Sebevražda v přímém přenosu
Dopsala poslední větu a téměř hmatatelně se jí ulevilo. Jenom ale na okamžik; vzápětí ji přepadly pochybnosti: nepřehnala to. Není ten způsob, jak sejít ze světa, moc překombinovaný. Zbytečně moc.
Valčík na rozloučenou
Končí ten čas, jenž byl plný
nejhezčích nocí a dní,
poslouchej, jak tichý valčík
na rozloučenou nám zní
Žebráci
Dneska jsem šlápla na člověka. Nikdy bych nevěřila, že jsem toho schopná, ale teď už vím, že jsem. Stalo se to na Starém Městě; jestli někdo zaslechl vokolí Staroměstského náměstí šílený výkřik smrtelného úleku, tak to jsem byla, prosím pěkně, já, a ztoho smrtelného úleku jsem se dosud nevzpamatovala…
Vraceli jsme se zprocházky. Střídavě jsem si povídala se synem, mými psy a sama se sebou, jak už to mám tak pěkně ve zvyku, a nevšimla jsem si, že na šedém chodníku leží šedovlasý muž všedém oblečení a ve špínou zašedlé natažené ruce drží – jak jinak, než šedou – čepici.
Já prostě musím chodit po světě chlupatá!
Zkoušela jsem kdeco, fakt jsem se snažila, věřte mi, ale marně. Chlupy jsou zjevně mým osudem. No a co, jsou horší věci na světě, nezblázním se. A komu se nelíbím, ať se na mě holt nedívá.
Zlý sen
Ještě se celá třesu. Ještě mi nepřestalo mlátit srdce. A ještě stále jsem nedokázala vyhnat zimnici, která se do mne dala. Nepomohla ani horká koupel, ani grog.
Do očí
Na očích poznám všechno,
úplně všechno, říkal jsi mi,
když jsem ti ještě vykala.
Dnes vykáš jenom ty mně,
Kurs sprosté řeči pro pokročilé aneb Učíme se za jízdy
„Takže já ještě budu ke všemu učit výchovu kvlastenectví nebo jak to nazvou,“ soptila kamarádka, zatímco visela na poutku v tramvaji. Učí na jednom gymnáziu, učí snadšením a nepochybuju, že učí dobře, jenom nějak není schopna oblíbit si nejlepšího ministra školství a ztotožnit se sjeho nápady, což dává najevo nejenom plackou spříslušným textem, kterou nosí na kabátě.
„Ten kr. n.
Vražda
Zkuchyně se ozýval čím dál větší křik a hluk, prokládaný utrápenými a vyděšenými vzlyky. Lenka odložila knihu a usedla za klavír. Bezmyšlenkovitě hrála jakousi melodii, která ji právě napadla, stále dokola, a snažila se nevnímat nic jiného.
Milovala svůj klavír, jako by byl živý.
Ať se ukrkaj'!
Grétka seděla na malé stoličce vkuchyni a strnule hleděla do prázdna. Zdálo se, že nevnímá čilý ruch vbytě. Kolem ní činorodě pobíhali muži různého stáří. Jedni nosili nábytek, další házeli do přinesených velkých pytlů různé věci, zkoumavě rozdělovali, co kam do kterého pytle přijde.
Zkouška
Ze zapadajícího slunce zbyly už jenom rudofialové čmouhy, ale stále ještě bylo teplo a světlo. Za hodinu začne zlesa táhnout chlad a dostaví se komáři. Teď je ale ještě krásně. Nejlíbeznější a mnou nejmilovanější chvíle zcelého dne.
Kdo mi, hergot, furt řve pod tim voknem?!
Chci usnout, a pak spát. Spát až do rána. Bez přerušení. A pokud možno- každou noc.
Barbarka v čajovně
„Já bych si někde koupila pizzu, něco kpití, a sedla bych si vparku na lavičku,“ navrhla jsem kamarádce, když jsme se vracely zprocházky starou Prahou.
„Néé,“zaprotestovala tak upřímně, že jsem vmžiku zapomněla jak na tuňákovou, tak na žampiónovou, dokonce i na slaninovou pizzu. „To je takový. no já nevím.
Alespoň jednu jedinou normální tramvaj pro mne!
Buď je to tím, že stárnu a jsem čím dál tím víc nesnášenlivá a naopak čím dál tím míň přizpůsobivá, a nebo se dělají čím dál tím blbější tramvaje. Jestli to takhle půjde dál, vidím to na kolečkové brusle číslo třicet osm a půl.
Tramvaj jako taková mi přijde jako velmi užitečná věc, o to nic. A řidiče tramvaje často upřímně obdivuju, já na jejich místě bych po pár jízdách po Praze byla buď hospitalizovaná, nebo ve vazbě.
Vzkazy- když nechci
Zavírám oči:
zase tu nejsi.
Zůstává, kdo mohl dostat všechno,
ale chtěl tak strašně málo, cizí,
U vypínače
Bojím se zhasnout:
co když mě přepadnou – a ksmrti se vyděsím.
bojím se rozsvítit:
co když je uvidím – a já se pak oběsím.
Můj umáchaný kořen
„Copak copak, zase budeme gruntovat sklep. “ uchechtával se soused Nožka a šibalsky na nás pomrkával. Voda už sahala do půli sklepních vrat. To bylo víc, než minule.
Telegram
Johana sheknutím přitlačila těžká vrata sozdobnou litinovou mříží. Uf. Konečně doma. Nenáviděla tohle ubrečené, zablácené období; už aby bylo jaro.
Parfém
Pronikavé zakňučení ji neurvale vytrhlo ze spánku. Majka pohlédla na budík a zaúpěla: šest hodin. Doufala, že si dnes trochu přispí, vždyť má až od desíti. Zkusmo si přetáhla polštář přes hlavu, ale táhlé zavytí a teď už i naléhavé zaškrábání na dveře ji přecejenom vytáhlo zpostele.
Setkání
Na lavičce před tržnicí seděla dívka. Seděla si jen tak pro sebe, shlavou mírně zakloněnou, široce rozevřené zelené oči nepohnutě hleděly do jasně modrého nebe, jakoby vyhlížely spásu. Nikoho a ničeho si nevšímala.
Ztržnice vyšel muž vbílé košili srozhalenkou.
Vyznání pod peřinou
Víš, jak dlouho jsem si představoval tuhle chvíli. Vysnil jsem si ji do posledního detailu. Ano, zatímco jsi klidně spala ve své ložnici, já jsem se převaloval vedle vobýváku a snil. O tobě.
Inzerát
Dej mi, co hledám:
společnou nit, zamotanou do smíchu,
mou svobodu pod Tvou ochranou,
domek spředzahrádkou gladiólů,
Slzy pro pana Rýdla
Naše chatová osada u jednoho zméně známých jihočeských rybníků není velká, zato romanticky krásná. Jezdím sem od narození, jsem tu jako doma. Sousedé zokolních chat tvoří téměř jednu rodinu; jinak by to ve zdejších poněkud drsnějších podmínkách snad ani nešlo. Odjakživa se všichni se všemi přátelí a navštěvují.
Seznam /ne/splněných přání
Vnejspodnější zásuvce mého prádelníku mám schovaný starý sešit. Je na něm namalovaná silně načatá hlávka zelí a vypasený bělásek zelný, z profilu. Na štítku pak původní nápis „Vlastivěda “, ale přeškrtnutý a místo něj fialově vyryto: NESPLNĚNÁ PŘÁNÍ – LASKAVĚ SPLNIT DO KONCE ŽIVOTA.
První zápisy jsou naškrábané ještě plnicím perem, zčehož usuzuji, že jsou tak zdruhé, třetí třídy, poslední jsou sice také naškrábané, ale docela nově a vypovídají o tom, že ještě stále jsem schopna snít a dokonce věřit, že se moje sny mohou někdy splnit.