Arn dresko V. Poslední otázka

„Švihej na horu,“ a strkal mě před sebou jak neposlušnýho haranta na hambu.
„Dyť jo, kurva,“ nesnáším, když se mnou jedná jak s děckem.
„Jdeš pozdě, tak, kurva, nedržkuj nebo přísahám, že ti rozšmelcuju palici a udělám to sám,“ a vlepil mi ten svůj zkurvenej pohlavek.
„Co uděláš sám? O co, kurva, jde? Že se kvůli tomu můžeš posrat…“
Mlčel a hrnul mě před sebou po schodech do patra. Otáčel jsem se na něj a klopýtal.
„Můžeš mě, kurva, přestat aspoň strkat?“ a otočil jsem se na něj. Přestože stál asi dva schody pode mnou, byl pořád aspoň o půl hlavy vyšší než já.
Na to mi dal svou mocnou pěstí do břicha – ale jsem si jistej, že jen tak lehce, protože kdyby mě napálil vší silou, musel bych mít pajšl na hadry. Pak mě rapnul za límec a vláčel mě do schodů, zatímco jsem se snažil nadechnout, protože i když mi dal v podstatě jenom takovou svým způsobem výchovnou, vyrazila mi dech.
Vláčel mě po schodech a pak chodbou jak vzteklýho psa k utracení. Ani se na mě nepodíval.
Dovlekl mě ke dveřím do koupelny a hodil mě dovnitř. Svištěl jsem po kachličkách jak nějakej bobař až k vaně, o kterou jsem se rozsekal.
V koupelně bylo děsně dusno, takže nadechnout se bylo ještě těžší.
Kožeňák došel k umyvadlu a sebral kuchyňskej nůž, kterej byl na něm položenej. Byla to taková ta vykosťovací kudla.
Byl jsem zmatenej, ze strachu se mi chtělo zvracet a z toho parnýho vzduchu se mi dělalo mdlo.
Přešel ke mně a přiložil mi ten nůž na krk.
„Teď bez keců uděláš, co máš, nebo ti uřežu hlavu. Kývni, jestli rozumíš.“
Ubránil jsem se nějakýmu zběsilejšímu kývání, protože bych se tím moh dost dobře sám podřezat, jak těsně mi držel ten řezník nůž na tepně. Měl jsem dokonce strach, že bych si ji moh podřezat už jenom maličko zvýšeným pulzem.
Když mi pomohl na nohy, uviděl jsem ve vaně napuštěný vřící vodou šéfovu manželku v bezvědomí a negližé. Na vaně byla sklínka s vodkou a prázdný plata a tuby prášků, co měla na hlavu, rohypnol a dokonce i antikoncepci se tomu mamlasovi povedlo do ní narvat.
Vím, že je to nejspíš dost zvrácený, ale byl to děsně rajcovní pohled, jak si tam tak hověla a všechno jí prosvítalo přes ten mokrej kus nočního hadru z hedvábí či čeho. Nejsympatičtější mi přišel ten děsně elegantní proužek chloupků nad její číčou.
„Starej bude zpátky ani ne za hodinu a chce, aby už byla mrtvá, až ji najde,“ snažil se znít chladně, ale bylo jasný, že z toho není úplně v cajku. Už to, že to neudělal sám, když jsem měl zpoždění, svědčilo o tom, že se mu to příčí.
Mně se do toho taky moc nechtělo. Krom toho, že jsem se za to cítil tak nějak zodpovědnej, jsem měl navíc ještě výčitky kvůli tý děvce. Takže jsem byl morálně rozkolísanej, jak už dlouho ne.
„Tak to má blbý, protože když jí podřežu žíly, do hodiny stejně nevykrvácí.“
„Proto jí podřežeš krční tepnu.“
„To si děláš, kurva, prdel, ne?“
Na to mě drapnul za krk a strčil mi hlavu pod vodu, přímo do jejího klína. Já jsem asi vážně trochu perverzní, protože mě to, navzdory celý tý dramatický situaci, maličko vzrušilo.
Topil mě v jejím klíně, a kdybych si byl jistej, že přežiju, nejspíš bych pod vodou řval smíchy, jak to působilo komicky.
Myslím, že jsou jenom dvě možnosti, jak se v takovýhle situaci zachovat. Bránit se ve snaze vyprostit se je ta dementní, protože je naprosto nemožný přinutit emociálně destabilizovanýho medvěda s anální fixací a zálibou v rozřezávaní lidí, aby povolil sevření.
Na druhou stranu pokusit se mít z toho aspoň nějakej plezír, kterej je dost možná poslední, je ve srovnání s první možností relativně moudrá volba. Takže sem si nechal máchat držku tam, kam bych se tak jako tak rád podíval i dobrovolně.
Jednou se mi ve snu povedlo utopit se. Já ve svých snech jinak nikdy neumírám. I když padám od někud ze stratosféry a dopadnu, jsem v pohodě, pokud se dřív neprobudím. Jenže tenkrát jsem se před probuzením topil a umřel. Když jsem těsně potom procitnul, nebyl jsem pochcanej nebo tak něco, ale ve tmě v pokoji jsem viděl před sebou ke stěně mizet nějakou divnou démonickou držku jenom z černejch kontur s dlouhýma vlasama. Kvůli tomuhle death-metalovýmu zjevu jsem pak nemoh dobrou půlhodinu zabrat.
Kožeňák mě pod vodou nedrtil nějak dlouho. Bylo to takový motivační topení. Po asi půl minutě mě vytáhnul a hodil mě na zem.
Neotočil se ke mně, aby mi něco řekl. Válel jsem se na podlaze a zíral do stropu, zatímco jsem lapal po dechu. Půl minuta sice není na utopení, ale kuřákovi jako já dá pořádně zabrat.
Když se konečně uráčil věnovat mi pozornost a stanul tou svojí monumentální masou nade mnou, viděl jsem, že mu po tváři stékají slzy. Kurva, dyť on byl vlastně taková ta klasická pohádková bestie s dobrým srdcem, která jen svým vzezřením nahání hrůzu, a proto každej předpokládá, že musí být zlá, až se zlou nakonec vážně stane.
Každej má nějakej příběh. Někdo ho neohroženě vypráví na potkání, přestože je to nuda k posrání, jiný – jako můj okoženělej bubák – mlčí a je jasný, že by měli, co vyprávět, kdyby byli dost sebestředný.
Zvednul mě a fláknul mnou o zrcadlo nad umyvadlem. Zrcadlo se sice rozbilo, ale rozhodně si nemyslím, že by to byl při vyšetřování sebevraždy problém, protože není nic snazšího, než dodatečně fláknout nějakou šperkovnici do zrcadla, jakože to udělala ta bláznivá ženská, co se nakonec zabila.
Problém byl, že jsem si při tom vrhu namlátil kostrč. Bolelo to jak čert. Přestože jsem děsnej tvrďák, tehdy jsem syknul bolestí.
V tu chvíli už na férovku brečel jak nějakej latentně homosexuální katolickej tělocvikář, co poprvý ojel svýho žáčka.
Začínalo mi být jasný, že by mi vážně dokázal uříznout hlavu. On mě měl rád. Vím to, protože asi po měsíci a půl, co jsem s ním pracoval, jsem skončil na týden v nemocnici, kam za mnou přišel, přines mi banány a zajímal se o to, co se mi stalo. S policajma jsem to samo sebou nijak neřešil.
Jednou jsem si totiž takhle na baru rozjížděl úžasnou číču, která náhodou byla holka majitele toho klubu. Já se nikdy nezajímám, jestli je holka zadaná. Ani když mi to sama řekne. Každopádně tahle se tím stejně neobtěžovala. Už to vypadalo, že pudeme ke mně, když přišel její frajer se dvěma dalšíma. Nikdy nezjistím, jestli by to šlo třeba nějak okecat, že si třeba nikdo nevšimnul, že jí strkám ruku pod šaty, protože mý nezřízený opovržení vůči čemukoliv mi to nedovolilo. Řek jsem mu, ať se raděj seberou a natočí si gay porno nebo tak něco. Takže mě srazili k zemi a za nohy vytáhli z klubu, před kterým do mě chvilku s chutí kopali. Snažil jsem se bránit. Dokonce jsem se jednomu zakousnul do nohy, potom, co se mi povedlo chytit ji, ale bylo to marný. Nechali mě tam ležet, dokud nějakej kolemjdoucí nezavolal záchranku.
Další den po jeho návštěvě v nemocnici jsem v televizních novinách viděl zprávu o tom, že ten klub vyhořel a majitel je pohřešovaný. Přišlo mi to svým způsobem od něj milý, ale nikdy jsem mu to neřekl.

Bylo mi jasný, že k ní má nějakej vztah, že ho třeba máma zanedbávala a tahle ženská se k němu chovala mile nebo tak něco. Citová deprivace z něho přímo ukapávala.
„Dyť ji, kurva, nemusíme zabít,“ sípal jsem a snažil se mu to nějak vymluvit. Doufal jsem, že ho přesvědčím, že to s ním půjde nějak vymyslet.
Já bych ji zabít nedokázal. Nemohl bych, protože jsem se cítil zodpovědnej za stav, v jakým byla. Jenže on byl neústupnej a svíral mi krk tak silně, že mi bylo jasný, že mi každou chvíli rozdrtí hrtan. Ty jeho pracky byly neskutečně mocný.
„Dobře! Tak, kurva, dobře…“ zachrčel jsem z posledních sil, co mi v hrdle ještě zbývaly.
Když povolil sevření, vrhnul jsem se mu na hrdlo a zakousnul se mu do krční tepny. Zahryznul jsem se, jak nejhloub to šlo. Musel jsem to udělat. Byl jsem si jistej, že by mě dřív nebo pozděj zabil, i kdybych jí to hrdlo podřezal. Neodpustil by mi to.
Byl jsem zahryznutej jak epileptik při záchvatu. Nebyla na světě síla, která by dokázala povolit sevření mých zubů, který každou setinu vteřiny pronikaly hloub a hloub do masa na jeho krku.
Nakonec v sobě sesbíral dost síly, aby mě od sebe odtrhnul, ale můj záhryz nepovolil a sebral jsem sebou kus jeho masitýho krku včetně části tepny.
Odmrštil mě na zem a sám se skácel.
Ležel jsem na podlaze a znovu za tak krátkou chvíli se snažil popadnout dech. Slyšel jsem, jak chrčí a jak jeho krev rytmicky cáká na kachličky.
Snažil jsem se dosápat k němu.
Děsně rád bych znal celej jeho příběh a už tehdy mě mrzelo, že ho nebudu nikdy znát. Ale pořád mi zbýval čas na jednu uzavřenou otázku.
„Seš teplej?“
Ale bylo už pozdě. Nebo mi nechtěl odpovědět a předstíral, že umřel dřív než ve skutečnosti, aby mě nasral, že nikdy nebudu znát odpověď. I když nejspíš prostě umřel, protože myslím, že nebyl až takhle pomstychtivá svině.