Jaké to je

Jenže tehdy… já byla pořád na příjmu. Stále k dispozici.

Ráno, odpoledne, večer…i v noci.

Nevěděla jsem tenkrát  jaké to je.

Lhát – nelhat.

Přesto jsem neřekla : „ Tu dovolenou ještě stihnete.“

Jen jsem si představila, jak by bylo mně na jejím místě.

Sama v nemocničním lůžku,“dlouhodobě nemocná“…

Kdyby to byla moje máma…

Bylo tak jednoduché radit někomu, kdo nemá žádnou znalost o tom, jaký je konec v nemocnici.

Viděla jsem jich tolik. Vím jak vypadá pohled upřený ke dveřím nemocničního pokoje, vím jak vypadají oči, které čekají na své  nejbližší…

Lhát – nelhat?

Láska se nevrací.

Ta buď je,  nebo není.

Já přece nepotřebuju rady. Vím co dělat…