Hráz

Vidím to jako dnes: otec a matka, sestra a já, na cestě k Severnímu moři, na zadních sedadlech vychcané veselo. Německá obloha, mraky ve tvaru dubových listů, růžice větrníků... Rodiče se těší, my děti se těšíme víc. Oni visí už dvacet let nad hrobem, nám pučí zkroucené končetiny, nad jejichž svěžestí plesáme. Konečně je vidět hráz poldru. Stavíme auto a usebíráme ručníky. Otec stoupá první, právě se s matkou pohádal. Na hřbetu hráze se podívá do dáli a mlčky se vrací. "Co? Co?!" dychtíme. Nechce nic prozradit. Jdeme se podívat sami, místo moře je tam několik kilometrů trávníku a na horizontu další hráz. Leháme si na dno automobilu a nemůžeme ustát magické blaho, jež nás obklopuje. Dubové blaho.

Když pak za několik let začnu pít a kouřit, myslím si, že ta prázdnota je způsobena omamnými. Ale otec s matkou stojí na vrcholu hráze, potlačují vztek a hledají v automapě.