Mladý Bakchus

            Pomalu odložil roztřepený štětec na stolek vedle zkroucených tub s barvou a pohodlně se opřel do křesla. Z krabičky vyklepl cigaretu. Zapálil si, potáhl, nechal kouř vířit v plicích a potom zaklonil hlavu a pomalu ho ústy vypouštěl ven, až mu nad hlavou vytvořil obláček a pak se rozplynul.

            Stočil pohled k rohu pokoje, kde stála dvě plátna na první pohled totožná – byl na nich Caravaggiův Bakchus, vlastně on a nedodělaná mísa ovoce. Na obou obrazech vedl poslední tah od prasklého jablka zuřivě vzhůru a přetínal celé plátno v šílené síti malířova znechucení.

Znovu potáhl z cigarety a zadíval se ještě jednou na toho buclatého, lascivního mladíka, na jeho růžové tváře, jemné prstíky, svírající sklenici s vínem a víno samotné, vpletené v hroznech i s listím do jeho kadeří. Díval se na obraz, který před okamžikem opustil, na obraz stojící ve stojanu před ním. Na granátové jablko, nedokončené.

            Vyfoukl kouř v hustém oblaku. Rudé pecičky obalené šťavnatou dužinou se hrnuly zpod puklé slupky jako červený kaviár, ale než získaly lesk, jediný tah štětcem je roznesl po celém obraze.

            Granátové jablko.

            Nechal si ho při třetím pokusu úplně nakonec, když už všechno ostatní bylo hotové a nádherné. Jenom obraz samotný zůstával stále němý bez toho posledního detailu, drobného puklého granátového jablka.

            Kolikrát během těch tří dnů váhal, zda nenahradit jablko nahnilou hruškou nebo pilovitým listem vína s drobnými žilkami. Kolikrát už vymačkal z tub správný odstín a vmíchal ho na špičky štětinek, aby zaplnil jediný prázdný roh misky cizokrajným ovocem, vlastně nejen ovocem, čímkoliv, jen ne granátovým jablkem. Jenže vždycky se přemohl – potom už by to totiž nebyl Caravaggiův Bakchus, ale jeho Bakchus, odporný a nedokonalý, novodobý Bakchus, který se falešně usmívá s rozvířeným rudým vínem ve sklenici, ale pohled má stejně stočený doleva a pak dolů, na tu misku, na ten koš s ovocem, jako by říkal: Podívej, tady něco chybí.

            Zvedl se z křesla a pustil si na magneťáku Pachelbela a jeho kánon v D duru a opřený o parapet, stehna přitisklá k rozpálenému topení, vyhlížel z okna a všechno mu najednou připadalo velice úžasné. Stromy, listí zválcované nedávno roztátým sněhem, bláto, ptáci, sýkorky a sojky a jedna zelenkavá žluna, pach barev a plátna a okno a parapet a topení, viděl ty věci zářit každou zvlášť a přeci všechny naráz v hluboké temnotě vesmíru.

            Rychle přes sebe přehodil bundu, do kapsy strčil zapalovač a cigarety a pootevřel okno. Do pokoje se vliv ledový vzduch.

            Seběhl po schodech dolů a pak ven z baráku, stoupl si pod okno a poslouchal tlumenou melodii. Strčil si do pusy poslední cigaretu, vlastně jen filtr s kouskem tabáku, zapálil si a natáhl, nechal si kouř v ústech a ten ho pálil na jazyku. Přitom vzhlédl k jasné obloze a spatřil Velký vůz a podle něj našel Severku. Spatřil taky dvojité vé Kasiopeji a trojhvězdný pás Orionu, jako by ukazoval k němu.

            Cigareta dohořela. Hodil ji na zem a zašlápl. Cosi se pohnulo.

            Ještě toho večera se vrátil nahoru do ateliéru, znovu rozmíchal barvy a domaloval třetí plátno. A byl to nový, krásný mladý Bakchus. Ten jeho.