotu, když zrovna vystupuje z tramvaje. Tramvaj zacinká a odjíždí. Tsumotu se rozhlédne doprava a doleva a chce přejít ulici. Vtom všechno roztříští ostré, oslepující bílé světlo. Je to jako kdyby milión blesků udeřilo do všech věcí najednou. Pak následuje vlna horka a nakonec strašná, pekelná tlaková vlna, která Tsumota mrští o sloup elektrického vedení a zcela srovná se zemí všechno kolem dokola. Na zem dopadají ohořelá lidská a zvířecí těla, vzduchem létají kusy budov a nespočet ve šrapnely proměněných věcí. Kašlající Tsumotu se pochroumaně zvedá ze země. Vůbec nechápe, co se děje. Tramvaj, kterou právě přijel, leží rozmačkaná na boku o třicet metrů dále. Z domů v ulici jsou jenom roztříštěné trosky. Většina z nich je směrem k mostu Aioi naprosto srovnaná se zemí. Jen několik budov, většinou betonových, ještě stojí. Všechno v okolí, kam jen oko pohlédne, hoří. Lidé pláčí a křičí hrůzou. Ulici pokrývají těla mrtvých. A nad tímto peklem na zemi, nad tímto nevysvětlitelným soudným dnem se vznáší obludná, děsivá silueta obrovského mraku, který se svíjí jako jedovatý had vhůru do nebe. Tsutomu si konečně uvědomuje, že má proražené ušní bubínky, popálenou horní část těla a pochroumaná žebra. Nechápe pořádně, co ho mohlo spálit, co mohlo napáchat tak strašnou zkázu. Pomáhá dalším lidem, kterým se později dostane označení Hibakuša neboli přeživších amotomové bomby. V Hirošimě jich bude pod dvě stě. Dalších několik desítek tisíc lidí se doslova vypařilo nebo bylo jinak zabito a další desítky tisíc umřou v následujících dnech na otravu radiačním zářením a spadem. Tsutomu Yamaguči ale přežije. Ocitl se právě necelé tři kilometry od hypocentra výbuchu atomové bomby Little Boy.

O tři dny později stojí Tsutomu v kanceláři svého šéfa a snaží se vysvětlit něco, co se zdá nepopsatelné, nevysvětlitelné. Je něco před jedenáctou ráno, devátého srpna 1945 a za tři minuty se další shodou náhod Tsutomu promění v historicky nejdůležitější příklad z nepravděpodobného štěstí v neštěstí. Tsutomův šéf lituje jeho poranění, ale není sto pochopit, co se mu snaží Tsutomu sdělit.

„Jak to myslíte, Yamaguči-san, že Hirošima není? Nemáme sice s naším závodem ve městě žádné spojení, ale to je proto, že Američané rozbombardovali telefonní vedení...“

„Pane, Hirošima byla naprosto zničená. Vrátil jsem se otamtud včera večer. První noc jsem ještě přečkal v protiletadlovém krytu. Ale pak jsem se vrátil za rodinou, aby si nedělali starosti kvůli všem těm zvěstem. A ty zvěsti jsou pravda, Takeda-san. Hirošima je naprosto srovnaná se zemí. Viděl jsem to na vlastní oči. Jedna bomba a všechno bylo pryč. Všechno. Tisíce mrtvých, domy na třísky... Hrůza, hrůza.“

Pan Takeda zakroutí hlavou a pohlédne z okna. Mraky se konečně protrhaly a Takeda začíná rozeznávat vrcholky hor okolo města.

„Jak to myslíte, Yamaguči-san, jedna bomba? Nikdo nemůže zničit celé město pouze jednou bombou. To nedává žádný smysl. Taková zbraň prostě neexistuje...“

A zrovna jen co Takeda-san dořekne „neexistuje“, místnost jeho kanceláře protne brutální, probodávající záblesk tak silný, že je vidět skrze dýhové stěny místnosti. Než přijde spalující žár, Tsumotu má čas na jedinou myšlenku: „Dvakrát to přece není možné...“

A pak bělé světlo pohasne a stěny vzplanou ohněm chrstnutým na ně z výšky několika stovek metrů. Necelých deset sekund na to je kancelář rozmetaná na kusy. Celý dům je v okamžiku srovnaný se zemí. Zůstává z něj jenom hromada rozlámaných stěn a oken. Tsumotu se prohrabe ven ze závalu pohořívajícího dřeva, stránek papíru a kancelářských potřeb. Všechno kolem dokola doutná, střechy skladů jsou roztrhané a mezi budovami se potácejí poranění a vydšení lidé. Tsutomu se rozhlíží po hromadě trosek. Potom je začne v jednom místě odhrabávat, až narazí na tělo svého nadřízeného. Z jeho těla odtlačí trám a s úlevou zjistí, že pan Takeda je sice pochroumaný, ale naštěstí naživu.

„Co se to děje, Yamaguči-san?“ ptá se zmateně pan Takeda. „Kdo to roztrhnul nebe? Hněvá se na nás Amaterasu?“

Je 11:02, Tsutomu se rozhlíží po zpustošeném okraji Nagasaki. Právě přežil svojí druhou osobní atomovou bombu Fat Man, od jejíhož hypocentra byl opět necelé tři kilometry.

Je Tsutomův skutečný příběh zpekla štěstí nebo jen shoda náhod? Vidíme vztažnosti mezi událostmi v Tsutomově osudu jenom proto, že si je spojujeme jako podmíněné, spojené? Anebo existují povětšinou nepoznatelné síly, jejichž působení vídáváme jen zřídka, jako třeba v příběhu jediného přeživšího dvou atomových bombardování v historii? Než budeme schopní odpovědět, musíme předat slovo někomu dalšímu, kdo by mohl ledascos okolo vztažnosti věcí objasnit.

Jmenuji se Jan Letzel a zemřel jsem na syfilis dvacátého šestého prosince 1925 v Ústavu pro duševně choré v Kateřinské ulici v Praze. V Japonsku mě teď zná skoro každý, ale v Čechách jsem téměř neznámý. Pocházím z východočeského Náchoda, kde jsem se narodil devátého dubna roku 1880. Můj tatínek v Náchodě vlastnil hotel a navzdory tomu, že jsme z české rodiny, měli jsme vždy mnoho německých přátel. Příbuzné jsme měli rozeseté různě po Sudetech, ale já si nejvíce vzpomínám na výlety do Police nad Metují. Jezdil jsem tam za tetou na prázdniny a velmi na mě zapůsobila fasáda městského kostela od Ignáce Dienzenhofera a vůbec záhadná krajina okolo Ostaše, posázená skalními městy a útvary. Ještě teď cítím chlad uvnitř kostelu Nanebevzetí panny Marie a sluneční světlo pronikající do hlavní lodě velkým kruhovým vytrážovaným oknem. Kostel i skály si jsou v tolika věcech tak podobné, že jsem často míval pocit, že pískovce skal jsou stěny chrámu světa. Když o tom přemýšlím, čím dál silněji si uvědomuji, jak mne ovlivnily skryté monumenty mého dětství. Vždyť samotný náchodský hrad je tak impozantní, tolik nebi vyhrožující dominantou. A nemohu zapomenout na diamant připomínající kapli Panny Marie na Hvězdě, taktéž od Ignáce Dientzehofera, která mě vždy inspirovala svou neohrožeností. Rád jsem se z jejího ochozu díval do broumovské kotliny, do kraje sama pro sebe, do skryté zahrady chráněné horami. Vyrůstal jsem prostě obklopen tajemností náchodska a broumovska, ale uvědomuji si to až teď.

Nepamatuji se přesně, kdy jsem poprvé dostal nápad, že chci být stavitelem. Muselo to být ještě před střední technickou školou v Pardubicích. A je klidně možné, že jsem byl inspirován věžemi Adršpašských a Broumovských skal na Poličsku a vysokými hradbami náchodského hradu. Příroda vůbec staví dokonale a my lidé jenom objevujeme, co tady bylo už eóny let před námi. Procházet se skalním městem je tajemné, ba mystické. Ani se nenadáte a už jste vpostřed špalíru sudiček, které vám věští budoucnost stavitele. Jsou oblečeny v černé a v bílém a jejich smích se rozléhá ve skalách. Nejde z nich strach. Ba naopak: v jejich tanci, v jejich smíchu a radosti slyším ozvěny svých budoucích staveb. Když si pak léta po studiu architektury na Umělecko Průmyslové Škole v Praze zajedu v Egyptě do chrámu Amun-Re v Karnaku, potkávám je znova. Tančí mezi sochami s beraníma hlavama v áleji sfing a hrají si se mnou na schovávanou. Vidím je v horkém pouštím vzduchu na špici jehly královny Hapšepsut, na hladině posvátného jezera, mezi obrovskými sloupy Hypostylské haly. Pracuji teď v ateliéru Fabricio Pashi v Káhiře a orient mě v roce 1905 omamuje svým horkem, svou exotikou, vůněmi a novostí, nezvyklostí. Sotva se ale stihnu seznámit s Egyptem, už odplouvám lodí za prací do japonské Yokohamy, kde jsem dostal místo v ateliéru Georgese DeLalande. Pan profesor Kotěra, u nějž jsem se učil na UmPrum, je nadšený a já se nemohu dočkat Japonska. Týdny a týdny se plavíme Indickým oceánem a potom Východočínským mořem. Moře je nesmírně proměnlivá látka. Moře je nekončící stránka poesie. Někdy v něm vidím tvář Konstantina Biebla, jak se tudy za třicet let po mě plaví na Sumatru a Jávu. Někdy v něm zahlédnu oslepující, bílé světlo, světlo slunce rozsvícené jen kousek nad zemí. Nevím, co to znamená, ale myslím, že slunce by mělo zůstat zavěšené vysoko na nebi a nesestupovat tak blízko nad zem. Po vylodění zjišťuji, že Yokohama se rozrůstá rychlým tempem. Japonská společnost prahne po modernizaci a touží po evropských budovách z kamene a betonu v moři přízemních, dřevěných domků. Japonci jsou velmi zdvořilí a gejši roztomilé a dvorné. Brzy si tolik zvyknu na jejich doprovod, že si sotva umím představit večer bez jejich společnosti. Kdybych jen tušil, jak strašnou cenu budu muset jednou za jejich společnost zaplatit...

V Japonsku mi říkají Jan Retsern, protože si pletou vyslovování El a Er. Čím déle a více se sžívám s touhle pro mě tak jinou zemí, tím více rozumím, že je to země, kterou jsem vždycky hledal. Je to země tak stará, neustále zobrazující svojí teprve nedávno odhozenou feudální minulost a zároveň je to země tak mladá, tolik toužící po novotách z ciziny. Japonsko je směsice starého a tradičního s co nejvíce moderním a cizím. Japonsko je směs, která nepřestává překvapovat. Rok po příjezdu do Yokohamy se stěhuji do císařského města Tokyo. Zadavatelé tu touží po silných, moderních stavbách, které odolávají zemětřesení a dešti a je v nich teplo i v zimě. Jak to shrnul jeden z nich: „Chceme od Vás, Yokon Wasai, nezničitelný dům.“ V tu dobu ani já a ani on netušíme, jak daleko i blízko bude tohle přání od pravdy. A tak v roce 1909 projektuji Seishin dívčí školu v Tokyo a také se osamostaňuji a zakládám s přítelem Karlem Janem Horou vlastní ateliér. Čechů je v Zemi vycházejícího slunce co bych napočítal na jedné ruce. Jsme v zemi samurajů vítáni, ale jsme zcela jiní, odlišní. Karel Jan i já si tak občas posteskneme po vlasti. Posloucháme velkolepého Dvořáka a získáváme pro něj nadšené ovace od japonských přátel. Karel volání domova nakonec nevydrží, vyváže se z našeho obchodního partnerství a v roce 1913 odjíždí zpátky do Čech. Vyprovázím ho se svou malou adoptovanou dcerou Hannou. Kolesový parník v přístavu dmýchá páru a Hanna prudce mává svojí malou ručkou. Já sám se do vlasti vrátím až dva roky po světové válce. To už v Japonsku pracuji jako obchodní atašé Československa. Nejsem ale v Praze příliš spokojený a ani Hanně se tady nelíbí. A tak se vracíme v roce 1922 zpátky, abychom byli svědky velkého zemětřesení v Tokyu prvního září 1923. A najednou ta tam je sláva mých staveb. Moje Hala pro Japonskou zdravotnickou asociaci, budovy, které jsem vyprojektoval pro univerzitu nebo můj velký tokijský hotel, to všechno je teď zničené silou třesoucí se země. Kde že je moje pýcha, sudba, kterou mi daly sudičky ze skal, že postavím nezničitelné domy? K mému neštěstí teď přispívá i bolest kloubů, časté nevolnosti a občasná zmatenost. Ponejprv vůbec nechápu, co se se mnou děje. Někdy v noci vidím děsivé výjevy ve tmě. Obrovskou vlnu vzduchu, která srovnává domy se zemí. Bělostné světlo nesoucí zlý, ukrutný žár, který taví kov a sežehuje všechno živé. Někdy jsem těmi výjevy tak pohlcen, že ztrácím spojení s realitou. Můj japonský lékař ale tvrdí, že to jsou jen příznaky „španělské nemoci lásky“ a nabádá mě, ať i nadále beru dávky salvarsanu, aby mě přestaly bolet vředy na rukou a nohou. Mí dřívější investoři se mě vyhýbají čím dál větším obloukem a já už nemohu zavírat oči před tím, že jsem ztratil Japonsko. Sotva dva měsíce po zemětřesení se tak vracím do Čech. Cesta je to mimořádně únavná. Začínám špatně slyšet ostatní, ale zato slyším hlasy, když jsem sám. Cítíl se takhle Bedřich Smetana, ptám se teď sám sebe, když tady v Kateřinské ulici umíral na syfilis jako teď já sám ? Po Smetanovi zůstávajá krásná hudba. Ale co zůstává po mě, jak se mé dny chýlí ke konci? Mé domy jsou zničeny a dříve slibný šepot sudiček je teď nesrozumitelný. Ale počkat, počkat! Přeci jen po mě něco zůstává. Jak se opírám o zahradní zeď v areálu v Kateřinské, vidím před sebou svou neobarokní stavbu s prvky art deco, kterou jsem v roce 1915 postavil v Hirošimě. Je to můj Průmyslový palác a jednou přečká výheň slunce, které se rozzáři šest set metrů nad jeho prosklenou kupolí. Jmenuji se Jan Letzel a postavil jsem dům, který jako jediný přečká výbuch atomové bomby.

Shody náhod se odehrávají všude. Když jsem byl malý, rodiče mne vzali do Adršpašských skal na výlet autobusem. Když byl malý Jan Letzel, jezdil do skal s bratranci z Police nad Metují v době, kdy autobusy ještě nebyly. Znamená to snad, že jsme jakkoliv spojení? Vždyť přeci existuje nespočet míst, kde se setkává nespočet lidí v různých obdobích. Proč bych měl mít pocit, že jsem spojen s českým architektem, který postavý Atomový dóm v Hirošimě? Je to proto, že jsem v dětství zahlédl chlapce, který staví z písku model též budovy? Jak mohu po tolika rocích ale vědět, co jsem v šesti letech skutečně viděl? Nešálí mne jen paměť? Nedosazuji si pološílené vztahy mezi událostmi tam, kde žádné nejsou a ani být nemohou? Zabývám se touhle otázkou poměrně často. Tím častěji, čím více uvažuji o svých dalších dvou setkáních, která se mi udála nedlouho po sobě před několika lety. Obě setkání se odehrála v americkém státě Nové Mexiko kolem nového roku. To první bylo v pouštních dunách u městečka Alamogordo a to druhé ve velehorách nad Los Alamos.

V roce 2004 jsme se s manželkou rozhodli, že na vánoce  pojedeme do Nového Mexika za přáteli. Vyrazili jsme ze San Antonio v Texasu směrem na západ do El Paso, kam cesta i po dálnici trvá deset hodin. Za Fort Stockton jsme odbočili na sever a užili si pár dní v horách Guadalupe. Krajina je tam úchvatná. Je to krajina kamenité, opunciové polopouště, která evokuje mystické prostředí Starého zákona. Na mnoha místech člověk nenarazí na lidskou osadu po desítky kilometrů a tak si snadno můžete představit, že jsem v jiné době, v době Apačů, kteří přepadávají pionýry cestující od Atlantiku do Kalifornie, v době Geronima, v době před automobilem a atomovými bombami. Působivost pouštní krajiny umocňuje nejen její neobydlenost a surovost, ale hlavně její rozlehlost. Od obzoru k obzoru se táhnou kamenitá, suchá úbočí hor jako je Sierra Diablo, kde v růžových, hnědých a rudých odstínech skal ve škále pláten Georgie O´Keefe život zápasí s neustálým suchem a vedrem. V oblých i rozeklaných stráních a hlubokých, suchých údolích bojuje život v podobě sotolů, juk, ocotillo a kaktusů s neúnavným a nekončícím létem, které trvá skoro celý rok. Jaksi nadpozemskou atmosféru cesty umocní na sever od hor Guadalupe malé novomexické městečko Roswell, kde údajně v padesátých letech ztroskotal létající talíř mimozemšťanů. A pak se přehoupneme přes zalesněné, oblé vrcholy hor Apache a staneme v Alamogordo. Alamogordo v Novém Mexiku je městečko, které leží v náhorní plošině Tularosa Basin mezi dvěma pásy souběžných hřebenů Sacramento a San Andres Mountains. Hory jsou z dálky tmavomodré a jaksi přirozeně přecházejí do nebeského blankytu. Kousek od města se rozprostírá desítky kilometrů se táhnoucí moře bělostných dun ze sádrovcového písku. Část této vegetaci naprosto postrádající pouště náleží do veřejnosti přístupného národního monumentu White Sands. Tam jsme po vánocích vyrazili i my. White Sands, neboli Bílé Písky, se vlní v kopce zvících dunách až kam oko dohlédne a jejich křiklavě bílá barva kontrastuje s tmavými konturami hor na obzoru.

Jak se procházím po vršcích a údolích z písku, dostanu se mimo dohled všech dalších návštěvníků, aut, a vůbec čehokoliv lidského. Kam až dohlédnu jsou jenom bílé písečné duny na obzoru rámované dalékými, modravými horami. Všude je naprosté ticho, které neruší jediný hlas nebo zvuk nebo hlasitý poryv větru. Do tohoto naprostého ticha se náhle zařízne hukot proudových motorů. Když vzhlédnu k azurově modrému nebi, vidím nízko nad zemí prolétávat geometrické černé siluety dvou bombardérů F-117 Stealth, jejichž bizardní ostře řezané tvary působí nepozemsky skoro jako nějaké mimozemské létající talíře z Roswellu. Jen co jejich motory dozní, zachytím koutkem oka postavu na vrcholku jedné z dun. V záplavě bílého, hrubozrnného písku se její kontura jeví jako vyřezaná z tmavého papíru. Postava se ke mně otočí a zamává na mne. Nejdříve si myslím, že mává na někoho jiného mimo můj rozhled, ale nakonec připustím, že mává na mne. Řeknu si, že mě chce na něco upozornit nebo že potřebuje pomoc a tak se rozejdu jejím směrem. Místo ale aby na mě mávající člověk počkal, začne mne vést do labyrintu pouště. Říkám si, že bych měl dát vědět svojí ženě, která někde teď sjíždí svahy dun na bobech s našimi přáteli, ale nakonec se rozhodnu, že mávajícího přeci jen budu následovat. Třeba se někomu něco stalo, říkám si. Třeba někdo potřebuje pomoc. A tak nějakou dobu postavu bezhlavě následuji, ačkoliv si nejsem zcela jistý, zda je to rozumné. Po chvíli ale toho člověka ztratím za jednou dunou z pohledu a dokonce ani nevidím žádný plastikový sloupek, který normálně v dunách označuje doporučené turistické trasy. Rozhlížím se kolem dokola, ale nikde nikdo. To je ale nepříjemné, říkám si a začíná mne přepadávat tísnivý pocit. Nikoliv proto, že jsem uprostřed bílých dun sám, ale pro jakési nevysvětlitelné, pokradmé tušení. Jako když děti nemohou v noci usnout a dívají se s obavami do tmy pokoje, v níž tuší obrysy příšery, která se je chystá sežrat. Na bílých dunách bez jediné živé duše se cítím právě tak. A pak, tak náhle, že mi málem vyskočí srdce z hrdla, mi někdo zaklepe na rameno. Otočím se a vidím vedle sebe stát asi čtyřicetiletého muže oblečeného v hnědavém hedvábném kimonu. Není to Asiat, ale Evropan nebo Američan, má nakrátko ostříhané vlasy, hubenou tvář a pronikavé, hnědé oči.

„Hello,“ pozdravím ho nejistě. „Co se děje? Potřebujete pomoci? Proč jste na mě mával?“

Tvář neznámého muže se mi zdá povědomá, ale nedokážu si ho nikam zařadit. Muž mi neodpoví, ale jen napřáhne pravou ruku a ukáže přes nekonečné duny směrem na sever. „Někomu se tam něco stalo? Je Vám dobře?“ řeknu s rozpřaženýma rukama. Bude to nějaký blázen, začínám si v duchu říkat. Měl bych si raděj dávat pozor. Pohlédnu přes nekončící bělostné duny, do směru kam neznámý ukazuje, ale nikde nic nevidím. Proč je ten člověk vůbec oblečený v japonském kimonu, ptám se sám sebe.

„Nezlobte se, ale myslím, že se budu muset vrátit k parkovišti. Čeká tam na mne manželka, víte?“ řeknu mu a pomalu odcházím zpět ve svých větrem pomalu zavávaných šlépějích. Druhý muž mě provází pohledem a pak si dřepne na písek a začíná z něj něco stavět. Jsem už dobrých sto metrů od něho, když se mi události v mysli propojí. Otočím se zpátky, ale zase nikde nikoho nevidím. Ještě chvíli přecházím po hraně jedné z dun, avšak muže v kimonu už nezahlédnu. Zcela zmaten dojdu k parkovišti a tam se mě má žena ptá: „Kde jsi byl tak dlouho? Měli jsme strach, že jsi zabloudil.“

Zakroutím hlavou: „Nezabloudil. Rozhodně ne v dunách.“

„Tak kde jsi tedy byl?“ ptá se manželka.

„Tak to bych také rád věděl. Přísahal bych, že jsem potkal Jana Letzela z Náchoda. Ukazoval směrem k Trinity Site, kde byla před šedesáti lety testovaná první atomová bomba.“

Manželka se zamyslí a dodá: „Jan Letzel z Náchoda? Není to ten chlapík, co pracuje v Houstonu jako střechař?“

Jmenuji se Jan Letzel a probudil jsem se mezi dunami z bílého písku. Nejsem ani překvapený, ani zmatený. Jsem hlavně probuzený. Připadám si tady jako uprostřed obrovské silnice, která vede až do centra galaxie. Na bílých vlnách sádrového písku lemovaných tmavomodrými hřebeny to opravdu vypadá jako na cestě, která vede z nekonečna do nekonečna a protíná nespočetné světy. Ještě teď vidím, jak pár desítek kilometrů odsud ozařuje celé tohle obrovské údolí slunce kolem páté ráno. Jen mě plete, že slunce vychází na severu a jeho východ je tak nečekaně náhlý, tak obludně bezprostřední a dočasný. Stíny, které vrhá tohle slunce jsou ostré a nezvykle dlouhé. Světlo tohoto slunce je podivně bílé, potom oranžové a nakonec zelené. Nebojte, nejsem už tím naivním dítětem na pískovišti. Vím, že tahle náhorní plošina nevede do vesmíru a vím, že nevidím vycházet slunce, dárce života, ale hroznou zbraň, původce nespočetné smrti. Ale co k tomu mohu sám dodat já, stavitel budovy, která jako jediná přečká pekelnou destrukci tohoto shnilého plodu lidské zvídavosti? Co mohu dodat, když už tolik bylo řečeno, když nic více se nemůže přidat k Šivově tanci smrti nad japonskou Hirošimou? Snad jen, že jsme všichni opájení mocí, opájení snahou něco zanechat, i kdyby to byl nejničivější výtvor, jaký si je jen možné představit. Není fascinace mocí, opojení silou a ovládáním, koneckonců důvod, proč jsme stále hypnotizováni těmi neuvěřitelnými výbuchy, při nichž se hmota mění na energii? Není fascinace tou potentní destrukcí jen výsledkem našeho prahnutí po moci a nesmrtelnosti, které nám zakrývá oči před utrpením touto destrukcí způsobeným?

Původně jsem si myslel, že si vykopu kousek zelenavého, křemičitého skla, které teď pokrývá první atomový kráter kousek odsud. Napadlo mne, že bych jej mohl položit vedle skleněných střepin z kupole mého atomového dómu. Bylo by to poetické. Nakonec ale uznávám, že je to nesmysl, že je to jen jakési dětinské sběratelství. To už ale na obzoru rozeznávám nějakého človíčka. Vypadá jako vystřižený z nějakého tmavého papíru. Mávám na něj a on přichází. Poznávám ho okamžitě. Je to ten chlapec, kterého jsem viděl, když jsem si před tolika lety jako dítě v Adršpašských skalách stavěl hrad. Ukazuji mu, kde jsem viděl to nebývalé, krásné a přeci tak strašné slunce, ale on mi nerozumí. Za chvíli odchází. Připomíná mi moji zálibu v pískových hradech. A kde jinde je zkusit stavit než v pískové poušti? Tenhle suchý, nelepivý písek je ale na stavění hradů špatný. Měl bych to vědět. Jsem přeci architekt. Ano, nemá to cenu. Vstanu, opráším si kimono a začnu se prodírat sněhem na zalesněném svahu. Je pomerně zima a mě sníh zebe na nohou. Mám jen sandály z rýžové slámy. Prodírám se sněhem dolů ze svahu a mezi stromy zahlédnu děsnou věc. Na náhorní silnici pod vrcholem Redondo Peak vidím červené auto převrácené na střechu. Rozbíhám se po svahu dolů a vidím, jak se skrze sněhovou závěj, do níž se auto převrátilo, prohrabává z okénka řidiče nějaký člověk. Udýchaný dobíhám na krajnici nad autem. Ten člověk se už dostal ven a teď pomáhá z vozu nějaké ženě. Oddechnu si úlevou. Zpoza zatáčky se objevuje další auto. Lidé z něj vybíhají a ustrašeně si povídají s těmi lidmi, kteří se právě dostali z převráceného vozu. Mobilním telefonem volají záchranku a policii, ale trvá více než půl hodiny, než sem dorazí z městečka Los Alamos. Říkám si, jaké ti dva měli ale štěstí. Kdyby byli bývali dostali smyk na opačnou stranu, zřítili by se několik set metrů dolů ze svahu a byli by po smrti. Inu, někdy se věci odehrají šťastnými náhodami. Sám bych mohl vyprávět. Vyprošťovací služba obrací auto zpátky na kola a já se pomalu odvažuji sejít na silnici. Z hloučku požárníků, policistů a příhlížejících se ke mě najednou rozejde jeden člověk. Je to ten samý člověk, kterého jsem před chvílí viděl v poušti, ten, kterého jsem potkal jako chlapce na Broumovsku.

„Co tady děláte?“ ptá se mě s vytřeštěnýma očima. „Jak jste se sem dostal? Jak je tohle možné? Počkat, mám to! Zbláznil jsem se, že ano? Je to postraumatickým šokem z té havárie, co jsme teď prodělali, viďte?“

Nejsem si úplně jistý, co ten muž povídá. Když už mě ale vidí, nedá mi to, abych mu ukázal další střípek celé mozaiky. Otočím se a ukážu směrem za zatáčku vysokohorské silnice. Ukazuju směrem do údolí, kde leží městečko Los Alamos. Právě tam nejnadanější matematici a fyzici své doby vyvinuli první atomovou bombu, co pak testovali na jih odsud v Alamogordo. Jak je to příznačné, říkám si, že všude na těhle místech potkávám tohohle samého člověka.

„Ne, ne. Tohle se mi jeno zdá. Tohle je nesmysl. Tohle se nemůže dít,“ sype ze sebe ten muž a nevěřícně kroutí hlavou.

Naprosto s ním souhlasím. Jaktože se potkáváme tak často, jaktože vždy kousek od míst, kde největší myslitelé století napřeli svojí tvořivou sílu k nejničivějším představám? Muž mne ale chytá za rameno a třese se mnou: „Ty se mi jenom zdáš. Ty nejsi!“ křičí na mne.

Nemohu uvěřit tomu, že zase vidím tu postavu v kimonu, jak ukazuje někam za ohyb silnice. Je mi jasné, že jsem v šoku. Vždyť jsme právě přežili svojí vlastní smrt. Kdyby jsme na té ledovce dostali smyk na druhou stranu silnice, je po nás. Tři sta metrů dolů po prudkém svahu. Jak je ale možné, že toho chlapa vidím tak jasně, když je to jenom moje halucinace?

„Ty se mi jenom zdáš. Ty nejsi!“ křičím na něj.

„Jste vpořádku?“ ptá se mne lékař ze sanitky, která k naší havárii přijela z Los Alamos. Otočím se k němu a když pohlédnu zpátky, kde jsem před chvílí držel rameno, není po neznámém ani stopy. „Vypadáte vyděšeně. Cítíte návaly úzkosti?“ vyzvídá lékař.

„Nevím, co se se mnou děje,“ odpovídám mu zmateně. „Mám pocit, že vidím věci, které nejsou.“

Lékař mě bere okolo ramen a odvádí směrem k sanitce. „Jste jen přemožený šokem. Pojďtě, dám Vám něco na uklidnění.“

Nakonec zjistíme, že auto je pojízdné a my jsme s ním schopní v policejním doprovodu dojet dolů až do Los Alamos, kde je zkontrolují u automechanika. Žádnou pilulku na uklidnění si nenechám dát a tak mám myšlenky nezkalené, ale tím více popletené tím, co jsem viděl. Tedy spíše tím, co jsem si myslel, že jsem viděl.

Fungování lidské mysli je pro mne nejen fascinující fenomén, ale i denní chleba. Vystudoval jsem totiž neurologii a zabývám se hledáním mozkových korelátů neurologických chorob. Když jsme se vrátili zpátky do Čech a já začal znovu docházet na neurologii v Kateřinské, pomalu jsem se začal vymaňovat ze své psychózy. Jak jinak to nazvat? Není přece normální, aby člověk viděl věci, které nikdo jiný nevidí. Na druhou stranu ale není tomu tak vlastně pořád? Nevidíme přeci jen celý svět a ostatní jen svou, tolik omezenou perspektivou? Není tohle samotným jádrem noetiky? Rozhodně jsem se ale příliš nechlubil s tím, že trpím nějakou chorobnou obcesí spojenou jaksi s Hirošimou. To by ničemu neprospělo, že?

Jak ale čas ubíhá a já často přecházím mezi klinikami v Kateřinské ulici v Praze, nedá mi, abych nepřestal myslet na jednu další podivnou shodu náhod. Když mám chvíli čas po velké vizitě, chodívám do zahrady přilehlé k našemu neurolgického areálu a sedívám tam na laviččce mezi vzrostlými listnáči. Je to krásná, rozlehlá zahrada obehnaná vysokou zdí a pro mnoho Pražanů zůstává jaksi skrytá, neznámá. Kousek od rušné magistrály na I.P.Pavlova působí tato zahrada jako ukrytá oáza klidu. Často sedím na lavičce zády ke kostelu sv. Kateřiny: Ten na Novém Městě založil sám Karel IV. a později ho barokně upravil Ignác Dientzenhofer, autor broumovské kaple na Hvězdě. Sedívám tady v zahradě v bílé kazajce a pozoruji maminky s kočárky a hráče petangu. Většinou mi dávají na vycházku jen patnáct minut. A když se potom ptám na další vizitu, jen mě často odbydou poplácáním po zádech a práškami. Prý si nemám dělat starosti. Tomu příliš nerozumím.

V zamyšlení s oblibou hledívám směrem k jedné z budov k matematicko-fyzikální fakulty a sám pro sebe se usmívám. Přijde mi prostě neskutečné a neuvěřitelné, jaksi historicky nepravděpodobné, že tahle zahrada je pojítkem dvou naprosto nezávislých, ale přesto tak podivně propojených událostí. Když se je ale snažím převyprávět na klinice, zase mi jen podávají pilulky. Pojítko událostí je v této zahradě spojené s její dnes již málo evidentní historií. Tato zahrada totiž za Rakouska-Uherska i za První republiky náležela pražskému ústavu pro duševně choré, v nějž se proměnil ke kostelu sv. Kateřiny přilehlý kláštěr. O tak zvaném místním blázinci v Kateřinkách se konečně zmiňuje i Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi. Tehdy ústavní zahradou v Kateřinkách se tady procházel hluchý Bedřich Smetana s devastujícími příznaky neurolues. Touhle zahradou se také procházel Jan Letzel s podobnými příznaky naprosto stejné choroby. Myslíte si teď asi, že to je ta shoda náhod, která mě nepřestává fascinovat? Ale kdepak. Vedle jak ta jedle! Na Kateřinkách mě nepřestává fascinovat něco jiného. Je to magie skutečnosti, že tahle zahrada je velkým průsečíkem v příběhu atomové bomby. Divíte se jak je to možné? Čtrnáct let před tím, než se tudy krátce před svou smrtí procházel Jan Letzel, se do této zahrady rád díval Albert Einstein z oken své pracovny v Karlově-Fernidandově Univerzitě. A tak je tahle zahrada místem, kam hledíval muž, co rozpoutal tvorbu zbraně, která nakonec v Hirošimě zničila všechno až na palác postavený mužem, který své poslední dny strávil právě zde procházkami se svými duchy.