U pana doktora

,,Ňu, ňu... no kde to jsme? No jsme u pana doktora.“

Ach ne! Neuvědomila jsem si, že k návštěvě u gynekologa nemají právo pouze ženy, ale také jejich potomci! Možná bych tu mladou paní měla ještě jednou pozdravit, aby si uvědomila, že už tu není sama se svým teď už přezrálým a odpadlým plodem.

Snažím se opět začíst do knížky, snažím se soustředit na hrůzy první světové války v ní popisované, ale není to nic platné. Monolog mladé blondýny strhává tak silně mou pozornost, že mi knížka na konec slouží k tomu, aby zakrývala mé zděšení.

,,A co nám řekl pan doktor? No že ses nám krásně narodil. Hmm, hmm... “

S blaženým úsměvem mlčky zírá do kočárku a je přesvědčená o kráse a vyjímečnosti svého dítěte, ačkoli její dítě,(a to ho nemusím ani vidět), je úplně stejné baculaté uslintané stvořeníčko jako každé jiné mimino na světě.

,,No ne... Ty tlačíš! Že ty kakáš! No teda, to by byla sranda tě přebalovat v kočárku, no to by byla sranda!“

Málem se zalyká smíchy a svojí třepající hlavu s ustrnulým úsměvem strká k dítěti do kočárku a já si přeju, aby ji dítě koplo do hlavy a ona odletěla na druhou stranu místnosti.

,,Hi, hi, chrastítko viď? To je legranda, ono to chrastí, co?“

Modlím se ze všech sil, aby dítě promluvilo stejně jako ve filmech Kdopak to mluví a setřelo svou pomatenou matku nějakou cynickou poznámkou na její dětinské chování.

,,No a ...,“ začne šťastná maminka trochu smutně, ,, a dneska budem zase doma sami. Tatínek přijde hodně moc pozdě a to ty už budeš spinkat. On musí totiž pro nás vydělávat penízky, víš?“

Z předmětu mého výsměchu a pohoršení se najednou stává předmět sociální a psychologické studie. Tato žena sama na sebe nevědomky vyzrazuje svůj osud matky, která samostatně vychovává dítě, zatímco manžel vydělává peníze. Jejich společné rodičovské snažení skončilo ve chvíli, kdy do ní vystříkl nálož spermatu.

Chvíli si mladou blonďatou maminku prohlížím, zatímco ona jako zaseknutý gramofon opakuje své hlášky typu, ,,jééé, jůůů, ty jseš krásný miminko!“. Zřejmě je těsně po porodu a její břicho je opět ploché. Bude asi jednou z těch, která později nebude muset dítěti vyčítat, že kvůli němu ztratila krásnou figuru. Přes pobledlý obličej jí padají splihlé, trochu mastné vlasy. Nepřekvapuje mě, že není namalovaná. Ze starých pohodlných džínu jí lezou kytičkované kalhotky, no zkrátka nic, na co by sbalila chlapa.

Zamýšlím se (a blondýna stále pokračuje ve žvatlání). Je zvláštní pozorovat její proměnu. Minimálně před devíti měsíci jí z kalhot vykukovala rudá krajková tanga, aby jimi svého přítele vyprovokovala k činu. A teď jako by jí záleželo jen na dítěti. Dokážu si představit, že její partner dokonce žárlí na svého vlastního potomka (nejen proto, že kojenec může několikrát denně oblizovat prsa jeho partnerky). Osud čerstvého tatínka je politováníhodný. Zřejmě si neuvědomil, že s příchodem dítěte se zásadně změní jeho partnerka i celý jejich vztah. Místo toho, aby celou noc prosouložili, celou noc kvůli křiku dítěte probdí. Jeho partnerka ho ani nebude přitahovat, protože koho by rajcovala od přesnídávky upatlaná žena v teplákách. Může si za to ale sám. Měl si vzít kondom a nebo jednoduše rychle utéct od ženy, která víc touží po spojeního jeho spermatu s jejím vajíčkem než po jeho osobě.

,,Taaak, už jsme na řadě.“

Blondýna s miminem vplouvá do dveří ordinace a já dávám ruku do ohně, že zvedá malou ručičku dítěte, aby s ní pozdravila pana doktora.

Možná kvůli této blondýně nikdy nebudu mít dítě. Možná kvůli ní nikdy nezažiju ten krásný pocit mateřství. Možná bude můj život prázdný, chudý a nenaplněný. Možná mi však zbyde zdravý rozum.