Po dešti

Po dešti se vždycky rád procházím. Všude je prázdno, lidé ještě nevylezli ze svých cukřenek. Báli se, že by mohli dopadnout jako cukr. Že by z nich déšť odtrhával kusy bílých krystalů. Já jsem se nebál.

            Vlhkost oblečení se se sluncem vytrácí jako dívka po krátké noci a už jenom čvachtání v botách mi připomíná, že jsem promokl až na kůži. Když po dešti pohlédnu na nebe, na ten krásný rozvod mraků, jejichž soudce je rozhání od sebe, je to jako probuzení z noční můry. Jako nástup krásné drogy. Svět se projasní a na mé smysly začnou útočit nejrůznější vjemy jako psi, kteří utekli z útulku a už neví, jak milovat člověka. Chtějí se k němu dostat hned, chtějí ho jen pro sebe. Naskáčou na něj a začnou jej dusit, kousat do krku, ukousnou mu ty legrační růžové výčnělky na hlavě a odběhnou si s nimi hrát. Slunce se snažilo prostrčit své paprsky přes listí stromů, kde ještě stále perlily malé vzpomínky na déšť. Když jsem zavřel oči a hřál si tvář v jeho světle, najednou jsem všude kolem cítil mokrou trávu. Začal jsem se prodírat obrovskými stébly této vůně, která mě omračovala a lákala medovým hlasem: „lehni si na mě, tak lehni.“ Nešlo odolat.

             Vleže jsem prsty vískal stébla, jako vlasy té dívky. Dívky z přirovnání? Dívky, která žije na vnitřní straně víčka? Někam odešla a tak jsem víčka pomalu zvedl a hledal obrazce v nadýchaných mráčcích vyfukovaných nebeským kuřákem. Nejenom lidé si po námaze dají cigaretu. Ta malá kapka jedu je po takové bouřce zasloužená.