Už nevěřím . . .

 Vždycky jsem věřila na lásku
 Lásku na první pohled
Věřila jsem v osud
Věřila jsem, že jsou si dva lidi souzení
Že žijí proto, aby se poznali, aby byli spolu
Aby byli šťastní
Aby si věřili, respektovali se, nepodváděli se ...
milovali se …

Nějak se mi vše rozplynulo
Natloukla jsem si
Má důvěra a naivita mě srazila na dno
Nechala jsem si šlapat po citech – dupat po srdci
Ale pořád ve mně byla naděje, že přeci i pro mě je někde pan božský
Jako má máma tátu, jako má ségra šváru
Jako má Magička Rostíka, Janička Petříka
Že i ke mně někdo patří
Přeci i já si to zasloužím
Pořád tam ta naděje byla …

Ale pak si uvědomím, že jsem pana božskýho třeba prošvihla
Že jsem ho nechala odejít
Nedala mu šanci mě poznat

Už nenosím srdce na dlani, už neodhaluju svoje city
Už nejsem ta upovídaná, už nejsem ta naivka
Jsem jiná
Jsem opatrná – nechci spadnout
Nechci týdny ležet na podlaze a nedokázat se postavit
Nechci cítit tu bolest, jako by vám někdo vyrval srdce z těla
Nechci se zamilovat …

Nevěřím
Už na lásku nevěřím