Beznaděj žití

Padá stín na život a city,

neprodlužuje se jako když slunce svítí,

otevírá nenasytnou tlamu, která nemá nikdy dosti,

chce víc a víc spolknout, žije bez střídmosti.

A teď jsem na řadě, chce rozšířit své šiky,

chce si mne zařadit mezi svoje nájemníky

a já tu beze štítů Tvojí ochrany,

stojím prakticky bezbranný.

A s rukama sepnutýma hledím do nebe,

snad vzývám božskou pomoc, snad čekám na Tebe,

že zasadíš té hydře ránu a rozjasníš tu temnotu,

však zbraně dávno odnesl čas, už nejsou tu.

Já sám jsem Tvoje štíty něžností a citů,

rozleptal zlem a falší včetně posledních nýtů,

které pak chatrně držely naději v tvém srdci,

však nemohouc to ustát, umřela Tvoje duše, utýraná olovem a snětí mojí zrady

a tak už není co teď říci, pozbyl jsem všechny svoje klady

a jako špatný herec bez potlesku

odcházím do beznaděje žití po rozbřesku

naděje, která už ale pro mne

nehřeje

neb já si šanci prohrál a není cesta zpátky,

je jenom bolest, zmar a sociální zvratky.

Odsouzený k bolesti a sám, teď kráčím k bráně soudu,

kde zahalen je hlavní soudce z lidu

a rozsudek, pronáší bezcitně a v klidu

a škvírou pod maskou se ušklíbne, tím ortel můj je dán,

bože můj, já poznal ho, ten soudce jsem já SÁM.

Za to, že sebral jsem nevinnému srdci víru,

za to, že nemělo moje zlo žádnou míru,

za dny a noci plné bolesti,

za propůjčení neštěstí,

už rozsudek zní v uších mých:

1000 let pout nocí bezesných a poraněné srdce,

které bude stále krvácet a nezhojí se navěky

a jako u Prométhea, když hojivý proces bude před koncem,

tu znova se rána otevře a krev vyvalí se s bolestí ven.

A já to přijímám, já vinen jsem, jen prosbu malou přikládám,

o zkrácení téhle cesty pouští Vás požádám,

už ztrácím víru v naději,

tak nechte mne jít dříve nežli později.