Seznam /ne/splněných přání

V nejspodnější zásuvce mého prádelníku mám schovaný starý sešit.  Je na něm namalovaná silně načatá hlávka zelí a vypasený bělásek zelný, z profilu. Na štítku pak původní nápis „Vlastivěda “, ale přeškrtnutý a místo něj fialově vyryto: NESPLNĚNÁ PŘÁNÍ – LASKAVĚ SPLNIT DO KONCE ŽIVOTA!!!

První zápisy jsou naškrábané ještě plnicím perem, z čehož usuzuji, že jsou tak z druhé, třetí třídy, poslední jsou sice také naškrábané, ale docela nově a vypovídají o tom, že ještě stále jsem schopna snít a dokonce věřit, že se moje sny mohou někdy splnit!

Čas od času si svou „Vlastivědu“ pročítám. U některých snů mám puntík, což znamená, že mi je život nakonec splnil nebo že jsem si je naprosto cílevědomě splnila sama. Mám tam sny- blbinky, sny dojemné svou naivitou, ale i sny pro šťastný život zcela zásadní, při jejichž čtení mě bolí srdce, protože tuším, že se mi už nikdy nesplní.  Z některých splněných snů jsem měla obrovskou radost, z jiných jsem byla docela i zklamaná: tak po tomhle že jsem tolik toužila? Od dalších jsem nakonec upustila, protože mě přestaly vzrušovat a nemělo smysl vynakládat energii a čas na jejich plnění, nebo jsem sama uznala, že to byl sen- úlet.

Na některé sny už je navždy pozdě. Například do kraje Jindřicha Šimona Baara se už asi nepodívám. Ne asi, ale určitě. Já chápu, že už neuvidím tancovat sedláka Krále se svou Marjánkou „ vod zemí“ ani nepotkám na opuštěné mýtině starou Kokoráčku, jak hledá svoje čarovné kvítí, s tím jsem smířená, ale co když je místo Klikova statku bytovka. A nebo místo louky se smluvním kamenem supermarket! To než riskovat, tak radši nic.

Taky je mi jasné, že už nikdy nebudu bydlet na Vyšehradě v malé chaloupce hned u brány, v té s modře natřenými okny. Tak dlouho jsem se nemohla rozhoupat, až mi ji zbourali! Zbyla tam jenom jabloň a spousta opuštěných květin na bývalé zahrádce.

Některé sny se mi sice splnily, ale dokonale se obrátily proti mně, například vpravdě nezapomenutelná jízda, lépe řečeno let na závodní plachetnici, kdy jsem zjistila, že řvát hrůzou se víceméně dá i pod vodou, zatímco na hladině divoce do kolečka rejdí převržená loď s plachtou přes celý rybník a brání mi vystrčit hlavu! A což teprve moje procházka, ke konci spíše úprk po Václavském náměstí, s původním předsevzetím ochutnat všechny druhy zmrzlin, které se zde prodávají! V domě potravin dokonalá pistáciová, kopeček za dvě koruny, pak přišla na řadu jahodovo –banánová v ovocném baru naproti,a tak dál a dál …Výsledný břichabol bych bez rozpaků přirovnala k porodu. 

 Ale abych nepřeskakovala…

Mým nejranějším nesplněným přáním byl lékořicový pendrek. Opravdu. Poněkud exoticky vyhlížející cukrovinka, ale v cukrárně v podloubí na Tylově náměstí jich měli spousty ve vysokých sklenicích hned vedle kasy. Řeklo by se: maličkost. Jenže moje maminka si je z nějakého důvodu eklovala a odmítala mi je koupit. Na mou opakovanou žádost pokaždé odpověděla výkřikem: „Fujtajbl! Taková…!“ A přidala ošklivý výraz, kterým mě úplně paralyzovala, protože moje maminka byla jinak neobyčejně slušná, takže bylo jasné, že stav je vážný… Jako větší jsem se jednou na zapřenou vydala do cukrárny s jasným úmyslem: vniknout, zakoupit a nacpat se k prasknutí, zkrátka užít si toho, co mně bylo tak dlouho a nepochopitelně odpíráno. Už jsem držela kýžený černý šlahoun v prstech, už už jsem se zahryzávala, když vtom jsem v duchu zaslechla:“ Fujtajbl! Taková …!“ A bylo. Pendrek skončil v odpadkovém koši / a v sešitě nesplněných  přání/. I.P.Pavlov by zatleskal.

Mít doma nějaké zvíře- sen mnoha dětí- jsem si začala plnit hned druhý den po převzetí vlastního bytu a dosud jsem – k velké radosti mého syna- nepřestala.

Překvapivě mnoho mých dávných snů a přání bylo a je nějak spojeno s hudbou a tancem. Možná by stálo za to přeptat se nějakého odborníka, co to znamená? „Chtěla bych si zatancovat na cikánské svatbě, ale na takové té „pravé“, pane doktore, pod širým nebem, oheň, dlouhé stoly, odfrkování koní za maringotkou, cimbál, housle, basa, dlouhá sukně z černých a červených pruhů, kytka ve vlasech… Co to znamená? Je to vážné?“

Do této kategorie spadá i můj vysněný baletní kostým: bílý upnutý živůtek a nadýchaná kraťounká sukně. Ne, nikdo mi nešlápl do mého snu, neřekli mi, že já nikdy nebudu moct tančit Labutí jezero, ani že mám nohy do x a v té labutí mini bych měla ránu. Kostým mně byl závazně přislíben do tanečních. Když jsem asi tak o deset let později  celá vystresovaná vcházela do tanečního sálu na Žofíně, náhle jsem si na to vzpomněla a téměř smrtelně jsem se  vyděsila, že i rodiče si vzpomenou, a jak si tak potrpí na zásady, charakter a plnění slibů, na prodlouženou dodají povlávající Odetu včetně baletních špiček... 

Nechat se zavřít na noc v hudebním oddělení nějakého obchodního domu, nejlépe někdejší Kotvy, která bývala pro můj úmysl nejlépe vybavena, a nerušeně si zahrát na všechny zde přítomné nástroje. Přiznám se, že tenhle sen mě drží dodnes. Málem jsem si jej splnila, to mi bylo asi deset, ale byla jsem bohužel předčasně objevena pod koncertním křídlem značky Petrof, kterým jsem hodlala začít, až konečně všichni vypadnou; myslím, že i dnes by mě objevili, tady puntík asi už nebude …

U dalšího hudebního snu ovšem mám puntíky hned dva! Toužila jsem si zahrát na varhany, ovšem mělo to být v kostele. Nešlo o žádné náboženské vytržení, šlo o to, aby to znělo. Poprvé to bylo ve třinácti letech při mši pro dvanáct lidí včetně kněze, kostelníka a varhaníka, kterého jsem uhučela v jednom ošumělém jihočeském kostelíku a bylo to krásné, zábavné a nakonec strašlivé. Krásně to znělo, alespoň mně to tak připadalo, zábavné bylo to, že jsem se zapomněla a místo „Pane, smiluj se“ zahrála Yesterday, a nakonec po klenutém stropě těsně nad mou hlavou, hlavou arachnofobika, strašlivým fofrem přeběhli dva obrovští tuční pavouci a, ač beze slov, přece výmluvně mi jednou provždy zakázali vstup do tohoto údajného příbytku Páně.

Druhý varhanní puntík jsem doplnila docela nedávno. Vlastně to je moje nejčerstvější splněné přání! Obrovský barevný puntík!  Kolegyně z práce se jen tak mimochodem zmínila, že u nich v kostele uspořádali sbírku na nové varhany a každým dnem by je měli přivézt. Leccos o mně věděla a tak naoko ledabyle pronesla něco o vyzkoušení. Jestli bych nechtěla?!! Óóó! Byla jsem před zmíněným kostelem o dvě hodiny dřív. „Já nevím, které rejstříky tam mám dát,“ špitla jsem omámeně. Romana zářila radostí z mé radosti a její muž, takto husitský farář, velkoryse rozhodl:  „Dej si tam všecky!“ A  chňap chňap- rychlostí blesku to provedl za mne. Byl to hukot, jako bych spadla do jezu, do toho, jak se tam točí voda dokola a nedá se odtud nijak dostat! Když mě po pěti hodinách nepřetržitého hraní přišli vyzvednout, našli mě bosou s prošoupanými punčochami, ztuhlou, zmrzlou a šťastnou. „Děkuju ti, žes mi splnila moje celoživotní přání,“ řekla jsem kolegyni druhý den ve sborovně vážně, téměř obřadně, to už se mi vrátil sluch, a ona se jenom zazubila „dyť jo!“ a pozvala mě jednou provždy. Mám permanentku na opakované plnění snu!

V poslední době často otevírám ten poslední šuplík. Nějak podezřele často, řekla bych dokonce! Zkoumám, co bych tak ještě mohla urvat. Měla bych pohnout! Ono se řekne- do konce života… Ale třeba podívat se do nějaké opuštěné vysoké věže, nejlépe opuštěného domu - ještě pár let, a už tam nevylezu! Víte, co to je- tyhle úzké točité schody s chatrným zábradlím?

Stejně tak celonoční procházka rozsvícenou Prahou, čím budu starší, tím více se budu bát…A co ten prosklený ateliér jenom pro mne s výhledem na Vltavu? A nebo…

Přání ke splnění spousta. A přibývají další a další!

Všechny sny se mi nesplní, já vím. Je to smutné- je to tak. Ale i tak jsem vděčná té malé holce, co kdysi dávno zrušila svou Vlastivědu, aby nezapomněla na svá přání, holce, co mě naučila věřit, že se v zásadě všechno může stát, jen chtít!

Toužit a snít.

A být vděčná za každý nový puntík