Soudy zimy

Po očku na život nahlíží
svit studenější bystřiny,
výčitkou bolestí na kříži
větříme jaru zdechliny
dnů neschopných se zimě
z obojků šál vyvléknouti.
Zastydlý svět vláčí břímě
jíním nakvetlého proutí.
Sní o chvílích, které se nechvějí
stříbrnou pudřenkou závějí.
O rtěnce zlatého odstínu
co vyjasní obzorů nevinu;
aby době odpustili tací
jež v jaro víru svou ztrácí.
A až opět mráz zuby vycení
svět obviní z podlého spolčení
duben s ledovými ježky.
Aby oba, než přijde květů doba,
přestali zraňovat nám dnešky...