Kolář - Básník osudu

K básníkovi osudu

Není náhodou, že další etapa začíná právě rokem 1948, tedy rokem převratu a zároveň vyloučení Koláře z oficiálně vydávané literatury. To s sebou nese i přerušení kontinuity básnického díla Jiřího Koláře a recepci kritiky i ,,běžným“ čtenářem. Zpřetrhání souvislostí (a vývoje) mezi jednotlivými díly mělo devalvující efekt na vnímání Kolářovy poezie, s čímž se vyrovnáváme dodnes.  Zatímco oficiálně vydanou poslední knihou zůstávají na dlouhá léta Dny v roce, Kolářovo psaní neustává. Je v něm však patrný určitý posun, který nemá podobu hiátu (předělu), ale spíše pohybu kanoisty při sjezdu jezu. Poúnorové události měly na tomto vývoji jistě značný podíl, který se částečně pokusíme v dalších odstavcích naznačit.

Své umlčení Kolář silně prožíval. V deníkové knize Očitý svědek, která popisuje události po roce 1948, píše: ,,Básník snad opravdu nic jiného na světě nežádá než možnost – říct.“ Nebo jinde ve stejné knize:,,V NOCI mne to probudilo: vzdát se všeho, co dělám, co žiji, celého osudu.“ Trpké zklamání z vývoje událostí jako by si v poslední básni Dnech v roce předpověděl. Kde dřív byla přítomná naděje, vzniká skepse, strach o sebe sama. A kde je prožitek strachu povahy existenciální, tam je také změna způsobu vnímání světa. A není to jen člověk, kterému Kolář přestává důvěřovat, je to i slovo, které se stává součástí ideologické mašinérie. Osud a vnímavost Koláře je ve velké míře obdobný osudu a vnímavosti jiného básníka, Egona Bondyho. Oba zažili smrt blízkého a jeho hanobení ,,režimem“. Oba jsou lidé ,,rodu“ básnického. Oba mají silné charisma a postupně se kolem nich vytváří okruh následovníků, kteří se od nich inspirují, dokonce takovým způsobem, že si berou trochu od jednoho, trochu od druhého. Takovým případem může být například Bohumil Hrabal.

Jejich způsob vypořádání se s touto tíživou situací, kdy přežili 2. světovou válku a o pár let později se stali ,,obětmi“ totalitního režimu a především nesvobody, která jim zabraňovala dělat to jediné, co pro ně mělo vyšší smysl, však bylo rozličné povahy. Zatímco Bondy, univerzálně řečeno, se stáhl do subjektu, skrze nějž vše prochází – s trochou hravosti bychom tuto pozici mohli nazvat totálním svědectvím skrze subjekt – Kolář se naopak postupně uzavíral před ,,svědectvím“, jehož cestu započala už sbírka Křestný list. Během let 1947 – 1949 pracuje Kolář na knihách, které však vyjdou o několik desítek let později. První z nich je sbírka Černá lyra, druhou je sbírka Čas. Lyrický subjekt se v jeho díle postupně víc a víc odosobňuje (depersonalizuje), čímž dochází k přenechání prostoru jiným postavám v díle. Není to tak, že by se jednalo o přímou stylizaci do jiných subjektů, skrze něž by ,,autor“ promlouval. Dokonce si lze všimnout jistého odstupu autora při úpravě básnického materiálu. Svoji roli se básník snaží vzhledem ke čtenáři omezit na minimum, nedává mu moc příležitostí, aby si čtenář řekl, tohle myslí on (tedy Kolář). Význam, jaký v tomto pohybu můžeme nalít, si vyložíme v dalším oddíle, jelikož právě tam je jedním z určujících principů sbírek.

Někteří autoři hovoří o tom, že v této etapě Kolář stvořil jedno ze svých nejlepších děl – knihu Prométheova játra. Právě v tomto díle Kolář uplatnil novou metodu – proláž. Ve výtvarném umění se jedná o techniku, kdy průhledem jedné významové vrstvy do druhé vzniká zcela jiný obraz, jiná struktura, čímž dochází k propojení různých ,,světů“. A je to zejména báseň Skutečná událost, kde tuto metodu adaptuje na literaturu. Tato ,,samobáseň“, jak ji Kolář nazývá, je spojením dvou námětově i obsahově rozdílných (disparátních) totálních textů v jeden celek, který tak získává zcela nové charakteristiky (je A i B a zároveň C). Zajímavostí je, jaký efekt má tato samobáseň na čas, jelikož spojením dvou událostí, které se odehráli v různém časoprostoru, do jednoho okamžiku, vytváří zcela zvláštní časoprostorové určení. Čas tu není linearitou, nýbrž skutečností znamenající přechod od jedné situace ke druhé a následného návratu do teď a tady,  do neohraničitelné přítomnosti.

Pozorný čtenář si už jistě všiml, že jsme se již na začátku eseje dostali k určitým oblastem pohybu poezie Jiřího Koláře v tomto období. Teď, když jsme nastínili některé charakteristiky finální fáze tohoto období, je nutné si rovněž vyložit, alespoň přibližně, tvorbu, jež k výše napsanému vedla, jež nasměrovala Koláře ke stvoření něčeho tak hluboce dosahujícího, že se ani on sám nedokázal řádně vynořit z této ,,tragiky“ člověka a pocitu vlastního zklamání, pochyb o sobě a literátství. Tento pohyb lze vystopovat už v předchozích sbírkách, zejména v knize Dny v roce, kde se objevují pohyby, které se staly východisky v poezii období následujícího.

Na co Kolář jednoznačně navázal, byla prozaizace verše. Jako doklad se můžeme podívat na báseň Objevem, která více než poezii připomíná spíše deníkový záznam zasazený do veršů. Zároveň si lze povšimnout, že tématem básně je poezie (myšleno poezie jako proces), které tím nejen v této básni nalezlo pokračování. Kolář se snaží nalézt podstatu poezie a tvořit to, co může být pokládáno za ,,počátek“ poezie. Rovněž se zde setkáváme s motivem dějin, tedy určitého problému času a vnímání dějinnosti jako takové, což je vyjádřeno mimo jiné i v další básni s názvem Dějiny. S prozaizací je rovněž spojena fragmentárnost, štěpící osud konkrétních lidí do toku události. Tím nám může vzniknout dojem jednoho času, jednoho okamžiku, který se prolamuje nad osudovostí člověka, nad jeho neštěstím. Ukazují se nám jak sociální aspekty, tak i aspekty osobních ne/kvalit jednotlivce a tragika žití. Není bez zajímavosti, že oproti fragmentům z předchozích sbírek jsou osudy osob často roztříštěny nikoli tím způsobem, že by na sebe narážely osudy různých osob a jevů, ale tím, že na sebe narážejí události jednoho osudu. Ocitáme se tak v zúženém prostoru. Z města jsme přesídlili do člověka žijícího ve městě (Portrét dámy). Náznaky tohoto pohybu jsme mohli spatřit už ve Dnech v roce, kde se postupně objevovaly celistvější narativní pasáže jednoho osudu. V Portrétu dámy můžeme rovněž postřehnout i proměnu LS figurujícího v této básni jakožto přenositele osudu. Kolář tím provádí v praxi báseň Objevem, kdy píše o fotografovi okamžiku, který láme hlediska (zmnožuje) nazírání lidského osudu, čímž stvrzuje autentičnost poezie.

Potřeba být autentickým, která se v tomto období Kolářovy tvorby objevuje ve větší míře než v předchozích sbírkách, je logická. Nedůvěra ke slovům a jazyku jako takovému rostla i z důvodů ideologických vyprázdněných hesel, které se staly silnou inspirací Egonu Bondymu při vytváření ,,Totálního realismu“. Kolář s tímto zneužitím jazyka pracuje poněkud jinak. Oproti Bondymu, který si jazyk vztahuje k sobě (užívá jej, odkrývá jeho vlastnosti v postavení do protikladu vůči vlastnímu vnímání reality 50. let), aby poukázal na jeho absurdnost, Kolář spíše směřuje ke snaze očistit poezii od nánosů této politické manipulace skrze jazyk, a to se stejnou silou, s jakou se snaží vymanit z básnických klišé a umělých okras příznačných literátství. Je to zároveň i reakce na agitační a budovatelskou poezii a v neposlední řadě i pud sebezáchovy, neboť jak správně podotkl prof. Černý:,,Pravým označením Kolářovy tvůrčí situace jest, že poezie je u něho aktem sebezáchrany.[…] Poezie je jakési absolutno, bezmála osobní božstvo mimo básníka, který píše pod jejím diktátem a jemuž se božská Idea svěřuje, je-li dostatečně čistý.“ A je to ona čistota, potřeba eticky se ,,neušpinit“, která je hlavním zdrojem pohybu básníka. Autenticita tedy dovoluje Kolářovi, aby stejně tak jako Bondy, bojoval proti zneužití jazyka, proti jeho ,,lhaní“, proti jazyku používaném pro politické účely. A kde hledat vhodný zdroj pro tuto činnost? Kolář hledá konkrétní každodenní situace, neváhá tak použít už jednou napsané texty z novin, příběhy, které slyší či které přečtě v knize. Začíná zde tedy pracovat s událostmi, se situacemi vyjevenými se, nezkrášlenými, s okamžiky v lidských osudech stejně tak jako v osudech lidstva (Dějiny, Poslední zprávy).

Použití novin mělo pro budoucí vývoj dva určující momenty. Prvním z nich je nakročení směrem k vytvoření básnického cyklu Rodu Genorova, jehož součástí je i báseň Skutečná událost. Sám Kolář píše o touze po napsání ,,samobásně“ toto: ,,Vím jen, že ji [touhu napsat ,,samobáseň”; pozn. autora] později posílilo náhodné přečtení článku před lety uveřejněného v Mladé frontě, v němž bylo cosi podobného ,,moderní básni“, do které byla všifrována špionážní zpráva.“ Druhým důsledkem bylo prolomení tabu použití cizího textu jako nosného jazykového materiálu básně, což je ke krajnosti dovedeno v knihách Česká suita a Černá lyře, kterým se budeme věnovat v dalším oddíle. Použití cizího textu ve vlastní tvorbě má základ právě v požadavku autenticity a v morálním příkazu ,,nelhat“. Právě tento etický aspekt je velmi důležitý v celé tvorbě Jiřího Koláře, zvláště v této a následující etapě. Vnímáme tu přinejmenším dva požadavky:

1.                  Požadavek čistoty básníka, požadavek pravdomluvnosti a víra ve vyší poslání poezie

2.                  Požadavek konkrétního člověka

U prvního bodu jsme se již vícekrát pozastavovali a je tedy zapotřebí pouze připomenout, že tento požadavek s sebou přináší již zmiňovanou ,,aktivitu formy“, která čtenáře upomíná na básnický tvar a davá mu tak na srozuměnou, že se jedná o poezii, přestože řada ,,poetických“ prvků je zcela potlačena ve prospěch autenticity, a zároveň odhaluje posedlost Kolářovu po objevování nových tvarů, přesnějších, autentičtějších. Tento požadavek má tedy vliv na užívaný jazyk, postupnou prozaizaci verše a hledání podstaty člověka pomocí vypuštěných sond do konkrétního osudu (fragmetarizace, depoetizace, výběr motivů). Jistý vliv vidíme i na nedůvěru ke slovům, nedůvěru k jevům obecně, která v tomto období začíná prorůstat do půdy Kolářova díla.

U bodu druhého se jedná o zcela něco jiného (ač v tomto vymezení neexistují hranice a jednotlivé požadavky se míchají jeden v druhý, druhý v první). Hovoříme o distanci LS od událostí a okamžiků, které si hledají formu pro to, aby mohly být zaznamenány a uloženy v ,,dějinách“ člověka. Ocitáme se před dvěma otázkami: Co je určujícím principem výběrů osudů? Jaký vliv má distance na poezii obecně? Na to si lze odpovědět (v) další etapou(ě) Kolářova vývoje, neboť toto jsou otázky zcela klíčové, otázky, které daly pokračovat Kolářově tvorbě i přes to, že (jak píše v Prométheových játrech) se ještě nikdy nesetkal s tak zoufalým stavem nedůvěry k sobě samému. Rozveďme si pouze to, co již bylo napsané v úvodu této knihy. LS se zde stává zdánlivě nezúčastněným, není ho vidět, upozaďuje svoje postavení, aby ,,osvítil“ bytí druhého, aby mu umožnil existenci. Toto setkání s druhým nás narušuje, vtrhává do našeho já, do naší integrity, čímž nám umožňuje i nahlédnutí ,,onoho“, ony podstaty, skutečnosti. Zde nacházíme transcendentní přesah všedního okamžiku. A pakliže hovoříme o okamžiku, hovoříme o čase nekonečném, neboť okamžik končí, aby mohl začít jiný okamžik, okamžik je počátek času, jak o tom píše Lévinas. Zjevuje se tak skutečnost, autentický člověk. Kolář tedy v tomto období započal etapu básníka etického, zatímco básníkem osudu už byl (a zůstane jím i nadále).

Tyto postoje mají své prameny i v událostech okolo roku 1948. Kolářovo umlčení znamenalo silný otřes pro jeho vlastní nazírání skutečnosti. Pakliže nazíráme poezii jako vyšší instanci, jako něco, co nám dokáže odkrýt významy a podstaty, je nutné mít možnost mluvit, tvořit. Přestože bylo Kolářovi v této činnosti zásahem ideologie zakázáno pokračovat, neumlčel se a spolu s dalšími autory (již zmiňovaný Bondy a okruh kolem ,,edice“ Půlnoc, ale i Zahradníček, Holan a další) se setkával u slavného stolu v kavárně Slávie, kde svobodně rozvíjeli společně s Hiršalem a dalšími básníky a výtvarníky umění druhé poloviny 20. století. Významnou událostí rovněž bylo Kolářovo uvěznění, když u prof. Černého nalezli rukopis Prométheových jater. 

Právě tato kniha způsobila změnu (myšleno pohyb) v tvorbě Jiřího Koláře. Základní charakteristiky této etapy jsme již zmínili, z jedné strany mince v úvodu, ze strany druhé na počátku tohoto eseje. Prvotní impulsy a objevování potřeby napsat takové dílo nevznikly ze dne na den. Básník dlouze rozvažoval, váhal a obával se toho, čeho se chce dopustit. Ocitl se na hraně, ze které musel spadnout buď na jednu, či na druhou stranu. Na jedné ho čekal objev, mohutný a nekonečný svým impulsem k další tvorbě. Na straně druhé pak čekal nebezpečný medvěd, silnější než ten nejsilnější kmen Kolářova stromu, kterým je pro Koláře ,,literátství“, zneužití osudu člověka, pronesení lži. Kolář v Doslovu k jedné z básní Genorova cyklu (Skutečná událost) píše na otázku, zda to mohl učinit, či nikoli: ,,Ne, neumím se rozhodnout, neuměl bych odpovědět...Nevím!“ Spadl tak na obě strany, roztříštil se po nějaký čas do dvou podob. Na jedné straně básníka etického, na straně druhé, básníka osudu. Zajímavostí je, že se oba básníci vzájemně nevylučovali. Jak ale provést jejich syntézu? Jak spojit etičnost výše zmíněnou s potřebou dobrat se hloubek člověka, dobrat se skutečnosti? Tím by se dala charakterizovat nastupující etapa, kdy role etického básníka na moment zvítězila. Strach z toho, že nesdělí pravdu, strach ze zničení sebe sama, ho dovedl k dalšímu posunu v jeho tvorbě, k dalším objevům. V Rodu Genora však jde i o další prvky, které se promítají do další tvorby a především, které vyvěrají z tvorby předchozí. Jedná se zejména o inspirace v hudbě a vývarném umění, o zkoumání člověka z více perspektiv, variování tématu až k jeho vyčerpání a manipulaci s cizími texty.

Přestože toto období není tak ,,přetékající“ básnickým materiálem jako období předchozí i budoucí, je neobyčejně hutné a silné. Vyčlenit toto období jako samo o sobě stojící má své oprávnění v tom, že se vůči minulé i budoucí evidentně vymezuje vzájemnou propojeností (rozuměj uvnitř této etapy), prorůstáním motivů (viz například Genor, který se objevuje několikrát už před Rodem Genorovým ve sbírce Čas) či postupnou depersonalizací LS. I přes různé odlišnosti existuje však úzká vazba mezi jednotlivými díly a etapami tam i zpět, pročež pokládáme za nutné opětovně zopakovat, že jakákoli hranice vytvořená v díle Jiřího Koláře je umělá a my sami ji zařazujeme pouze proto, abychom čtenáři usnadnili vhled a snadněji postřehli vývoj i půdu, z nichž Kolářova poezie kvete.  Hranice má podobu sjezdu jezu, nikoli skoku přes kozu či letu padákem. Tím narážíme na souvislosti s celkovou tvorbou, ať máme na mysli deníkovou tvorbu, nebo tvorbu výtvarnou (ke které se Kolář uchýlil s větší intenzitou po 1948), vždy je zde úzká propojenost a souvislost umožňující hlubší vhled do díla Kolářova. Stejně tak je nutné mít na paměti převzetí postupů a metod z výtvarného umění či hudby, neboť to je velmi klíčové pro další vývoj Kolářův, kdy se mu sám tvůrčí proces stane poezií, čímž se legitimizuje opuštění jazyka jako média schopného přenášet skutečnost.

V návaznosti na předchozí etapu narážíme v Kolářově tvorbě tohoto období na:

-                     prozaizaci verše

-                     antipoetičnosti (později už apoetičnosti)

-                     změnu LS – především ohnisko

-                     čas a limity okamžiku

Aby bylo čtenáři zřejmější, co konkrétně máme na mysli – prozaizace verše je zde evidentní a dosahuje v mnohých momentech své krajní podoby. S tím je spojena i apoetičnost, tedy nikoli nepoužívání poetismů, básnických klišé, figur a tropů k tomu, aby ozváštnil svoji tvorbu a postavil v protiklad básnickou mluvu a mluvu každodenní. Kolář užívá každodenní řeči jako jazyka poezie (neklade hovorovou řeč proti něčemu, každodenní řeč je mu poezií). Tím se postupně z antipoetičnosti stává apoetičnost. Obě tyto změny jsou možné především díky distanci LS od osudů a způsobu zaznamenání skutečnosti (fragmentarizace osudu). Fragmentarizace narace jednotlivých osudů a nazírání skutečnosti (i člověka) z více bodů v jednom čase znamená setkání s okamžikem události (jako dějově ,,uzavřeného“ narativu), který kontrastuje s rozlámáním skutečnosti na fragmenty skládající se pouze z těchto narací. V těchto bodech se Kolář posunul směrem k ontologické povaze člověka a jeho úzkosti ze skutečnosti. Podstatné je rovněž zaznamenat historický aspekt této etapy Kolářovy poezie, tedy vsazenost okamžiku do vývoje lidstva. Tato snaha by se dala interpretovat jako nabídnutí další perpektivy. Nehovoříme zde o prostoru, ale o zcela jiném bodu mimo prostor. Člověk je určovaný jak svým osudem, tak i osudem lidstva v komplexnosti, neprožívá pouze svoji osobní osudovou tragiku, ale i tragiku člověka jako takového. Na nedůvěru vůči věcem a jazyku má vliv řada událostí, ale i poznání Kolářovo, že vše, co je tvořeno jazykem, může být tvořeno lživě, neskutečně.

Lze tu tedy objevit i zcela nové rysy Kolářovy poetiky:

-                     nedůvěra k jazyku

-                     využití cizích textů ve vlastní básni

-                     etický aspekt přítomný v díle i v reflexi díla

-                     Obrat od města se člověkem ke člověku z města (soustředění se na jednotlivé osudy více než na jevy a ,,místa“ vymezující člověka)

Stále jsou tu však přítomné i další rysy, které se objevili i v prvních sbírkách, a o kterých se lze domnívat, že zůstanou vlastními v další tvorbě Kolářově. Jedná se především o člověka, o jeho mýtizaci v každodenním, o zájem sociální i etický a především o vnímání formy jako problému, s nímž je nutné neustále svádět boj.

Proti stálým rysům Kolářova díla se v této tvorbě objevují nově i určité otázky a problémy, s nimiž se Kolář musí vypořádat. Jsou to ony dvě otázky, které nám zde vyplynuly: Lze být etickým básníkem i básníkem osudu v jeden moment? (JAK něco sdělit, aby to bylo autentické, skutečné a pravdivé? CO sdělit, aby se odkrylo autentické, skutečné a pravdivé?) A Kolář na tyto otázky skutečně odpovídá. Na jedné straně v další etapě nalézáme texty řešící onu autentičnost přejímáním osudů již zaznamenaných, tedy autentické, tím pádem i pravdivé. Na straně druhé zde nalézáme i reflexi nad tím, co to je poezie a jak k ní přistupovat, čímž nenacházíme pedagogický aspekt v Kolářově tvorbě, nalézáme v něm aspekt ryze sebereflektující. Neboť po ocitnutí se v chaosu, v nevědění, po sepsání Rodu Genorova, musí Kolář najít cestu, jak si legitimizovat svoje snažení, jak znovu objevit svůj tvar, svůj řád. Kolář tedy v následující tvorbě dokáže udržet oba básníky, otázkou však je, který z nich si vybude výsadní postavení a jaké důsledky to bude mít.