POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ po 515 letech

POSLEDNÍ VEČEŘE

na jemném skřipci vědy

Koncem letošního roku uplyne již 515 let od chvíle, kdy světlo světa spatřilo jedno z nejúchvatnějších uměleckých děl v dějinách - olbřímí nástěnná freska POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ. Po čtyřech letech usilovné práce ji tehdy pětačtyřcetiletý italský renesanční všeuměl Leonardo da Vinci dokončil na sklonku roku 1497. Stvořil tak jednu z kulturních ikon středověku a výtvarné monstrum, jenž svou artistní naléhavostí  nepřestává fascinovat ani po pěti stoletích. A které již dávno opustilo svazující teologické mantinely a stalo se univerzálním dokladem o síle uměleckého ducha a o umění v pravém slova smyslu. 

A samozřejmě i studnicí nepřeberného množství konspiračních teorií v masové popkultuře přelomu 20. a 21. století.

O těch však ani slovo. Spíš lehce o tom, jak Leonardův "opus magnum" zachovat i pro příští generace. Což vice versa platí i o dalších uměleckých artefaktech, mnohdy ještě starších, jako je např. Velká Sfinga v Gíze a vůbec celý egyptský komplex pyramid či další starověká a středověká plátna nedozírné umělecké hodnoty.

Degenerační procesy

Poslední večeře Páně zaujímá na zdi refektáře milánského kostela Santa Maria delle Grazie úchvatný obdélník 4 metry 60 centimetrů na výšku a dlouhý bezmála 9 metrů. Jeho poslední restaurace trvala 20 let, od dubna 1979 do května 1999, a soustředila se především na oblasti, kde malbu téměř kompletně zničil neúprosný čas a okolní vlivy. Cílem restaurace bylo co nejvíce zamezit dalšímu chátrání díla. Což naráželo na zásadní problém.

Chemickou analýzou bylo zjištěno, že dodatečné výtvarné úpravy a doplňky pomalu ale jistě užírají Leonardovu původní malbu a oblasti, které se silně odlupují, sebou neodvratně berou i originální práci. Restaurátorský tým, soustředěný kolem expertky Pinin Barcilonové, musel proto bleskurychle zvolit řešení a vydal se tou nejobtížnější, leč z uměleckého hlediska optimální cestou: odstranit vše, co kdy bylo k obrazu výtvarně přidáno po jeho dokončení a pokusit se oživit chátrající nádheru původní malby.

Zjevení NanoVinciho

Za pomocí nejmodernějších optických a spektrometrických technologií, včetně infračervené reflektoskopie, si jim naskytl fascinující pohled. Poprvé bylo možno studovat originální Vinciho malbu ve vší fortelné bohatosti. Vzorky molekul původních barev vyjevily tajemství chromatické intenzity díla, spolu s typy barev a materiálů, které Leonardo k prosvícení soumraku 15. století použil - zatímco miniaturní kamery, vložené do citlivých, nanoskopických  "vrtů", jim daly přestavu o mikroskopické míře poškození díla - měřily praskliny, stěrbiny a dutiny v mase malby. Poslední přišly na řadu sonary a radary , které podávaly informace o poškození povrchu fresky, o elasticitě a struktuře zdiva. Jen tak mohli restaurátoři nanést na některá místa pečlivě zvolené a smíchané základní barvy.

Málo děl  v historii prošlo tak zevrubnou analytickou detekcí. Ovšem jaký jiný obraz by si takovou péči zasloužil, když ne toto veledílo?

Hádky, strach a smíření

Původní, pročištěné základní barvy, kompozice a plasticita originální práce tak mohly znovu drtivě vyvstat z propasti časů před užaslými diváky. Freska byla navíc "vyzbrojena" sofistikovaným, vzduchovým filtračním systémem a monitory, které redukují nebo posilují okolní vlhkost a eliminují částice prachu. Když jsem tento skvost viděl na vlastní oči v létě 2005, rozdělili nás průvodci do skupinek po pětadvaceti a mohli jsme zírat pouze 15 minut. A je to neskonalá nádhera.

Perspektiva obrazu, s centrální figurou Ježíše Krista, dynamicky obklopeného svými učedníky, padá do hloubky po hypnotické vertikále jako do studny samotného stvoření. Vidíme stylizovanou prostoru dvorany jednoho z honosnějších jeruzalémských příbytků oné doby, zhruba tři čtyři dny po Ježišově příjezdu do města. Výjevy Poslední večeře, která ustanovila praxi pozdějších i současných křesťanských mší, byly již mnohokrát analyzovány a vysvětlovány, mne při očité návštěvě tenkrát zajímala především celková časoprostorová síla fresky. S okny a vstupy v téměř gotickém slohu, kterými jemně proudí prašný vítr z vysušených jeruzalémských pahorků, které můžeme vidět za zády vzrušeně diskutujících mužů. Se zvláštní dřevěnou mříží nad jejich hlavami, která ještě více prohlubuje prostor. V něm nejrychleji tluče srdce Jidášovi, zatímco na Spasitelově tváří vidíme výraz tichého smíření v předvečer Velkého pátku.

Je to ohromující scéna.

Všude kolem je poušť a čas  v tom jediném okamžiku z osudových příčin zamrzá. A už nikdy se nerozběhne.

...