Sobě věrni

Dvojčata Castor a Pollux putují po obloze jako člověk a jeho stín; jeden bez druhého na nebi neudělá krok. Tma straší černou srstí ticha, městem plazí se mezi domy noc. Za ruce vedou se postavy dvě. Nerozlučná dvojice poutníků nám kráčí nad hlavami. Za nocí těch, které dopřejí hvězdám vidu, vycházejí na oblohu spolu. Ať milenci či přátelé, dvojčata či bratři, ať ona či on, Castor a Pollux, jsou sobě Blíženci postavami jdoucími nade sny, nerozlučně kráčejícími spolu, sotva černá růže tmy vykvete v hodině setmělé. Všem zahlceným svitem hvězd jiných bezděčně sousedé napoví, kde hledat; Orion křídla rozpřáhl hned vedle a Malý pes by dvěma skoky se Polluxovi lísavě o lýtko rád otřel, kdyby měl slíbeno alespoň krátké podrbání za ušima. Namísto aby po obzoru stoupali vzpřímeně do nadhlavníku, vznášejí se natažení ležet, jakoby neslo je rozpřažení nebeské; jakoby andělé za věrnost je naučili létat. Ať už krokem tichým či máváním křídel beze šumu, vyhoupnou se nad kraj spící stopou jedinou; beze slov provázejí po obloze čas.

Co dodat? Snad myšlenku pro Blížence z nejpříznačnějších: sobě přáteli zůstaneme navždy...