Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe genialita sexy?
Autor
DavidPetrik
Genialita je sexy
Dochované dopisy a svědectví naznačují možnost, že se Ludwig van Beethoven během svého sotva dvoutýdenního pobytu ve Vídni setkal s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Případné setkání hudebních velikánů v dubnu 1787 nepřináší pouze motiv mystického kontinua geniality, nýbrž také nadhazuje téma fascinace vyjmečností, které výstižně shrnuje rčení „genialita je sexy“
Tohle rčení vychází z obecného přesvědčení, že soubor mimořádných osobních znaků je signálem nadstandartní reprodukční zdatnosti, přitahující osoby opačného pohlaví. Rčení odkazuje na evoluční biologii a její teorii sexy synů, která praví, že cokoliv, co zvyšuje reprodukční potenciál potomků, činí pohlavního partnera žádanějším.
Spojení geniality a sexuality navíc vyvolává dvě následující otázky. Zaprvé: proč by genialita měla propůjčovat větší reprodukční zdatnost než průměrnost? A zadruhé: jakým způsobem společenské povědomí o tom, že genialita je sexy, ovlivňuje chování lidí?
Genialita a průměrnost
První otázka je zapeklitější, než by se zdálo. Kultura a tradice nás přesvědčily, že genialita je atraktivní. Automaticky proto předpokládáme, že opak geniality – průměrnost, všednost – je nepřitažlivá a my bychom se jí měli v zájmu vlastní reprodukční strategie vyvarovat. Když se ale pozorně rozhlédneme, zjistíme, že vnitrodruhová populační dynamika a sexuální výběr partnerů upřednostňují právě průměrnost.
Jakékoliv odbočení od normy bývá neatraktivní. Vezměme si už jen fyzický vzhled. Lidé s příliš velkými nosy nebo třeba příliš malou bradou se nám jeví méně atraktivní, než lidé průměrného vzezření. Ne nadarmo se všechny obdivované modelky a královny krásy blíží jakémusi průměru průměrů, který je paradoxně nejvzácnější.
Pravidlo, že extrémy nejsou atraktivní se ale neomezuje pouze na fyzický vzhled, nýbrž platí i pro chování a povahu. Lidé s průměrným (tj. normálním) chováním jsou atraktivnější, nežli lidé s chováním abnormálním. Jaktože nám tedy genialita připadá sexy? Vždyť genialita je přeci často spojena s nenormálními prvky osobnosti, vždyť ji spojujeme s duševní nemocí, se šíleností.
Tak proč by genialita měla přinášet více reprodukčního potenciálu nežli zaručená průměrnost? Nechceme přeci, aby naši potomci, vzešlí z případného spojení s geniálním partnerem, trpěli nějakou mentální poruchou.
Evoluční ruleta
Rozšifrování hádanky pomůže, když pochopíme, jak odhadujeme hodnotu reprodukčního partnera. Během tohoto procesu se dámy snaží odhadnout, zda Beethovenova náladovost, hrubost a manicko-depresivní záchvaty (a tedy jeho případná partnerská a otcovská nespolehlivost) mohou být vyváženy jeho mimořádným hudebním talentem. Tím talentem, který si spojujeme se zárukou atraktivních potomků (výše zmíněná teorie sexy synů).
Dámy, které vsadí na genialitu i přes riziko nespolehlivosti či psychiatrické nemoci, patří k riskantním hráčkám evoluční rulety. Mohou získat nebo ztratit úplně vše. Zato dámy, které místo geniality vsadí na jistotu, mají výhru zaručenou, i když nevelkou.
Proč by ale hudební talent (nebo jakékoliv jiné nadání) měl signalizovat žádanou reprodukční zdatnost? Je to proto, že lidský druh začlenil do posuzovaných budoucího partnera i kulturní respektive společenský potenciál. Řečeno ještě jinak: kde gepardice posuzuje sílu gepardových nohou nebo kde sameček pijavice odhaduje odolnost samičky vůči hypoxii, tam lidé posuzují kulturně významné znaky chování jako prvky jednotlivcova reprodukčního potenciálu.
Červená královna
Genialita však nenabízí pouze šanci na sexy syny, ale i výhodu u dvora Červené královny. Co mám na mysli? Evoluční teorie Červené královny vysvětluje motivace sexuálního výběru a důvod existence dvou pohlaví. Tato teorie předpokládá, že důvodem pro existenci dvou pohlaví je zvýšit genetickou variabilitu potomstva. Ta jim pomůže se ubránit před nepříznivými a nepředpovídatelnými vlivy prostředí jako jsou třeba infekce nebo parazité.
Ale jak to souvisí s Beethovenem? Beethoven byl génius hudby a my si přeci genialitu spojujeme s mimořádnými geny, které vylepší šance našich potomků ve společnosti. Jak dámy vnímaly Beethovena? Jako přeneseně obdařeného mimořádně silným imunitním systémem? Jako vybaveného krásně vybarveným hrdelním lalokem? Nebo – poeticky – jako slavíka spřádajího melodii za soumraku?
Mimikry
Druhým fenoménem ukrytým ve rčení „genialita je sexy“ je vliv povědomí o reprodukčním potenciálu geniality na chování společnosti. Pro ilustraci tohoto fenoménu nám nejlépe posluží příklad nějakého dobře známého interpreta populární hudby. Vyberte si koho chcete – je jich jako máku.
Když budete sledovat jeho chování třeba v nějakém kvazi-dokumentu o celebritách na MTV, zjistíte, že interpret se vlastně chová jako blázen. Rozbíjí kytary, vyplazuje jazyk, kleje, chová se sprostě ke svým přátelům a příbuzným. A to vše v přepychově zařízeném paláci s pěti limuzínami zaparkovanými před ním. Proč se ten člověk chová jako pitomec nebo blázen? Je to jenom marketingový tah? A pokud ano, proč by takové chování mělo vylepšit prodejnost jeho nahrávek?
Tajemství se ukrývá v obecně akceptovaném povědomí toho, že géniové jsou vlastně šílení. Jak interpret, tak jeho zbožňovatelé podvědomě souhlasí s tím, že geniové nemohou být normální, že genialita je spojena s povahovou a behaviorální nenormálností. Tímto společenským souhlasem se najednou jinak neatraktivní slepá ulička v podobě schizofrenie stává populární dálnicí vedoucí k paláci supersamce či supersamice.
Zatímco mladý Ludwig van Beethoven nepředstírá své nekontrolovatelné změny nálad nebo svou melancholii, náš populární interpret – jinak celkem běžný, sebestředný člověk – se s pomocí předváděných poruch afektu snaží vypadat jako nefalšovaný psychiatrický pacient v maniakální fázi své bipolární poruchy. Jak to můžeme popsat jednoduše? Jedním slovem – mimikry.
Mimikry jsou dalším nástrojem, který vylepšuje náš reprodukční potenciál. Buďto tak, že nejsme pro predátory viditelní (tak zvané pasivní mimikry). Anebo tím, že předstíráme, že máme vlastnosti, které nám činí silnějšími (aktivní mimikry). Náš populární interpret plyvající při svém konzertu z pódia na své nadržené fanoušky se tak podobá korálovým rybám s falešným velkým okem na ocase nebo neškodné pruhované korálovce, která zbarvením napodobuje smrtelně jedovatého hada.
Moc a síla, kterou interpret napodobuje, není samozřejmě jedovatost, nýbrž genialita. Ve svém nitru tuší, že není geniální, což drásá jeho narcisistní povahu. Dobře ale ví, že skuteční géniové bývají nenormální, vulgárně řečeho šílení. A tak co udělá? Začne si mikrofonem mlátit do hlavy a jeho rozdmýchaní obdivovatelé mu rozumí: je šílený, proto musí být geniální.
Tento nevyslovený společenský souhlas jim ale zastírá skutečnost, že vztah mezi genialitou a šíleností není ani komutativní, ani implikativní, nýbrž jen korelativní. Jinými slovy: šílenost neznamená genialitu a genialita neznamená šílenost, nýbrž genialita se často, ale ne vždy, projevuje spolu se šíleností.