Sezóna začíná

kde kdo to zná...

 

Známý je zarputilý houbař.

Les má tak rád, že v něm prožije pomalu více času než doma.

Já pro změnu dokážu prosedět celé dny zase u vody při rybolovu a často bez jediného kapřího záběru, a také mi to nevadí.

No, každý jsme páclý jinak.

 

On ví, do kterého houští nakouknout, aby v něm s blaženým úsměvem objevil jakousi podivnou houbu.

Zná různé keře, u kterých také nějaká ta jedlá houba roste.

Zná kdejaký remízek a tlející strom, no prostě je to pan houbař, který najde v lese houby od ledna do prosince. Zná jarní, letní, podzimní i zimní houby.

 

Nedávno jsme se potkali.

„Nazdárek! Tak už je to tady, sezóna nám začala, v lese je pěkně vlhko, sníh s oblevou mízí a to je ono, to je ono, začínají se ukazovat, čoveče začínají se ukazovat! Nechce se ti zajít se mnou do lesa?“

Vzpoměl jsem si na ten krásný podzimní den, kdy jsme byli společně na houbařské výpravě.

Bylo to úžasné. Ten čistý vzduch, mlžný opar mezi stromy ale radost kamaráda kalil fakt, že jsme nic nenašli. Byl notně zklamaný, chtěl se vytáhnout a předvést se, jaký je Mistr houbař.

„Tož to je v pytli, neroste ani hovno, tak za týden znova…Pokaždé není posvícení, vždyť to znáš od vody, ne?“

„Ale mně to nevadí, procházka byla fajn, tak snad příště.“

Jaký kontrast mezi lesem a naším krásným sídlištěm.

O tom nic neví, jak to tady chodí, jak se tu žije.

Teď jsem si vzpomněl na jeho slova, která pronesl při odchodu z lesa.

„Ahoj! Nechce, kamaráde. Ale věřím ti, že se v lese začínají ukazovat. Ale to já nemusím jít do lesa! Jestli chceš, tak ti ukážu, jak se ukazují tady na sídlišti mezi lavečkami, pod keři a stromy. A kolik je jich, to bys nevěřil!“

Znejistěl. Vzbudil jsem jeho zájem.

„Ne! Nekecej. Tady ve městě? Na sídlišti? Tomu nevěřím, to musím vidět!

S potměšilým úsměvem nehoubaře jsem jej vedl do míst s největším nalezištěm, které jsem objevil, jakmile roztál ten vysoký sněhový záhon u laveček a pod borovicemi.

„Dávej pozor, ať na nějaké nešlápneš, některé jsou malé, sotva jsou vidět, ale jsou zde i pěkné kousky.

No schválně, jestlipak je umíš určit, od jakého druhu jsou? Ty jeden Mistře houbaři!“

Sklonil se a upřel svůj zrak k zemi. Očima jezdil sem a tam, tam a sem a zamračil se.

„Děláš si kozy? Já žádné tu žádné houby nevidím. Krucinál, akorát jsem šlápl do hovna, dávej bacha, tam je další…“

To už jsem se začal smát.

„V lese tehdy nerostlo ani hovno, povídal jsi mi. A vidíš, tady je jich neurekom! Tož co, poznáš, které je od kokršpaněla, jezevčíka, foxteriéra, pitbula…? Já ti povídal, jak slezl sníh, tak se tady každý rok po zimě ukazují. Psí hovínka, plastové láhve, jedním slovem hnus, svinčík. Netvrdil jsem, že houby!“

 

Znechuceně a beze slova odešel. Blbý, no, už mě sebou asi do lesa nevezme, co nadělám.

Co nadělám ale s pejskaři, kteří odmítají po svých miláčcích, bez kterých nemůžou žít, uklízet ty malinkaté i značně velké hromádky, připomínající hříbky? Co s lidmi, kteří si pletou veřejnou zeleň s odpadovou loučkou?

Co s lidmi, kterým sezóna nekončí?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---