Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProfesor
Autor
nezaměstnaný
Profesor
Chlapec měl pokojný a uvolněný výraz. Usmíval se zavřenýma očima. Ležel na jednotce intenzivní péče. Byl v komatu.
„Tváří se přímo blaženě, že,“ konstatoval doktor Havlíček.
„Stejně jako jeho spolužáci,“ řekla kapitánka policie Romana Havránková skoro neslyšně. Podvědomě v této místnosti ztišila svůj hlas, i když jí bylo jasné, že ji nikdo z pacientů slyšet nemohl.
„Vypadá tak nějak uvolněně, řekl bych až bezstarostně,“ řekl lékař zamyšleně.
„Moc roztomilý kluk, je to,“ povzdychla si. Takového, kdybych mohla mít, pomyslela si.
Desetiletý Jakub Ostřížek měl voskově bílou tvář. Byl v tom podivném a dosud nevysvětlitelném komatu jako další dva jeho spolužáci, kteří leželi ve stejné místnosti. Klidně a uvolněně oddychoval. Během dvou let už byl třetím případem se stejným průběhem. Vždy je rodiče objevili ráno ve své posteli. Nikdo si s tím zatím nevěděl rady.
Ukázal na jeho ruce. „Spousta modřin. Tady kolem zápěstí... ty jsou čerstvý. Přesně jako u těch předešlých.“ Rozepnul dítěti horní díl pyžama.
„Sakra,“ sykla při pohledu na další modřiny na trupu.
„Je to evidentní. Týrání. Opět,“ řekl lékař věcně.
I druzí dva jeho spolužáci byli do nemocnice převezeni se stopy po násilí. Jeden asi před rokem a druhý před dvěma. I oni měli modřiny po celém těle. Lékaři vůbec netušili, proč se děti z té jedné třídy do komatu dostaly. Jenom bezmocně krčili rameny.
„Máte nějakou hypotézu vy, paní kapitánko?“
Zavrtěla bezmocně hlavou.
Kapitánka Romana Havránková nemohla mít děti a při svém povolání reagovala na jakékoliv násilí páchané na dětech extrémně podrážděně. Pracovala do úmoru, aby takový případ vyřešila. Zdálo se jí, že když už má někdo ten dar a děti mít může, tak páchá neodpustitelný hřích, když dětem jakkoliv ubližuje. O její buldočí zavilosti při řešení případů, kde figurovaly děti, se dobře vědělo a tak ji nadřízení i na její žádost na tyto zločiny nasazovalo. Většinou nedala pokoj, dokud záhadu nevyřešila, ale s touto tajemnou sérií upadání týraných dětí do komatu si rady nevěděla a to ji trápilo.
„Dobrý den, pane profesore, nezlobte se, že jsem vás takhle přepadla o víkendu, ale spěchá to,“ omlouvala se panu profesorovi Čápovi, který měl na sobě jako obvykle své oblíbené staré kostkované sako s prodřenými rukávy.
Pan profesor se zatvářil napjatě. „Když jste tady… další, že?“
Kapitánka Havránkovu se na moment zarazila a na profesora se pátravě zadívala. „Ano. Bohužel. Váš další žák je v komatu.“
„A jak se tváří?“
„Prosím?“ zeptala se kapitánka a bylo vidět, jak jí tato otázka vyvedla z míry.
„Tváři. Jak se tváří?“ zopakoval profesor.
„No… tváří se spokojeně, bezstarostně.“
Profesor přikývl a jeho výraz se uvolnil. Dokonce se snad zlehka usmál. Pan profesor si mimoděk přejel ukazováčkem po své staré jizvě nad obočím.
„Pane profesore, měl na sobě spoustu modřin.“
„Ano. To se nedivím. Jakub Ostřížek nepatřil zrovna mezi premianty. Otec ho za známky bil. Ale dělal jsem, co jsem mohl. Sociálka i vaši kolegové. Ale to víte, ten jeho povedenej tatíček je podnikatel a sponzoruje politiky. Má kontakty. Takže jsem nic nezmohl. Však asi dobře víte, jak to chodí.“
Kapitánka si trpce povzdechla. „Bohužel.“
Pohroužil se do vzpomínek, díval se ke stropu a začal mluvit tiše a tak jakoby spíš sám se sebou: „Trápil se. Strádal. Ale teď... už je to v pořádku. Už je připravený.“
Romaně povyjelo obočí vzhůru. „Připravený? Co tím myslíte?“
Pan profesor se najednou probral a vrátil se do reality. Podíval se na Romanu a zatvářil se překvapeně. „Prosím?“
„Co jste tím myslel? Že je připravený.“
Jenom se usmál. „Nic. To já jen tak někdy nesmyslně plácám. Pochopte, jsem ve stresu. A někdy mi to při něm přestává myslet,“ řekl, ale Romana mu moc nevěřila.
„Kdy večer přijdeš? Mohl bych něco uvařit,“ zeptal se jí manžel druhý den ráno, když se v chodbě obouvala.
„Nevím,“ odpověděla a bylo na ní poznat, že duchem je jinde. „Možná, že kdybychom měli děti, bylo by to jiný,“ posteskl si.
Zpozorněla. „Co jako?“
„My dva. A náš vztah. Nebo spíš nevztah.“
Povzdychla si. „Možná ano. Ale s tím nic neuděláme."
„A co adopce?“
„To ne!“ řekla rezolutně.
Pokrčil rameny. „Takhle tě ale ta tvoje práce stráví zaživa. A náš vztah taky. Víš, že jsme měli včera výročí?“
„Výročí? Ježíš, promiň. Ten případ... víš. Ty děti...“
„Jo. Vím.“ Mávl rezignovaně rukou.
Zazvonil jí telefon. Byl to pan doktor Havlíček. „Nezlobte se, že vás ruším takhle brzy, paní kapitánko. Ale ten, co ho přivezli jako prvního, ten Karpíšek, tak dnes v noci zemřel.“
Malý Jan Chramosta byl na hodině pana profesora pana Čápa zamlklý, smutný, ustaraný, výuka ho nezajímala, prostě bylo vidět, že je duchem nepřítomný. Když hodina skončila, pan profesor Čáp mu přikázal, aby s ním šel do kabinetu.
„Co je s tebou, Honzíku? Poslední dobou vypadáš přepadle, ustaraně, ani nezlobíš jako obvykle.“
Honzík zarytě mlčel, hryzal si horní ret a koukal na zem.
„Tak, Honzíku, co se děje?“
Chlapec jenom pokrčil rameny.
Profesor se k němu naklonil, vzal ho za bradu, přitáhl ji trochu vzhůru a zkoumavě obhlížel jeho oko. „Mně se zdá, že máš znovu modřinu. Zase táta?“
Chlapec opět pokrčil rameny.
Večer pan profesor došel za Honzíkovým otcem, aby mu domluvil, ale ten ho vůbec nebral v úvahu a neurvale ho vyhodil. Druhý den našli rodiče Honzíka Chramostu ve své posteli v komatu. Chlapec se zavřenýma očima se usmíval.
Kapitánka se přijela podívat do nemocnice za novým případem, ale nic nového se nedozvěděla. Před nemocnicí potkala přítelkyni Patricii. Byly si velmi blízké. Jednak měly podobnou povahu a také stejný problém. Nemohly otěhotnět. Patricie se k ní hnala a tvářila se náramně šťastně. Bylo na ní vidět, že je úplně u vytržení. „Romano, Romano, to mi nebudeš věřit! Konečně!“
Kapitánka se zastavila a Patricie se na ní vrhla, objala jí a roztočila je dokolečka jako při nějakém tanci. Při tom Patricie poskakovala.
„Bože, co blázníš, holka?“ ptala se Romana nechápavě, ale musela se usmívat. Svou kamarádku takhle křepčit ještě nikdy neviděla.
„Jsem v tom, jsem v tom! Konečně to přišlo! Já věděla, že si to vymodlím!“ jásala kamarádka.
Romana se zastavila, popadla ji za ramena a odtáhla ji od sebe. „Vážně?“ zeptala se tak nějak automaticky, protože odpověď byla z kamarádčina chování naprosto evidentní.
„No jasně! Teď jsem se to dozvěděla!“
„Tak to gratuluji. Moc ti gratuluji,“ řekla a bodlo jí u srdce. Samozřejmě to kamarádce přála, ale v odrazu jejího štěstí se o to víc prohloubila skepse, že ona mít děti nemůže. „Já myslela, že je definitivní, že je mít nebudeš.“
„Právě, proto tak šílím. Vypadalo to beznadějně a... je to tady!“ Patricie náhle zvážněla, když viděla Romanin výraz. Pochopila, jak se asi Romana cítí. „Promiň, já tady jásám a ty... věřit, musíš věřit a přát si to. Třeba ti to vyjde jako u mě.“
„Třeba,“ dodala Romana trpce.
Další den byla ve všech novinách školní fotografie třídy, na které byly zakroužkovány děti, které ležely vedle sebe v nemocnici na přístrojích. U Karpíška byl křížek.
Když unavená kapitánka přišla do kanceláře, čekala na ní postarší paní. Byla jako věchýtek, ale měla dobrácký a živý výraz a mile se usmívala. Na hlavě měla uvázaný pestrobarevný šátek, zpod něhož vykukovalo několik pramenů bílých vlasů. Měla nařasenou sukni, která byla asi součást nějakého kroje. Čekala na Romanu. „Vy prý máte na starosti ten ošklivý případ? Ty děti.“
„Ano,“ přisvědčila.
„Potřebuji s vámi mluvit. Je to důležité.“
Romana si povzdechla. „Dobře. Ale mám čas maximálně deset minut.“
Paní koukla na své obrovské sportovní hodinky, které se hodily spíš pro mladé potápěče. Působily masivně a svou váhou by mohly snad i její křehké zápěstí zlomit. Nastavila si stopky. „Teď. Už mi běží čas. Deset minut. Dobře, to stihnu,“ upokojila sama sebe a Romana se nedokázala ubránit pobavenému úsměvu. Paní ze sebe začala o překot chrlit: „Já když ho viděla, paní policie, tady v těch novinách... víte, mně se málem zastavilo srdce. Říkala jsem si, že už jsem ve svých letech stará ženská, že mě šálí zrak, ale ne. Je to tak. Vzala jsem si lupu, tu mám na křížovky, a tu podobu dobře prozkoumala. Já vám povídám, je to von!“
„Kdo on?“
„No von. Dělal profesora za Protektorátu. V tom speciálním převychovávacím ústavu na Šumavě. Taková malá vesnička to byla. Klabávka se jmenovala. Byl to ústav, kam dávali nacisti děti, které pak měli jít do německých rodin na převýchovu. Já tam dělala jako mladý kůzle kuchařku. A von... profesora. Bylo to tam divný. Hlavně proto, že ty děti, které byly nešťastné, že musí do Německa, začali umírat. Nějakým zvláštním způsobem, nikdo si s tím nevěděl rady. Nejdřív omdleli a pak umřeli. Byla to tenkrát vobrovská záhada a hodně se to tutlalo. Páni inspektoři i soudní lékaři tomu ne a ne přijít na kloub. Tohodle, paní policie...“ stará paní poklepala vyzáblým prstem na pana profesora Čápa, který stál vedle své třídy. „tohodle ten mladej policista podezříval, že s tím má něco společnýho. Měl na něho pořád spadýno, ale nic mu nedokázal. Ale víte, co je na tom nejzajímavější?“ zeptala se a zkontrolovala stopky. Spokojeně pokývala hlavou. Měla ještě několik minut. Romana se usmála a pobídla ji. „Povídejte, paní.“
„Že pak tenhle divnej chlap po osvobození zmizel a objevil se zase až teď. Když jsem ho na tý fotce ve dnešních novinách spatřila... ale von se vám vůbec nezměnil! Vůbec nezestárl! Je pořád stejnej jako v tom pětačtyřicátým!“
„Stejnej jako v pětačtyřicátým,“ zopakovala kapitánka Havránková nedůvěřivě a pousmála se.
„Je to divný, co?“
„Vůbec se nezměnil, říkáte?“
„Na mou věru!“
„Kolik že vám je let?“
„Pětaosmdesát. Ne, počkejte, možná mi je šestaosmdesát. Nebo sedma?“
Kapitánka se shovívavě usmála. „No... to je pěkná historka. Víte...,“ podívala se významně na hodinky.
Ta stará paní se začala najednou tvářit smutně. Ty její živé oči jakoby najednou vyhasly. „Vy mně nevěříte, že ne,“ konstatovala zkormouceně.
„No... už opravdu musím. A děkuji vám,“ řekla kapitánka Havránková a chtěla se s paní co nejrychleji rozloučit.
Paní se podívala na hodinky a zamračila se. „Mám ještě dvě minuty. Víte co? Tak já vám něco ukážu, abyste si tady nemysleli, že jsem jenom stará popletená baba. Já vám jenom něco přinesla. Jako důkaz, jak tomu říkáte. Tady. Tuhle starou fotku. Z pětačtyřicátýho,“ babička podala Romaně starou pokroucenou a zažloutlou fotku.
Kapitánka Havránková zírala na skupinku blonďatých dětí, které byly vyfoceny s několika důstojníky SS v černých uniformách. Dva tam byli v civilu.
Paní ukázala prstem zkrouceným artritidou na jednu postavu v civilu. „To jsem já jako mladá holka. S tou zástěrou. A tohle, to je on.“
Opravdu ten muž vypadal na první pohled jako pan profesor Čáp. Dokonce byl oblečený ve stejném kostkovaném saku, jaké pan profesor nosil. Romana si přiblížila fotografii k očím.
Stará paní jakoby tušila a předpovídala, jí pohotově podala noviny. „Jen se pěkně podívejte. Je to von. Zkoumala jsem to doma lupou, to už jsem říkala a vzala jsem to i pod lampu. Žádná mýlka.“
Romana dala starou fotografii vedle té v novinách. Měla pravdu. Na fotce z pětačtyřicátho roku byl pan profesor Čáp a vypadal stejně stár, jako když ho viděla naposledy.
„Skoro sedmdesát let a žádný rozdíl. Zajímavý, co?“ řekla paní a hodinky ji zapípaly. „Přesně deset minut,“ řekla a usmála se.
Kapitánka dala přinesený snímek svému kolegovi, který rád fotil. Ten zkusmo přejížděl prsty po zažloutlé fotce, potom ji prohlížel z obou stran, díval se na tloušťku fotopapíru, čichnul k ní a potom pokrčil rameny. „Dal bych za to krk, že je pravá. Tohle žádnej podvrh není. A ostatně, proč by to taková babča... co by z toho měla?“
Kapitánka Havránková přikývla. „Já jí taky věřím.“
„Stejně mi to ale nejde do hlavy. Pokud by to byla pravda a opravdu to byl on tak... tak... kdo nám to uvěří? Když vyrukujeme s takovou teorií, tak nás rovnou šoupnou do Bohnic. A nemůže to být třeba jeho otec?“
Romana si znovu vzala fotku a dala si ji co nejblíže k očím. Pomalu zavrtěla hlavou. „Je to on. Podle tý jizvy nad obočím. Sice na tý fotce není zřetelná, ale je tam.“
„No jo. Tak to opravdu nevím.“
Romana si dál zkoumavě prohlížela fotografii. Zaujala jí holčička s obrovským culíkem skoro až po pás. Byla pihatá a roztomilá. Nad rtem měla mateřské znaménko ve tvaru trojúhelníku.
„Zkusím najít toho mladýho policistu, který vyšetřoval ty úmrtí za Protektorátu v tom ústavu. Snad budeme moudřejší.“
„Snad,“ řekl kolega, ale tvářil se při tom dost skepticky.
Romana míchala kávu, kterou ji udělal skoro devadesátiletý muž, který za Protektorátu dělal policejního radu se tvářil vážně. Začal se rozvzpomínat a mluvit zatrpkle: „Je to můj pomník. Černá můra. Zaboha jsme tomu nemohli přijít na kloub. Ty děcka mírala v tom ústavu jedno po druhém. Jako kdyby tam byla cholera. Nejdřív byly omdlelí a pak umřely. Na chvíli se odmlčel, jak vzpomínal. Povzdechl si a pokračoval: „No nic. Podezřívali jsme jednoho chlapíka. Ten jediný tam byl vždy, když se to stalo. Ostatní tam nějak rotovali, buď byli na dovolené, nebo je odveleli, prostě nebyli u všech případů přítomní. Jenom on.“
Kapitánka Havránková vytáhla fotografii profesora Čápa.
„Jo, to je on,“ řekl bez zaváhání.
„Jste si jistý?“
„Samozřejmě. Jak říkám, je to můj pomník. Ten profesor, když skončila válka, prostě zmizel. Pátrali po něm četníci, prostě všichni, ale málo naplat. Po Čápovi ani vidu ani slechu. To je asi všechno, co vám k tomu můžu říct.“
Romana se zavřela sama v kanceláři a přehrávala si rozhovor s profesorem Čápem, který si pořídila v nemocnici to ráno, kdy se našel Jakub Ostřížek:
„Dobrý den, pane profesore, nezlobte se, že jsem sem tak za vámi vpadla, ale spěchá to.“
„Když jste tady... další, že?“
„Ano. Bohužel. Váš další žák je v tom komatu.“
„A jak se tváří?“
„Prosím?“
„Tváři. Jak se tváří?“
„No... tváří se spokojeně, bezstarostně.“
„Pane profesore, měl na sobě spoustu modřin.“
„Ano. To se nedivím. Jakub Ostřížek nepatřil zrovna mezi premianty.
V ten moment ji to napadlo a diktafon vypnula. Přetočila ho trochu zpět a pustila si tu pasáž znovu:
„Pane profesore, měl na sobě spoustu modřin.“
„Ano. To se nedivím. Jakub Ostřížek nepatřil zrovna mezi premianty.
V ten moment vypnula diktafon a chvíli strnule koukala. Jak ji to mohlo jenom uniknout? Pan profesor se prozradil. Vždyť ona mu neřekla, o koho se jedná. Tak jako to, že věděl, že jde o Jakuba Ostřížka? Jak mohl tušit, že našli zrovna jeho? Tím pádem byl pan profesor podezřelý. Rozhodla se pátrat v minulosti a zjistit co nejvíce informací o ústavu.
Klabávka byla prakticky vylidněnou vesnicí. Místní pihatá starostka ji přijala ve svém domě. „Všichni mladí se stěhují do větších měst. Jsem z toho zoufalá, naše vesnice vymírá. Domy si kupují lidi z města jako chaty, ale ti sem jezdí pouze na víkendy.“
„To je mi líto,“ řekla Romana a prohlížela si při tom fotografie na stěně.
Na jedné z fotek byli američtí vojáci, jak prochází ústavem. „Tuhle na těchto fotografiích je ten ústav, co ho dobili Američani. Bohužel už tam nebylo ani jedno dítě. Všechny tenkrát pomřeli. Nevyšetřilo se to. Je to hrůza.“
„Zde je moje matka. Se mnou.“ Na snímku byla žena, které mohlo být hodně přes třicet let a v náručí držela miminko.“
„Nezlobte se, že se ptám, ale na tu dobu... tenkrát nebývalo zvykem, mít dítě takto pozdě, ne?“
„To máte pravdu. Bylo to velmi neobvyklé. Matce bylo třicet tři, když jsem se narodila. Do té doby nemohla. Ale pak se stalo nějaký zázrak a bylo to. Jsem na světě. Máma říkala, že si mě přímo vymodlila. Narodila jsem asi se pár měsíců po osvobození.“
Romana přikývla. Mimoděk si vzpomněla na šťastný obličej Patricie. Z myšlenek ji vytrhla starostka. „Tady můžete vidět, jak vypadala naše vesnice v době nevětšího rozkvětu. Vidíte tady... to jsem byla mladá, to bylo v padesátých letech. To bylo posvícení. Jo to už je všechno pryč,“ posteskla si.
Romana se naklonila blíž k fotografii, kterou ji starostka ukázala.
„Tohle jste vy?“ zeptala se Romana a prst se jí zabodl na hezké blonďaté holčičce s dlouhým culíkem do půli zad.
„Ano, to jsem já.“
Romaně dívka někoho připomněla. Naklonila se ještě blíž, nos se jí prakticky staré fotky dotýkal.
Koho jí jenom ta dívka připomíná. To znaménko... když si vzpomněla, narovnala se a po tělem jí proběhly zimomřavky. „Prosím vás... tohle...“ ukázala na mateřské znaménko.
Paní starostka sklopila zrak a trochu se stydlivě pousmála. „Menší rozmar ženy, to jsem si nechala odoperovat na plastické chirurgii. Hodně se mi to od dětství zvětšilo.“
Romana vytáhla fotografii dětí z ústavu a přiložila k té na stěně. Nebylo nejmenších pochyb. Ty děvčátka, jedno z pětačtyřicátého, které zemřelo za podivuhodných okolností a druhé z padesátých let, jenž se narodilo ženě, která nemohla mít děti, vypadala naprosto identicky.
„Musím okamžitě zpátky. Za profesorem Čápem. Ale jedno bych od vás potřebovala. Půjčit tuto fotografii.“
„Tak už jste na to přišla?“ zeptal se věcně pan profesor, když si prohlížel usvědčující své fotografie a také identických dívek.
„Ano.“
„Tušil jsem, že tomu přijdete na kloub. Jste chytrá.“
„Jak to, že jste nezestárl, pane profesore?“
„Rád bych zestárl a odešel. Už jsem tudlouho. Moc dlouho. Ale plním poslání. Snažím se pomáhat. Osvobozovat. Jedni rodiče si své děti nezaslouží. Druzí po nich touží a nemohou je mít. Proto je jedněm odebírám. A druhým dávám. Ano, vím, na co teď myslíte. A máte pravdu. Patricie také. Malý Karpíšek nezmizel ze světa navždy. A vy... vy toužíte mít chlapce, jako je Ostřížek, že?“
Romana neodpověděla, ale ani nemusela. Její výraz vše prozradil.
Pan profesor se usmál. „Co dál?“
„Ty moje důkazy... vlastně nejsou ani důkazy. Snůška fantasmagorických domněnek,“ pokrčila rameny. „Tohle mi státní zástupce hodí na hlavu... kdybych vůbec uvažovala, že mu to dám. A já o tom neuvažuji.“
Dívali se chvíli navzájem upřeně do očí. Romana mu nakonec podala ruku. „Hodně štěstí... ve vašem poslání, pane profesore.“
Profesor Čáp se pousmál. „Děkuji... a vy... starejte se o něho dobře.“
Další den měla telefonát z nemocnice. „Tak další, paní kapitánko... Ostřížek zemřel,“ řekl doktor Havlíček.
„To je mi líto,“ odpověděla Romana, ale nemyslela to tak. Naopak. Tato zpráva ji vlila jí naplnila novou nadějí.
Za měsíc jí lékař potvrdil, že je v jiném stavu.
K O N E C