PROPAST HLEDÍ DO TEBE

Associated Press:

Stockholm, Švédsko: Nobelova Nadace se dnes při předávání Nobelových cen odhodlala k historickému precedentu. Nadace udělila letošní Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu im memoriam norskému vědci Peterovi Peterssenovi působícímu na americkém Massachusetts Institute of Technology. Peterssen se tak stává prvním člověkem v historii, kterému byla Nobelova cena udělena po jeho smrti. Nadace odůvodnila svoje rozhodnutí mimořádností práce doktora Peterssena a skutečností, že nečekaně zemřel letos v létě, tedy až potom, co byl řádně nominován. Profesor Peterssen se stal celosvětově známým jako objevitel první efektivní terapie proti AIDS. Lék Retrohiv, založený na Peterssenově výzkumu, zachránil milióny lidí nakažených HIV, původcem AIDS. Význam Peterssenova díla je tak přirovnáván k významu očkování proti dětské obrně, které vedl Jonas Salk. Peterssenův status vědecké celebrity vyplýval nejen z pozitivního dopadu jeho výzkumu, ale byl podtržen i nevšední Peterssenovou osobností. Neověřené zdroje mimojiné uvádějí, že se doktor Peterssen sám infikoval virem HIV, aby na sobě vyzkoušel efektivitu své prvotní terapie. Podobné fámy jsou ale nejspíše pouze mytologií, která čerpá z příběhu laureátů Nobelovy ceny Mashalla a Warrena. Ti se v osmdesátých letech dvacátého století dobrovolně infikovali bakterií Helicobacter pylori, aby dokázali, že způsobuje žaludeční vředy. Letošní Nobelova cena za fyziologii a medicínu připomíná nečekaný odchod jedné z nejvýznamnějších postav vědy dvacátého prvního století.

Náraz

Stromy v New Haven měly listy zabarvené. Bylo koncem října. Šla jsem po Chapel Street zkroušená. Už několik dní jsem tu strašnou novinu věděla. Zatím jsem se s ní ale nesmířila. Jak se ale smířit s něčím takovým? Jak se smířit s rozsudkem smrti? Je to šokující a depresivní a nemožné. A teď musím tu hroznou novinu sdělit jemu. Ach bože, jak jen doufám, že to nedostal! Jak bych se vyrovnala s tímhle? Snad nebude zase tak metodicky chladnokrevný. Už dávno mě to nefascinuje. Ale všechno stranou. Možná jsem nakonec byla hloupá husa. Pořád mi něco chybělo. Kdybych se Petera držela, nic bych nechytla. Zatímco s Jackem byla podobná věc na spadnutí. Bůhví, kolik ženskejch kdy vůbec měl. Kde že ta kavárna byla? Chapel at High Street? Tady to je.

„Dobrý den.“

„Dobrý den. Posaďte se kam chcete.“

„Má tady na mě čekat...“

„Tady jsem, Magdaleno.“

„Hallo Peter.“

„Hei.“

„Chceš sedět s výhledem ven?“

„Ne, díky.“

„Tak co si dáte?“

„Kávu.“

„Ještě něco?“

„Káva stačí.“

„Tak jak se vede, Magdaleno?“

„Ale tak to víš...“

„Ne, nevím.“

„No, není to moc dobré.“

„Jak to?“

Co mu mám říct? Mám to říci hned takhle zkraje? Ne, to nemůžu. Taková věc se musí připravit. Když mi to Jack vyklopil bez přípravy, málem mě to zabilo.

„Ale nějak se věci nedávají dohromady. Je to všechno teď takový težký. Je to zkrátka...“ Kristepane, nebreč!

„O co jde? Tady máš kapesník. Je čistý.“

„Díky.“ Samozřejmě, že je čistý. Kdybych nebyla slabá a hloupá, všechno by bylo čistý.

„Nevím, jak to říct. Stalo se mi něco špatného. Jsem na dně.“

„Tady máte tu kávu.“

„Díky.“

„To mě mrzí. Promiň mi, že to zopakuji, ale od první chvíle jsem věděl, že Jack není dobrá volba. A vím, že jsme se nerozešli úplně v nejlepším. Ale když se to tak vezme: konec dobrý, všechno dobré, ne?“

„Cha! To je právě ono. Konec dobrej není.“

„Tak tomu nerozumím. Myslel jsem, že jsi s Jackem spokojená. Nebo nejsi?“

„O Jacka teď nejde. Vlastně také jde. Když já, Petere, nevím, jak Ti to říct.“

„Proč to neřekneš rovnou?“

„Ne všichni jsme tak silní jako Ty...“

„To je pravda.“

A je to tady. Ta sebejistota.

„Vzpomínáš si, jak jsme se rozváděli?“

„Samozřejmě. Na to se, bohužel, nedá zapomenout.“

„Vzpomínáš si, jak jsi se nemohl smířit s tím, že chci žít s Jackem a že chci, aby mezi námi byl konec?“

„Jistě. Dodneška nechápu, jak jsi mě mohla opustit kvůli takovému průměrnému muži. Doufám, že jsi se se mnou nesešla jenom proto, abys mi to připomenula?“

„Ne, vůbec ne. Jde o to, jak jsi nakonec přišel s podmínkou, že když se spolu naposled pomilujem, přistoupíš na rozvod. Vzpomínáš si, ne?“

„Velmi dobře.“

„Petere, když jsme se tenkrát spolu vyspali, já už jsem byla s Jackem. Já už s ním spala, rozumíš?“

„Nemusíš mi svou nevěru připomínat. Dobře se pamatuji.“

„Promiň. Co chci říct je, že... Petere, já jsem HIV pozitivní!“

Co je tohle za pohled? Byl to náznak úsměvu nebo se mi to jenom zdálo? Co se to děje? Neslyšel mě snad? Proč se tváří tak vyrovnaně? Neměl by se spíš zeptat, jestli si nedělám legraci? Neměl by být šokovaný?

„Já vím, že jsi HIV pozitivní Magdaleno. Já to vím ze všech nejlépe.“

Vůle

             Peter a Magdalena se poprvé setkali za dramatických okolností na kanoistickém výletu po vodách řeky Numedalslagen. Bylo to koncem dubna, kdy je na jihu Norska chladno a voda ještě ledová. Magdalena se tehdy s Petrem osobně neznala. Sama studovala dějiny umění a na vodáckou výpravu ji pozvala kamarádka Kristina. Třetí den se koryto Numedalslagen zúžilo a voda začala prudce ubíhat. Za jedním zákrutem se lodě dostaly do peřejí ve skalnaté soutěsce. Než si Kristina stačila všimnout velké protiběžné vlny, už se loď otočila a vrhla jí do bouřících vod. Zatímco jejímu zadákovi Johannovi se podařilo dostat z vody, Magdalenu strhnul proud. Vlny jí zahlcovaly a stahovaly pod hladinu. Voda s ní smýkala o kameny. Začala se topit. Panikařila. Když vtom jí někdo uchopil, vyzvedl nad vodu a pomohl doplavat ke břehu. Byl to Peter. Vytáhl ji na kamenitý břeh a první, co řekl, bylo: „Těší mě. Jmenuji se Peter Peterssen.“ Řekl to suše a nemyslel to jako vtip. Ale v rámci dané situace a spolu s úlevou, kterou zažívala, se Magdalena rozesmála a s jekotajícími zuby odpověděla: „Taky mě těsí. Já jsem Magdalena Urendahl.“

Magdalena se do Petera nezamilovala na první pohled. Magdalena byla Peterem fascinovaná. Co Magdalenu na Peterovi fascinovalo? Že ji vytáhl z rozběsněné řeky? Že nezaváhal jako ostatní muži? Ano, to bylo také součástí prvního okouzlení. Ale po návratu do Osla si uvědomila, že je k němu přitahovaná něčím více archetypálním. Byla to jeho ostatními často zmiňovaná genialita? Nikoliv. Magdalenu očarovala Peterova vůle. Magdalena se nechala omámit magnetickou silou vůle pro věc, kterou Peter nejen vládl, ale kterou byl Peter ztělesněním. Jestliže se Peter totiž pro něco rozhodl, dokázal to. Upnul se na dosažení cíle s takovou urputností, až z toho sálala hrůza. Tedy vyzařovala z toho směs hrůzy a mimořádné přitažlivosti. Bylo to jako zažívat zároveň euforickou i hrůznou závrať na hraně útesu nad hlubokou propastí. Tento ambivalentní pocit asi nejlépe vystihuje následující citát Friedricha Nietzscheho. „Když dlouho hledíš do propasti, začne propast hledět zpátky do Tebe.“

Ale proč by vůle k cíli, měla být hrůzná? Protože taková vůle je jaksi nadlidská nebo spíše nelidská, odcizená. Protože taková vůle je mimo dobro a zlo, mimo posuzování a rozhodování. Je to vůle popírající lidskou nerozhodnost, křehkost a slabost. Proč by ale měla taková vůle být zároveň přitažlivou? Je to proto, že nám umožňuje zahlédnout záblesk příštího, odraz nadčlověka, odraz neohraničených možností mysli, která je schopná čehokoliv. Taková vůle propůjčuje člověku na vyjmečnosti v rámci Nietzschova konceptu vůle k moci, der wille zur macht, jako nejzákladnější síly mysli i světa. Muž, který vládne takovou vůlí, není ovládán ničím a nikým. A protože si lidé tolik cení moci, je vůle k moci neodolatelná. Ani Magdalena její síle neodolala. Peterova vůle byla pro Magdalenu tak přitažlivou, až jí podlehla. A koncem léta si ho vzala za muže.

Vykročení

 Peter trávil v laboratoři skoro veškerý svůj bdělý čas. Studium doktorátu je vždy časově náročné. Peterovo nasazení však přesahovalo jakákoliv měřítka. Peter v laboratoři nepracoval. On v ní žil, často i spal. Byl naprosto tranfixován dosáhnout cíle, který si stanovil: poražení monstra, viru HIV. Zpočátku se sice Magdaleně dařilo ho přesvědčovat k občasným společným aktivitám, po jisté době ale takové přesvědčování přestalo účinkovat. Důvodem byla Peterova vzrůstající frustrace nad výsledky jeho výzkumu. Peterovi se nedařilo najít způsob, jak zamezit viru HIV v průniku do hostitelských buněk. A místo toho, aby ve svých snahách polevil, začal pracovat ještě více. Jeho vůle jej zaslepovala.

I když dílčí výsledky Peterovy dizertace nepřinesly terapii, byly uveřejněny v nejprestižnějších vědeckých časopisech. Tím se Peterovi otevřely dveře do světa.Ze všech možností si Peter vybral pracoviště na americké Yale University. To Magdalenu nepotěšilo. Nechtěla se stěhovat mimo rodnou zemi, pryč od rodiny a přátel. Nakonec se ale nechala udolat Peterovou vůlí a případnými vyhlídkami na uměleckou scénu v nedalekém New York City. V hloubi duše ale hlavně doufala, že změna prostředí oživí jejich tři roky staré manželství. Taková představa byla naprosto naivní. Tlak vyvýjený na výzkumníky na jedné z nejlepších univerzit na světě se smísil s Peterovou zarputilostí do osmdesátihodinových pracovních týdnů. A tak Magdalena čím dál častěji bývala sama a nakonec začala do NYC jezdit i na několik dní v kuse. Peter byl natolik pohlcený svou prací, že se nad absencí své ženy nejen nepozastavoval, ale ani si jí nevšímal.

 A tak se stalo, že se v emocionální poušti Magdalenina života objevila flirtující přeháňka Jack, která slibovala nové jaro a duny poseté kvítím. Netrvalo dlouho a Magdalena se ocitla v posteli tohoto přelétavého překupníka s uměním. A sotva co stačila popadnout dech po divokém sexu, byla si jistá, že se zamilovala. A tak uchvácená svou novou vášní jednoho večera vyčetla Peterovi veškeré své frustrace z uplynulých let a řekla, že odchází. Peter nejprve ani nechápal, co mu jeho manželka vlastně povídá. Teprve až když si zabalila kufr a práskla za sebou dveřmi, uvědomil si, že jej právě opustila žena, o níž smýšlel jako o lásce svého života.

Temnota

Peter propadl hluboké melancholii. Systematicky Magdaleně volal na iPhone, psal jí emaily a Tweety. Snažil se jí přesvědčit, že se změní, že se jí bude více věnovat, že jí miluje z celého srdce, že bez ní jeho život nemá smysl. Magdalena ale jeho výzvy a prosby ignorovala. A pokud přeci jen odpověděla, byla odtažitá někdy i sprostá.

Peter začal zanedbávat svoji práci. Jeho šéf to zpočátku chápal, ale zanedlouho ho postavil před rozhodnutí: výsledky nebo odejdi. Osobní stres se tak spojil s pracovním a Peter se jednoho večera přistihl zírat do hluboké propasti.Nikoliv do propasti vůle, ale do propasti zoufalství a beznaděje. Do propasti destrukce a zášti.

V té době se mu podařilo najít Jackovu adresu v New Yorku. Jednoho dne se objevil před Jackovým manhattanským kondominiem, odkud musel být následně vyprovozen policií. Ztropil totiž scénu. Bušil a kopal do vchodových dveří a prosil Magdalenu na kolenou, aby se k němu vrátila. Následující týden mu přišlo soudní rozhodnutí, které mu pod hrozbou zatčení znemožňovalo přiblížit se k Magdaleně nebo Jackovi na blíže než sto stop. A tehdy Peter pochopil, že se už volání té propasti zoufalství nejen nechce bránit, nýbrž že se do ní vrhne se sebedestruktivní radostí.

A tak se Peter vydal jednou v noci do své laboratoře a infikoval se tam virem HIV. Bylo to už po půlnoci a na patře už nikdo nebyl. Peter vstoupil do laboratoře, kde před tím infikoval buněčnou kulturu imortalizovaných CD4+ T lymfocytů. Z nich izoloval koncentrovaný titr viru a smíchal ho se svým krevním sérem. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, jak s malou injekční stříkačkou stojí ve ztichlé laboratoři a ve tváři má chladnokrevný výraz. Na chvíli zaváhá. Pak ale napřímí svou levačku a do žíly si vpíchne jehlu. A do těla si vpraví pomalou, ale nesmlouvavou smrt do deseti maximálně patnácti let.

Na dně

Peterův plán nebyl pouze šílený, ale i ďábelský. Nebyl to plán pouze mstivý, nýbrž i zoufalý. Peter stál na dně propasti a nad svou hlavou mával praporem, který hlásal: „Když Tě nemůžu mít já, nebude Tě mít nikdo.“ Po několika týdnech chřipkových příznaků vyvolaných počáteční infekcí HIV byl Peter jako vyměněný. Byl opět plný odhodlání a opět pracoval jako stroj.

Když ho v březnu Magdalena zkontaktovala stran rozvodu, Peter se choval překvapivě vstřícně. Pryč bylo bláznění před manhattanským bytem. Peter Magdaleně slíbil, že podepíše její žádost o rozvod pod jednou podmínkou. Že se s ním ještě jednou pomiluje. Prý jako rozloučení se starými dobrými časy. To se Magdaleně samozřejmě vůbec nelíbilo. Nakonec u ní ale Peterovo naléhání a touha po ukončení zdlouhavého martyria zvítězila nad rozumným odmítáním hnusného vydírání. Sešla se tedy s Peterem v jeho bytě v New Haven. A než se spolu pomilovali, Peter se zeptal: „Bereš, doufám, pořád antikoncepci? Nerad bych s Tebou teď měl děti.“ „Samozřejmě, že beru. Taky bych s Tebou už nic mít nechtěla,“ odpověděla Magdalena.

A v téhle mnohoznačné scéně najednou nevím, jak přihlížet jejich milování a přitom nezakřičet „vražda!“ Neboť Peterův orgasmus, jeho semeno plné virů HIV, není nositelem života, Schopenhauerovské vůle k životu, der wille zum leben, nýbrž destruktivní formou Nietzscheovské vůle po moci. Oné vůle, která jednou dovede Petera k funkční terapii proti AIDS, oné vůle, která je Šivovým tancem smrti.

Další kroky Peterova ďábelského plánu závisely na Jackově promiskuitě, kterou Peter předpokládal, a která byla Magdaleniným trápením. Když vykonal svůj rozsudek smrti nad Magdalénou, podepsal Peter rozvodové dokumenty a pak setrval nějakou dobu v nečinnosti, aby dovolil Magdaleně také nakazit Jacka. Potom si na Facebooku vytvořil falešnou identitu mladé dívky Tracey, s níž oslovil Jacka. Tracey nedalo mnoho usilí, aby Jacka přesvědčila, že je jednou z jeho jednonočních afér. Když jí Jack uvěřil, sdělila mu Tracey lítostivě, že nedávno přišla na to, že je HIV pozitivní a Jack by se měl proto také nechat raději vyšetřit. Za necelý týden Tracey přišel od Jacka vyčítavý email, který potvrzoval infekci a který byl pro Petera zdrojem zlovolné satisfakce. A když mu několik dní na to Magdalena zavolala a roztřeseným hlasem jej poprosila o schůzku, věděl, že se jeho plán dovršuje.

Ortel

           Potom, co se Magdalena od Petera v kavárně dozvěděla o jeho zločinu, nemohla mu uvěřit. Několikráte se ujišťovala, že si z ní netropí krutý žert. Potom jí přemohl hněv. A když se o všem svěřila Jackovi, musela ho zadržet, aby snad Petera v rozzuření nezabil. Když se Jack uklidnil, vyhledal právníka, aby s jeho pomocí Petera zničil. Po krátké době se však ukázalo, že něco takového jako záměrné infikování virem HIV se nedá vpodstatě dokázat. Proto Jackův právník zkusil z Petera dostat přiznání.

Požádal ho o neformální rozhovor, s nímž Peter ochotně souhlasil. Nejprve se omluvil za své nedávné emocionální selhání u dveří Jackova bytu. A potom předstíral šok a soustrast nad tím, že Jack i Magdalena jsou nakažení. Právník odešel ze schůzky zmatený a napůl přesvědčený, že obviňovat Peterssena ze záměrného šíření viru HIV je nejenom sprosté, ale i absurdní. Peterssen přece zasvětil svůj život nalezení léku proti AIDS. A tak po několika dalších selháních vymoci z Petera přiznání celá kauza zkončila tím, že Jack Petera fyzicky napadl, za což si od soudce vykoledoval podmínku a zákaz přiblížení.

Když se Magdalena se slzami v očích potácela z kavárny, už ani nevnímala Peterovo volání: „Já Tě uzdravím, věr mi. Já na to přijdu. Nic se neboj.“ Tohle zvolání bylo ale důležitým vyznáním jeho motivu. Tím, že sám nad sebou vynesl rozsudek deseti let života, proměnil abstraktní touhu po úspěchu v zcela konkrétní nezbytnost. Buď přijde na to, jak se vyléčit, nebo se ani nedožije čtyřicítky. Stejný ortel navíc vynesl i nad ženou svého života. Tím se osobní nezbytnost nalezení terapie proměnila v – pro něj – vznešený úkol zachránění princezny ze spárů virové příšery s glykoproteinovými drápy.

Ven z propasti

Jenže vyvinutí průměrného léku trvá patnáct let a stojí kolem sto padesáti miliónů dolarů. Peterovi bylo jasné, že takovou cestu zvolit nemůže. Nezbýval mu na ni čas, ani peníze. Potíž s lentiviry HIV spočívá v tom, že po průniku do buněk začlení svou genetickou informaci do samotného genomu hostitele. Tím se hostitelé stávají virem samotným. Zabít vir by znamenalo zabít hostitele. Nejde o to vir vyhubit, ale předejít příznakům AIDS. Tedy předejít množení HIV, které probíhá sice velmi pomalu, ale neodvratně. A dokud množství HIV nedosáhne kritické hladiny, hostitel má dostatek buněk imunitního systému, aby se ubránil jiným, často banálním infekcím. A právě během této doby se Peter snažil přijít na to, jak se vyléčit.

Dlouho se mu nedařilo. To už vedl vlastní laboratoř na bostonském MIT. A začínal být zoufalý. Virová nákaza ho čím dál více oslabovala a on věděl, že mu už mnoho času nezbývá. Tehdy často meditoval nad tím, jak se vůbec mohl dopustit tak šíleného činu. A když už byl na samém okraji propasti, tentokráte propasti viny, najednou jedna z vyvíjených metod začala fungovat. Fungovala jak v Petriho miskách, tak i na myších. A nakonec ji Peter vyzkoušel i na sobě. A když následně testoval svůj krevní obraz, zjistil, že je zachráněn, že se v něm viry HIV nemnoží.

Byl to pro něj obrovský pocit úlevy a euforie. Nejenže unikl smrti, ale nakonec unikne i své vině. Nebude se muset zřítit do propasti provinění. Podaří se mu totiž vyléčit Magdalenu a osvobodit se z břemene svého zločinu. A nakonec také bude moci povolit opratě své vůle a užívat si úspěchu vyplývající z jeho těžké práce. Ještě několik týdnů počkal, aby potvrdil dlouhodobé účinky své terapie. A potom si najmul soukromého detektiva, aby Magdalenu vyhledal.

Pád

Soukromé očko zavolalo po dvou týdnech.

„Dobrý den. Tady je Green.“

„Dobrý den. Tak co, našel jste ji?“

„Ehm, tak našel. Nakonec se to podařilo.“

„To mi spadl kámen ze srdce. Jak jsem Vám říkal, naposledy žila někde v Norsku potom, co se rozešla s tím Američanem. Jak se on jen jmenoval...“

„Jack Maloy.“

„Ano, Jack.“

„Tak toho jsem, ehm, našel taky.“

„A nepovídejte. To jste ani nemusel.“ Ale když na to přijde, nakonec vyléčím i jeho.

„Já vím, že nemusel, ale jediná stopa k slečně Urendahl vedla právě přes pana Maloye.“

„No dobrá. Tak už mě ale nenapínejte. Kde Magdalena je? Našel jste na ní i telefon nebo email?“

„Pane doktore, sedíte?“

„Prosím?“

„Jestli jako sedíte?“

„Co je to za nesmysl? Ano, sedím.“

„Dobře, dobře. Je mi to moc líto, ale slečna Urendahl je po smrti.“

„Ach, bože.“ Ne, ne, ne. Tohle není možné. „Tomu nevěřím.“ Přeci jsem nemohl být pomalejší, než AIDS. To nemůže být pravda. „To není možné.“

„Je mi to opravdu líto. Ani nevím, jestli bych Vám teď měl říkat všechno anebo počkat, než se Vám to tak zvaně usadí...“

„Ne, ne. Musíte mi říct všechno.“

„Jste si jistej?“

„Ano, jistě. Povídejte.“

„Tak věci se maj tak, že po smrti je i ten Jack Maloy. Umřel loni v Seattlu. Slečna Urendahl zemřela taky loni v listopadu. Zesnula v jednom hospicu v Trondheimu, v Norsku, v Evropě. Jste tam ještě, doktore?“

Dlouhá pomlka: „Jsem.“

„No a nakonec to nejpikantnější. Víte, ona i pan Maloy zemřeli na stejnou věc. Oba totiž měli AIDS. A co zrovna Vám budu povídat, viďte?“

„Ano, ano. Co zrovna mně budete povídat.“

„Mrzí mě, že Vám musím sdělovat zrovna takovéhle nepříjemné noviny. Taková už je ale moje práce. Jestli chcete, přístí tejden Vám můžu předat všechny papíry. Budu v Bostonu.“

Pomlka.

„Doktore, jste tam?“

„Ano. Můžeme se sejít. Moje sekretářka Vám dá vědět, kdy budu mít čas. Nashledanou.“

Vykoupení

Zbytek příběhu Petera Peterssena je notoricky známý. Peterssenův výzkum vedl k léku Retrohiv, který zachránil a zachrání milióny lidí. Ti jsou sice i nadále HIV pozitivní, ale dokud budou brát Retrohiv, nikdy se u nich neobjeví příznaky AIDS. Nebývalý úspěch terapie přinesly Peterovi notorietu, slávu a nejvýznamější vědecká ocenění. Ale nepřinesly mu vykoupení. To zemřelo spolu s Magdalenou jednoho listopadového dne v Trondheimu.

Potom, co Peter obdržel cenu Alberta Lascera, bylo jasné, že udělení Nobelovy ceny je otázkou jednoho dvou let. Koneckonců, kdo jiný by si ji zasloužil více, nežli člověk který zachránil milióny životů? Člověk, o němž panují až mýtické fámy, jako třeba ta, že se dobrovolně nakazil virem HIV. Proto zpráva o Peterově smrtelné autonehodě zarmoutila tolik lidí na celém světě. A proto také udělení Nobelovy ceny im memoriam bylo satisfakcí a odčiněním jistě podvržených zpráv bulváru, které tvrdily, že Peterssen si vzal život autonehodou. Neboť chybějící závada na vozidle není přece důkazem, že Petersson spáchal sebevraždu.

Naděje

 „Mami, víš jak ten pán, co vyléčil AIC a pak se zabil...“

„Ano?“

„No ten jak dostal tu cenu za AIC.“

„Tomáši. To není AIC, ale A-I-D-S. A ten pán se jmenoval Peter Petersson. A dostal Nobelovu cenu. A byl to jeden z nejdůležitejších lidí, co kdy žili. Víš kolik lidí vyléčil?“

„Hodně.“

„Právě. Milióny.“

„Ale mami, von je nevyléčil.“

„Jak to myslíš?“

„Jenom udělal, aby nebyli nemocný.“

„Ale jdi Ty, šmudlo. Copak právě tohle není vyléčení?“

„Není.“

„Ale copak Ty o tom víš? Říkali vám to dneska ve škole?“

„Přečet jsem si to.“

„Aha. A na co jsi přišel?“

„Že zatím nikdo neví, jak udělat, aby lidi ze sebe dostali pryč ten virus.“

„Aha. Tak proč na to nepřijdeš Ty sám, popleto jeden?“

„Taky že přijdu. Uvidíš.“

„Tak dobře. Ale až zítra. Teď si už zhasni a jdi spát.“