Jaro

sluči, asi to na mě zasvítilo těma pampeliškama, protože mám taky ráda, když kvetou  :) 

Je velmi příjemně jarní ...

letos jaro vlétlo přímo do léta, tak není důvod k diskusi :)

fajn je to :)

Napsal jsi toho hodně.Lepší by bylo napsat novou báseň.

Saf: Jedna věc je (říkejme tomu třeba) potenciál :) - se kterým se musí popasovat autor a druhá očekávání (se kterým apriori, chtě - nechtě, přichází čtenář). Sladit obě tyto veličiny dohromady nebývá snadné a někdy ani možné (protože co čtenář/posluchač, to jiné očekávání :). A v tom okamžiku by měla nastoupit tvrdá nekompromisní ruka autorova, praštit pěstí do stolu a dát tím jasně najevo: Právě takhle to má být! :) Potenciál se dá využít (beze zbytku), nevyužít, rozmělnit, vyždímat (vyprat, vymáchat) vybílit i vysušit na prach. Omezen prostorem i formou nemusí autor potenciál využít plně - ať už díky zmíněmým omezením či záměrně (chce třeba nechat také prostor fantazii čtenáře anebo prostě jen něco nedoříct). Pokud dojde k tomu, že čtenář a autor vnímají potenciál rozdílně, je pochopitelné, že dílo nesplní očekávání. Odhlédneme-li však teď od potenciálů a očekávání, je zde také otázka dynamiky básně. Tu snad můžeme přirovnat k tempu či dynamice hudební skladby, s níž má toho docela dost společného. Jsou skladby tiché a pomalé, jsou skladby rychlé i hlasité, jsou skladby, které nedrží jednotné tempo ani dynamiku. V hudbě je dokonce nanejvýš žádoucí (a autoři vážné hudby si toho byli a jsou velmi dobře vědomi), aby síla zvuku nebyla stále stejná (a je téměř jedno, zda pouze tichá či pouze hlasitá). Pokud skladba nemá nudit, měla by dynamika hrát důležitou roli. Moderní (označme to souhrně) pop tuto elementární zásadu mnohdy podceňuje - avšak pouze ke své vlastní škodě. Z hudební paralely vyplývá, že skladba i báseň by měla mít nějakou svou křivku dynamiky. Ideálně různou od vodorovné přímky, kde na ose X je vynesen čas a na ose Y síla zvuku (chceme-li můžeme přidat klidně i osu Z s rychlostí skladby, pro tento výklad však nebudeme zbytečně zesložiťovat). A teď je plně na autorovi, jakým způsobem chce skladbu vést a zakončit. Jednoznačná otázka - má však zcela nejednoznačnou odpověď. Může začínat tiše a v pomalém tempu, pomalu zvukově mohutnět a končit ve zběsilém fortissimu. Stejně tak může pomalu zklidňovat a končit v tichém ritardandu. Zklidněním, v tomto smyslu, většinou myslíme zpomalení tempa i celkové ztišení. Zároveň však zklidnění značí jistou pravidelnost, opakování známých frází a také omezení nových vzruchů. Zklidnění mívá relaxační účinky, vybuzení (nabuzení) naopak účinky stimulační. Vzali jsme zde do úvahy pouze dva základní případy, skutečná křivka dynamiky skladby/básně ovšem může být (a zpravidla bývá) mnohem složitější. V první chvíli a v první fázi (fáze ideje) jsem rovněž uvažoval podobně jako Ty - nejlepší nápady přece patří na konec! Tím se nejednou vypíchne pointa a báseň ještě doznívá v mysli tím posledním činelovým "akordem". Jenže pak jsem si uvědomil, že v tomto případě (z důvodu námětu) bych nechtěl, aby k něčemu takovému docházelo. Nechtěl bych aby posluchač slyšel poslední odeznívající akord. Mým záměrem bylo, aby báseň postupně a pomalu odezněla. Aby navodila pocit, že je tu konečně to očekávané jaro a v tichosti a nenápadně skončila tak, aby to čtenář téměř nepostřehl, zatímco jaro si pokračuje vesele dál... Křivka dynamiky měla představovat něco jako Gaussovu křivku (postupné zesílení a opětovné zeslabení asymptoticky klesající k nule). Na prostoru třech slok je tedy logické, že první sloka bude gradovat, druhá sloka maximálně nabudí (čtenáře :) a třetí sloka zase postupně zklidní. Jestli báseň něco slibovala, to nevím. Dle mého názoru, však mohla slibovat pouze to, co slíbil básník, a ten si žádných (ze své strany) vyřčených závazků vůči čtenáři není vědom. ;) Zda se autorovi jeho záměr vyvedl nebo ne, musí posoudit čtenáři. Dle Tvých reakcí nabývám dojmu, že spíše ano :). Pravdou ovšem zůstává, že ne každému čtenáři se záměr autora musí líbit. V takovém případě by však měl autor vystoupit, praštit pěstí do stolu a dát tím jasně najevo: Právě takhle to mělo být! :) P.S.: Můžeme se klidně dále bavit o neobratných obratech, slovíčkařit se slovíčky objektivně i subjektivně kritizovat formu i obsah, ale těžko můžeme napadat záměr autora, který namaloval rozkvetlou louku, když my bychom raději lesní potůček. :) - Opět si užij prodlouženého víkendu. :)

To není o délce,ale o tom, že báseň slibovala víc, než dala. Jinak stručnost ti chválím. Báseň nemá mít ani o slovo víc, než je potřeba. Na druhou stranu je tu něco jako lyrická potence - schopnost varírovat na dané téma.

Saf: Ale houby... ;) básník by (stejně rozbředle :) mohl pokračovat možná ještě čtyřmi slokami, ale už z toho vyrostl - je dobré vědět, kdy (způsobně i méně způsobně) skončit. Nemá cenu zbytečně natahovat, proto tam, kde je to vhodné, začínám preferovat spíše rychlejší a ráznější útvary (rozuměj kratší ;). Tím "přičapnutím k zemi" jen jinými slovy potvrzuješ, co jsem napsal - že konec zklidňuje. Ano přesně tohle měl konec dělat ;o). Jak moc dutě to bylo, to už je asi věcí názoru (není každý den posvícení). Pokud vysvětlení nemá valnou cenu, je v podstatě zbytečné diskutovat (já však věřím, že tomu tak není :). Ovšem názor si musí každý udělat sám a vyvracet Ti ten Tvůj, jinak než vysvětlením, nebudu. P.S.: Příště líp nebude, lépe už bylo! :) Užij volna - hezký den! :)

Vysvětlení je vysvětlení, nemá valnou cenu. Skutečnost je taková, že se báseň rozběhne a, jako by se lekla své odvahy, rychle přičapne k zemi. Navíc ještě dutými výrazy. Také by se dalo říci: básník nevěděl jak dál, tak způsobně skončil. Ale to nevadí, příště bude líp.

Safián: Myslím si, že to není úplně pravda. I když o slámě by se dalo polemizovat protože všechny dobré básně už byly napsány ;). Konec navazuje, zklidňuje i pointuje (dá-li se to tak nazvat) a obloukem se vrací k začátku. Osobně bych jako vybočení viděl spíše sloku druhou. Třetí sloka (zvláště) je trochu infantilní (jak zmiňoval Whi), konstrukcí vět, ale i lehce kýčovitým obsahem - a je to tak docela záměrně. Tento "handicap" totiž nahrazuje složitěji vázaným rýmem i zvukově. Slova jsou při poslechu trochu tvrdší (to přiznávám), ale opět - hra se zvuky je zde důležitější, než prvoplánová příliš kýčovitá líbivost (což, jak doufám, alespoň z části vyvažuje předchozí výrok ;). Zoru bych odhlečil parafrázováním známé scénky Š+G: "Tak na zoru mi nešahej! Na tu jsem háklivej!" ;o)) Navíc mám pocit, že na zoru mi ještě pořád platí tzv. básnická licen(c)e. - Na požádání předložím. ;o)) P.S.: Je třeba vzít v úvahu, že díky "vrčení" tam zora nestojí sama :). Díky všem za čtení. gringoo: V tomto případě bych neextrapoloval tak daleko... Je to (běžná) metafora. Ze širšího pohledu to snad mohlo být zřejmé. Pokud něco do celkového kontextu nápadně nezapadá, je pravděpodobné, že to tam nejspíš ani nepatří. Ale rozhodně zajímavá (a vlastně docela logická) úvaha. Tohle mě ani nenapadlo. :)

Mně se to líbí. Mám ráda tento druh veršů.

Konec je odbitý, násilný a vybočuje z celkového ladění. Proč najednou tolik vrčení?A co ta zora? proč najednou mlácení prázdné slámy? Je ovšem třeba ocenit, že cosi víš o verši. A to je dobrý základ.

no mě napadlo zemětřesení...

Whitesnake: Pokud vidíš nějakou podobnost věř, že odtud vykoukla nejspíše čistě náhodně. To není ani dobře ani špatně - je to pouze konstatování faktu. Skoro bych to vzal jako důkaz toho, že podobné obrazy (ať formou či obsahem) mohou vznikat nezávisle na sobě. Rozhodně je ale fajn, pokud někdo takové paralely dokáže vidět a rozeznávat. :) Díky Tobě i všem za čtení... gringoo: Je to pouze lehce modifikovaný odkaz: "...bude křičet kamení!".

*

juj (í)

Nevým jak skály křičí, ale hezké dle mého gusta, hezké rýmování.

trochu SK Neumann, trochu infantilní přírodní lyrika jako ze Slabikáře, ale vázanost provedena umně.