1 FILMOVÁ ANEKDOTA

FILMOVÁ   ANEKDOTA

Předpokládám sice, že jich je mezi zdejšími hodně, kteří neznají tuhle Wittgensteinovu kresbu tvora duckrabbita (z knihy FILOZOFICKÁ ZKOUMÁNÍ), natož její původnější předlohu psychologa Jastrowa z konce 19. století.

Případným zájemcům nebo (dokonce) zvídalům jsem je s malými změnami původních vzhledů  zařadil pod sebe, s připomenutím ovšem, že v případě Wittgensteinova komentáře k ní, se mu nejednalo zas až tak o způsobovanou optickou iluzi, ale zejména o precizní ilustraci k popisu zkoumání (vyšetřování) procesu vidění jako nazývání.
 
Sám jsem snad ještě postoupil v jeho úvahách o krok, ono částečné jeho zřené (v angličtině nazývané  the “dawning“ of an aspect) jsem přeložil jako “zásvit“ určitého vzhledu – a pracoval v tendenci onoho zásvitu, jenž je jen jakousi dílčí vrstvou nebo závojem vidění námi viděného celku dané věci, a snad jej/ji rozvinul ve formě optické iluze do jakéhosi zásvitu zásvitu. Metoda blízká holužnu mi snad cosi takového umožňuje.
Vždyť je přece nám oběma známa už z časů baroka, jen jsem ji trochu upravil, zvýtvarnil, triviálním počítačovým trikem, což by Wittgenstein v jeho časech nemohl.

A vytvořil z původního cosi jako pohlednici, nejenom formátem, vždyť cosi záměrně určeného k pohledu, jako zření, popřípadě: na pohled.
S několikerou optickou iluzí oproti původním předlohám. Jiné k vidění.

Kdo se nesetkali, instruuji, že je potřeba různě chvíli příslušně špoulit a kulit i kroutit a namáhat oči, až jednorozměrnou předlohu uvidíme stereoskopicky. Prostorově. V podobě čímsi se zase jako viděné intelektuálně různící od té obrazové koncepce Jastrowovy, s níž Wittgenstein konal jeho pokusy.

(Už jsem se obdobně /formou papírové vlaštovky/ zabýval prvním odstavcem z Wittgensteinových ROZLIČNÝCH POZNÁMEK.)

Případně rozvíjení téhle další Wittgensteinovy poznámečky s nonšalancí jen tak by tím mým pravým zájmem nebylo, kdyby se výsledek nedal opět jakkoli použít do mnou rozepsaného literárního scénáře hraného filmu s Meg Ryan v hlavní roli, v němž je její vztah jako herečky i člověka k dávnému Wittgensteinovi několikrát zmiňován a rozvíjen, žánr tak memeticky ušlechtilý jako romantická komedie musí být čímsi ušlechtile intelektuálním nadit, vždyť přeci nejedná se o jelita, v nichž si kromě krve vystačíme s pouhými předvařenými kroupami.

Takže krví svého druhu nám budiž Jastrowova kresba, tedy celohlavová maska vyrobená z papírmaše podle její předlohy.
Emoční repertoár Králíka z ALENKY V ŘÍŠI DIVŮ snad zná taky každý (a Wittgenstein v knize v okolí dotyčné kresby Lewise Carrolla dokonce připomíná), a kdo zná toho manicky psychotického doupala a představu jeho existence si spojí s mým následným rozvinutím, nejméně se o pár chvil bohatýrsky rozesměje.

Improvizovaně, vždyť i sobě poprvé, zveřejňuji scénu z kroměřížské Podzámecké zahrady těsně po tom, co si Meg uvědomí vzkaz ukrytý v oné změti trámků připomínající čínské znaky, z nich vyplývající stín do tvaru šipky promítnutý na plochu světlého štěrku.
V jejím směru sedí schouleně opodál na prknech přístaviště rybníka jakási postava.
Když se otočí, je to Duckrabbit v té celohlavové masce, a ihned si začne kňouravě stěžovat na svůj život pouhého intelektuálního knižního modelu. Na svou degradující dvourozměrovou plochost ve třírozměrném prostorovém světě, to zejména.

Nebudu prozrazovat a rozepisovat se o dalším průběhu lítostivé závisti, ale výsledkem plačtivosti téhleté figury bude jeho převedení do prostoru děje filmu, na plátno, pomocí pouhých tří ve vzhledu identických papírmašových celohlavových masek, natočených vedle sebe na principu toho holužnu výše.
V epoše různých těch současných snah o prostorovost filmu, o ona různá 3D, představte si sál kina, v němž si při tomto třeba minutu dlouhým statickým plošným záběrem si budou diváci (interaktivně!!!) ladit oči, aby viděli rozměrněji, jsem si jist, na plátně se nic víc neděje a neodehrává, že by se téhleté představě antikina (zabíjející nejméně akčnost i velkopodívanost) smál i samotný Ludwig Wittgensteim – a přitom je to etuda o kinematografii i vidění, jako jistotách, přesně snad ve stylu jeho původní úvahy.

Jasně, o tomto wittgensteinovském holužnu jsem již složil video a obešlu jím nějakou výstavu, filozofovi wittgensteinci jsem taky dal tímhle elaborátem zrovna teď vědět, masku z papírmaše na příští zkoušky jsem si již nahlas objednal, jen ta Meg Ryan, ta superhvězda, ten nejzásadnější lidský důvod míněného filmu, tak zrovna tahle se o můj rozepsaný literární scénář stále nezajímá, ale v jejím případě se ani nedivím: přes oceán pěšky je to sem směrem k Olomouci přece jenom cesty kus.

Se zmíněnou Olomoucí budiž při tom přiznáno, že většina děje toho rozepsaného filmu se odehrává v okolí železniční trati Krakov - Vídeň, kterou tenkrát v jeho válečných časech budoucí filozof Wittgenstein hodně často projížděl.