Nadvakrát

Tušim,
že slova ručně psaná
jsou jak šmirglpapír na kůži.
Pro něco do zad s vřískotem vyrytá,
pro to samé se v tichosti usouží.

Pokora.

Do noční košilky balím poslední kousky z "ještě"...
Sic vedle popelnic, ale nade vším,
jako na pevném piedestalu, na podestě,
zdálo se mi, že všechno kolem utichá,
tikotavá doba běžela do nikam,
tlumený nádech, mizící zvuk slov,
vynásob to dvěma a
já špitnu
křehké
„nejsem Poema
a ty nejsi Nabokov“.

Tři kroky za něhu,
jeden úkrok stranou,
nadvakrát prožívat, nejednou pak vzplanout.
Záchvěvy tětivy napnuté
v točivém koloběhu houpat,
sem tam jsem smířená a tam sem všichni řvou, ať
nepíšu na papír, ať nechávám inkoust v dlani,
že černé tečky jsou jak

tmavěmodrý klid v očích divokých laní...

Pomalu chápu, jak pomaleji padat
na kolena podlomená vírou, odřená, bolavá,
jak nelehnout na záda
počmáraná černou slídou,
na nohy stoupat jen ve dne
a v noci létat, jak snění bezedné
smířlivě
a sama.
 

Život v holobytě
se židlí je jak
myšlenka v nejkrásnějším domě,
kde nikdo nebydlí,
ona spící, osiřelá, prostá
a on

naivně bezkřídlý.