Lenost

Líný ráno. Zmrzlý flusanec na schodech a pád zakončený zlomenou nohou. Tohle mě asi nebaví. Jsem zpět ve starých kolejích! Lásko! Konečně zase spolu. Navěky a napořád. Neměj strach. Nejsem přeci vrah… nejsladších srdcí. Bolí mě svědomí. Měla jsem číst kroniky. Ano, Kosmasi, třeba Tebe. A místo toho…  Postel,  peřina a nos, co mě zebe.  Bolí mě tak to svědomí, že bych se ráda zvedla a jela za tím, čemu se říká povinnosti. Ale jsem tak líná. A žárovka zhasíná, jdu zase spát. Neříkej mi svatosti. Je to návrat a je to uvědomění, že z Tebe je mi fakt špatně. Nechci Tě už ani vidět. Teď budeš Ty ten na dně. Jsem asi mrcha, ale je mi to jedno. Ke mně se taky pár lidí nechovalo hezky, tak nač teď ty pitomý stesky. Smutno může bejt jindy. Třeba v úterý, milý pane, až budete prověřovat mé znalosti. Stejně mi dá za jedna, je to dobrák vod kosti. Je tu zase smrad, mokrej pes běhá po pokoji. Zneužívá peřinu, dělá si z ní opět hrad. A já budu spát na zemi. Venku už se stmívá a já nepřečetla ani řádek, opouští mě chládek a je mi horko. Staženej žaludek, strach z úterní zkoušky. Ale jsem tak líná. Že si radši lehnu a budu spát.