Štěstí věčného smolaře

Pan Cerman, byl člověk, o kterém se dá říci, že má velkou smůlu. Posledně byl například okraden, když vystupoval z taxíku Aleše Hámy, kde sice nevyhrál, protože neodpověděl na otázku, jak se jmenuje taxikář, který ho zrovna veze, ale zloději ho stačili okrást i o tu hotovost, kterou ještě nestačil utratit...

 

Byl to velmi zbožný muž v důchodovém věku a jeho tlusťoučká postava, vysílá jasnou myšlenku, že před vámi stojí velký dobrák... Dříve si živil, jako kriminalista. Začínal jako strážník v době, kdy se před dámou smekal klobouk a končil, když většina obyvatel konečně zjistila, že pravda a láska nezvítězila...

 

Za celou kariéru, nevyřešil ani jeden případ a jeho vyšetřovací metody, připomínají herecké výkony Marthy Issové. Byl to prostě smolař...

 

Jak odešel do důchodu, začal se kupit jeden problém za druhým. Nejdřív chtěl na zahrádce v Kersku, pěstovat včelstvo, ale ulétla mu včelí královna a dýmákem podpálil celý včelín. Později, mu ulétla i manželka, ale to už je jiná kapitola... Děti se mu také nepovedli. Jeho syn, je žurnalistou a píše do nějakého sviňského časopisu, který šíří nestoudnost a dcera si namluvila nějakého soustružníka, který zní vylákal sto tisíc, že vynalezl nový patent a už se nikdy neukázal.

 

A v tomhle musel pan Cerman žít... Stával se velmi lítostivím a v hospodách rozhlašoval, že kdyby v lese bylo jedno jedinné hovno, že do něj určitě šlápne. Ale nešlápnul! Kouslo ho klíště a rok pobýval v nemocnici, se zánětem mozkových blan. To byla poslední kapka v jeho starém životě. 

 

Říká se, že těžká nemoc může člověku od základu změnit charakter. Tak se stalo i s panem Cermanem. 

 

 

Prodal dva pražské byty a za stržené peníze, si pořídil na venkově dům s malou hospůdku a tam začal užívat života. Cítil, že, všechno, co zameškal, už asi nestihne, ale život je třeba začít užívat každým dnem. V sedmdesáti letech, se od místní omladiny naučil kouřit marihuanu, nosit kapsáče a vytahaný svetry, jezdit na kolečkovém prkně, používat internet a mluvit sprostě. Jeho hospoda, díky vstřícnosti a nadhledu na život, začala vzkvétat a přesto, že nebyl nejbystřejším vrchním, praskala tak ve švech, že roznášení piva vzdal a najmul si pomocnou sílu. Pak už jen sedával u svého stolku a vyprávěl příhody, které za svou kriminalistickou kariéru prožil. Kultura ve vesnici najednou ožila. Vzkřísil se i Sokol, sbor dobrovolných hasičů a pan Cerman, byl zvolen starostou obce.

 

Pohřeb pana Cermana, byl velkolepý. Nebyl v obci sice dlouho, ale stal se tak oblíbeným, že bez vyjímky, přišla celá ves. Nikdo neví, proč ho ti zloději museli umlátit, když je náhodou vyrušil při krádeži... 

 

V dnešní době, musí mít člověk štěstí i na zloděje a pan Cerman, nikdy mnoho štěstí neměl...