Kolář - Básník etický

Kolář se neustále zabýval problémem, jak skutečnost podmanit tvaru, jak ji ,,neznásilnit“ a přitom objevit, osvítit její bytí v konkrétním osudu, či otázkou po tom, co má být onou skutečností. Na jedné straně tu před námi stojí reflektující tvorba parafrázováných knih Mistra Suna O umění válečném a knih Epiktetových - Rozpravy a Rukojeť. Na straně druhé tu máme už na konci 40. let započatou antologii osudovosti, která vrcholí ve sbírce Černá lyra, s níž je kompozičně spojená i kniha Česká suita. Zdánlivě mimo směřování těchto děl stojí svojí ,,lehkostí“ i další knihy zařazené původně do souboru Vršovický Ezop (Marsyas, Z pozůstalosti pana A., Návod k upotřebení a výše dvě jmenované). Jejich propojenost je však velmi hluboká a kvetoucí ze způsobu uchopení řeči, stejně tak jako z postoje LS v těchto sbírkách.

Kolář v tomto období neměl moc na výběr. Mohl si vybrat dva způsoby, jak vyřešit problém nedostačivosti jazyka k vyjádření skutečnosti, pakliže chtěl zůstat ,,věrný“ svým zásadám. Zbývalo poslední, tedy nalézt cestu reflexí nad básnickým dílem a jazykem (zpředmětnit poezii a tvůrčí proces jako takový), či použít osud v jeho nejvyhrocenější podobě – v jeho autenticitě. Věnujme se nejdříve dílům reflektujícím, které mají tvořit triptych ,,dějin lidské podlosti“ společně se sbírkou Černá lyra, jež však ve výsledné podobě nikdy s těmito díly vydaná nebyla. Mistr Sun o básnickém umění i Nový Epiktet jsou knihy výsostně zajímavé. Je nesnadné odhadnout důvod jejich vzniku, avšak lze se domnívat, že velký vliv na jejich sepsání mohly mít dvě skutečnosti. První z nich byla ztráta víry v jazyk, vstoupení do chaosu a potřeba najít cestu, potřeba otevřít dveře možnostem. Druhou mohla být i ta skutečnost, že v době psaní a vzniku obou děl byla situace politická krajně nepříjemná, poezie byla služkou ideologie a ,,oficiální“ básníci byli nazýváni básníky jen pro agitační verše poplatné socialistickému režimu. Obě skutečnosti (a jistě mnoho dalších) musely na Koláře působit značně stísněně, neboť bezradnost a zároveň poslišnost poezie režimu de facto znamenaly pro Koláře to samé, co ztráta Boha pro věřícího, což nám potvrzuje i Freud, když píše,,[…] lidská bezmocnost trvá a s ní i touha po otci a božstvech. Bohové si uchovávají svou trojí úlohu: zažehnávat hrůzy přírody, smiřovat s krutostí osudu, zvláště se smrtí, a odškodňovat za utrpení a strádání, která člověku ukládá kulturní soužití.“ Ne, není to víra v Boha, která Koláře vyvede ze skepse a chaosu, je to poezie, kterou ve své podstatě postaví na místo bohů. V těchto sbírkách se hned na několika místech setkáváme s tímto vymezením poezie. Kolář ji staví nade vše, jako princip, který může být člověku dán. Poezie je tedy údělem, je něčím, co básník musí přijmout a co ho činí výlučným. Poezie se v těchto sbírkách stává ,,aristokratickou“, její postavení je výsostné, stejně jako postavení básníka. Nehledejme však omluvy ani výmluvy pro tuto fatální ,,změnu“ názoru, je to ryzí existencionální potřeba, obranná reakce a zároveň i obrovská nadsázka Koláře. Hovoříme o nadsázce už jen z toho principu, že ve své podstatě nedošlo u Koláře ke změně nazírání poezie, ani básníka. Došlo pouze k formulaci chápání poezie jako vyšší instance, jež osvicuje, a kterou ,,vyvolený“ básník  vydává světu vstříc skutečnosti pochroumané a zničené válkou. Výše napsanému odpovídá i rétorický patos a pedagogická dikce, které jsou přítomné v obou textech. Vyvozovat z toho však názory, že se jedná o spisy byť i vzdáleně pedagogicky zaměřené rozhodně nelze. S daleko větší pravděpodobností se jedná o experiment ,,meta-uchopení“ skutečnosti a hledání odpovědi na dvě výše položené otázky, čemuž odpovídá i plánované připojení sbírky Černá lyra, která neodráží teze načrtnuté v těchto knihách zcela, nýbrž pouze v některých rysech. Pakliže by kniha měla mít pedagogické ambice, pak by Černá lyra musela být pokračováním evidentním, zřetelným a odrážejícím řečené.[1]

Tomu odpovídá i kontroverze některých výroků, které si vzájemně protiřečí, nejasné pojmosloví apod. Tato ,,nepedagogičnost“ však nijak nesouvisí s tím, že jazyk, který Kolář užívá pro zaznamenání těchto básní, lze nazvat didaktickým, a to i v pejorativních významech. Jeho patetičnost a směřování k ,,ty“ způsobem rozkazovacím je dokladem zaujetí Kolářova pro práci s tímto typem jazyka, a zároveň značně přispívá k dojmu vášně k probíranému tématu. Tato rétoričnost, projevená v Mistru Sunovi o básnickém umění stejně tak jako v Novém Epiktetovi, tím v mnohém připomíná zanícený projev politika, agitační výjev přenesený na pole poezie. V tento okamžik je nutné si uvědomit situaci 50. let a Kolářovu zkušenost s propagandistickými texty a projevy. Zároveň je zde citelná inspiraci původními texty, které se vyznačovaly rovněž dikcí rétorů a pedagogů. Lyrický subjekt těchto sbírek se stává více rétorem, zapáleným pedagogem, přestože forma (apoetická) je jiné povahy, spíše demýtizující a očisťující.

Zajímavostí je, že Kolář své nároky na poezii vystupňoval do té míry, že se jazyk stal téměř nemožným médiem pro zobrazení autentické skutečnosti. Právě zde Kolář ospravedlňuje zamítnutí jazyka, právě zde objevuje nové možnosti pro práci se slovem jako s předmětem výtvarného aktu. Právě v těchto sbírkách objevuje, jak je možné překročit  hranici tíhy lidského osudu, tíhy věty: být tam, kde je život nejtěžší, být s těmi, kdo jsou odsouzeni platit tím nejtěžším. A zároveň v těchto sbírkách formuluje svůj krajně etický postoj k poezii. Zatímco parafrází Mistra Suna se snaží Kolář obnovit (vyjasnit) a formulovat svůj básnický postoj k poezii skrze vypráznění formy díla jiného autora, aby mohl odkrývat prvotní elementy skutečnosti a bojovat tak proti ideologicky služebné poezii, poezii značně konvenční a ,,literátské“, pro Koláře tedy ,,lživé“, u knihy druhé je tomu trochu jinak. Kolář dílo neparafrázuje tak často, spíše užívá Epiktetova gesta, motivů, které dále rozvádí, jeho etiky, i když mnohdy v jiném duchu, než je tomu u Epikteta.

Pozornému čtenáři pravděpodobně neunikla tendence k našemu vyjmenovávání procesů objevujících se v zorném poli sbírek. Souvislost nalezneme, řekneme-li si, že předmětem těchto dvou knih ve skutečnosti není poezie sama. Je jím člověk. Zde nacházíme silnou tendenci společnou všem zde popsaným etapám Kolářova vývoje, neboť je-li člověk tím, kdo může a zároveň musí tvořit, je zároveň tím, který nese odpovědnost za to, co stvoří. V tom nacházíme etický rozměr tohoto díla. Kolář tak nachází ve své činnosti více než ,,jen pouhý“ estetický požitek čtenářův, Kolář ve své činnosti nachází ontologii, nachází v ní podstatu, neboť poezie je vyšší instancí, která se mu nabízí a je jeho zodpověstí tuto pobídku přijmout – hledat. Jedině pokud básník přijme tento ,,úděl“ a zodpovědnost, může se stát čistým. Opětovně zde tedy vyvstává požadavek čistoty básníka, požadavek čistoty poezie. A jak toho docílit?

Jednou z možných variant je uchýlit se k racionalizaci konání, k legitimizaci postoje, což Kolář udělal právě výše uvedenými sbírkami. Druhou možností je použít řeč jako fakt, tedy použít autentické záznamy skutečnosti a povýšit je na poezii. S tímto principem pracuje Kolář v následujích sbírkách, zejména pak v Černé lyře a České suitě.

Pozastavme se ještě chvíli u první jmenované, jelikož ta má být logickým pokračování Mistra Suna o básnickém umění a Nového Epikteta. Právě v této sbírce se LS stahuje ze svých pozic a uvolňuje místo osudu Druhého. Kolář se obrací k osudovosti skrze autentickou výpověď, jež pomocí aktivity formy vzbuzuje dojem básně. Právě aktivita formy, upomenutí se na poezii skrze básnický tvar, je tím nejkrajnějším možným pohybem v Kolářově poezii. Je zde popřena veškerá poetičnost a jedinou připomínkou literárnosti je vyjma hmotného nosiče podoba textu, tedy členění textu do verše. V tomto vidíme návaznost na předchozí dvě sbírky i na pohyb, který je v Kolářově tvorbě přítomný od samého počátku. Vladimír Karfík postřehl spojitost mezi těmito sbírkami i v osudovosti této sbírky, neboť přístup, který Kolář zvolil, forma, je výsostně etická, jde o zachycení autentického osudu, okamžiku, autentické skutečnosti. V jiné rovině pak o setkání s tváří druhého, což je pro nás fatální setkání se skutečností, která nás nutí přehodnocovat – burcuje naše svědomí, neboť každodennost, síla všednosti, odkrývá naši podstatu, všednost je totiž to místo, ve kterém žijeme. Konfrontujeme tak naše já skrze každodennost druhého a jsme nuceni reagovat.

Podobnou kompozici lze najít i u další sbírky Česká suita, kde nalézáme autentické záznamy ,,osudů“ osobností české kultury. Tato sbírka je zároveň spojníkem mezi předchozími básnickými eseji, Černou lyrou a další tvorbou tohoto období. Celkově lze napsat, že lyrický subjekt tohoto období je maximálně upozaděn, takřka nepřítomný, je to fotograf vytahující na světlo poezie prvky městského folkloru, historická témata, jejichž jazyk je přioděn do ,,běžné“ mluvy městského člověka, ozývá se tu i určitá ,,lehkost“, příjemnost, zvlášť ve srovnání s poezií předchozích sbírek, včetně Rodu Genorova. V deníkové knize Přestupný rok k tomu Kolář píše:,,Být k sobě lhostejný, nebo pokud možno lhostejný. […] Okřál jsem a okřeju, když začnu myslet na někoho jiného, na někoho, koho třeba vůbec neznám a kdo přímo nezná mne, když dokážu ze sebe učinit někoho druhého, teprve druhého.“ Kolář zůstává stále autentickým, užívá cizích textů, manipuluje s folklorem, oživuje člověka v jeho banální každodennosti, jejíž řeč je povznesena na poezii v takové míře, že už se sama stává poetizujícím prostředkem, čímž se uzavírá pomyslný kruh, z něhož lze vystoupit pouze tím, že z kruhu vytvoříme spirálu, po které sjedeme k jinému druhu poezie, k poezii výtvarné. Tématika těchto sbírek má jistě co dočinění i s tvorbou Kolářovou pro děti a mládež, které se věnoval už od konce 40. Let. Nacházíme zde řadu příběhů všeobecně známých (od Hamleta až po Libuši), či osudů ženy v kuchyni se všemi svými problémy, a zároveň všudepřítomné napětí mezi literárností a osudovostí člověka a snahu prolomit tuto věčnou bariéru. Jiří Trávníček skvěle postřehl tento rozpor i v názvu sbírky Vršovický Ezop. Kolář se snaží najít poezii ve všem kolem nás, v každém projevu života. Často se inspiruje návody, kuchařkami, ale i lidovou a rituální literaturou. Toto vše se objevuje v jeho poezii tohoto období. Poezie je všude a ve všem, či jinak řečeno, jednou bude možné udělat poezii z čehokoli kolem nás. Toto východisko se poprvé objevuje už v této etapě a je dále rozvíjeno v následujících letech evidentní poezií apod.

 Pozastavme se však ještě na chvíli nad LS, nad tím, jakým způsobem s ním Kolář pracuje v této etapě. V Mistru Sunovi o básnickém umění a Novém Epiktetovi je LS ryzím kantorem. Jeho odosobnění tak spočívá zejména na distanci v oslovení. Nenacházíme zde výroky typu: Já píši, já dělám, já tvořím; nacházíme zde oslovování ,,ty“, tedy osoby potenciálního čtenáře. Účinek tohoto jevu jsme si již vyložili, zesiluje apelativnost sbírky a souzní s rétorickými technikami bojovných textů, textů agitujících, často podmaněných ideologií. S tím souvisí zejména druhá poloha, v níž LS promlouvá z pozice ,,Onoho“, tedy čehosi univerzálně platného, axiomů, které dotvrzují dojem pravdivosti a ,,nutnosti“ tvrzení proneseného LS. Tím se LS schovává pod křídla univerza, LS je pouhým tlumočníkem ,,starých“ pravd. Je - moderně řečeno – tiskovým mluvčím poezie. V Černé lyře už LS odosobněný zcela. Není ani mluvčí, není ani upozaděným, je přenechán jiným subjektům díla. Lze to srovnat i s LS u Bondyho. Když píšeme, že v jeho Totálním realismu lze LS uchopit tak, že je tím, který pronáší veškerý text a přidáním uvozovek do každé básně bychom nic nezničili, pak u Koláře toto v případě Černé lyry napsat nelze. LS je na opačné straně, schovává se, odevzdává se osudu Druhého (pro srovnání viz příloha č.2). To samé lze najít i ve sbírce Česká suita. Poněkud výraznější postavení získává LS ve sbírce Marsyas, kdy stylizuje vyprávění do nespisovné češtiny, tedy řeči každodenní. V Návodu k upotřebení nacházíme opět poněkud jiný LS, který se velmi přiblužije LS z Nového Epikteta a Černé lyry z předchozího období. Ocitá se zde jednak ,,tiskový mluvčí“ a za druhé i fotograf osudu, který je svědkem dialogů, monologů či situací z osudu druhého. Obdobnou pozici objevujeme ve sbírce Z pozůstalosti pana A. Různé perspektivy vztahující se k jednomu osudu lze vystopovat v básních Vršovického Ezopa.

Dál už však nejde zajít, pakliže bych měl Kolář zůstat věrný svému programu. Jazyk se vyprázdnil, téma již dále nejde variovat, nebo alespoň Kolář nenachází další možnosti. Posledním záchvěvem je sbírka Návod k upotřebení ze 60. let, která užívá dikce básnických esejů, avšak blíží se spíše k happeningovému uskutečnění, tedy v apelu: tvoř poezii činem. Tato sbírka má jistě předobraz už ve sbírce Návod k upotřebení a stejnojmenné básni, která byla součástí Vršovického Ezopa.    

V tomto období dochází ke zlomu v poezii Jiřího Koláře. Mnohem častěji pracuje s výtvarným materiálem a zároveň se snaží odosobnit LS, což lze chápat dvojím způsobem – jako ochranu sama sebe a jako etický postoj básníka k osudům druhých. Jeho pokora k životu a k člověku se zde projevuje několikerým způsobem, zejména v pokusu o nezasahování do osudu, v popření sebe sama na úkor druhého a potlačování autorské invence přímo do textu. V této etapě Kolář zasazuje do lesa zcela nové stromy, které se stanou klíčovými v jeho přístupu k poezii výtvarné. Jiří Kolář nikdy nepřestal být básníkem, přestal pouze užívat jazyka jako nástroje pro sdělení skutečnosti. Tato etapa tak završila cestu básníkovu, která si sama kladla překážky, aby je mohla překonávat, cestu dlouhou třicet let. Soustřeďme se na pohyb, na jeho uskutečnění a důsledky. Evidentní posun vnímáme především v:

-                     Odsunu lyrického subjektu do pozadí díla

-                     Zobrazení člověka banálního, autentického

-                     Změna vnímání času směrem k historickému zakotvení člověka v jeho tradici

-                     Rostoucí rozpor mezi možnostmi jazyka a skutečností

Toto jsou základní zjištění, která nám vyplynuly z interpretací Kolářových sbírek. O lyrickém subjektu jsme již krátce pojednali, stejně tak jako o postupném směřování k banalitě každodennosti a rozporu mezi tím, jaké má jazyk a řeč možnosti k pojmenování skutečnosti a jaké jsou jeho limity. Kolář jako by předjímal postmoderní pohled na jazyk a řeč, jako by objevil sám svojí tvorbou, že skutečnost nelze pojmenovat řečí. Právě toto poznání nutilo Koláře k tomu, aby pojmenoval požadavky na poezii, aby odkryl její možnosti a nutnosti a zároveň objevil, že dál už není kam zajít, neboť i apoetičnost stala se poetickou. Byl dokázán konec litertury, slovy Jiřího Koláře.

Zároveň zde obejvujeme tendence Kolářovy k uchopení historických témat a vztažení je k dnešnímu čtenáři. Ať se jedná o nedávnou historii, či velmi vzdálenou, vždy ji přenáší k současnému čtenáři, do současné řeči. Jindy ji přenáší pouze v řeči ,,básnické“, kdy využívá aktivity básnické formy, aby vyčerpal poslední možnost poezie. Osudy už nenalézá v tady a teď, osudy nalézá napříč časem, spojuje je do jednoho univerza – do života. Život je mu tím cennější než cokoli jiného. V tomto zůstává básníkem osudu, v tomto zůstává básníkem etickým. A etičnost je tou, která ho donutí překročit hranice slovesné a upnout se k výtvarné práci s poezií. Neboť v případě, že nelze postihnout skutečnost řečí, musí ji být možné postihnout rozložením řeči, vztažením k jiným entitám a vyprázdněním sémantických rysů řeči.