Výbory z Vogonské poezie, část druhá

Na posteli básně od Nietszcheho,
ty co jsem je nechtěla tenkrát číst.

Najednou mám strašně moc pocit, 
že bych měla nosit jiné brýle
a taky trochu míň jíst. 

Taky bych mohla dělat rozumné věci,
nikdo to odě mne nečeká,

občas bych mohla mluvit k věci 
a večer potkávat člověka.

A mám hrozivě strašlivý pocit,
že musím vysvětlit vše,
co jsem kdy napsala.

Něco jako:

"Vysvětli svůj život, proč brečíš v noci, pro co nemáš cit a kam sis oči schovala."

Tak tedy zde je má odpověď,
příliš jednoduchá až prostá.
Jsem jenom člověk, co dál nedohléd,
jsem trochu divná a trochu jako prérie pustá.

Nemůžete po mě chtít zázraky,
leč na vílu budu si hrát ráda,
jsem trochu anonymní
a trochu jako ty.
Taky jsem nedávno ztratila kamaráda.

Tancuji v dešti po silnici,
ano, jsem divná, už to vím.
Zamykám dveře ve věznici,

večer pak nikam nechodím.

Anonymní - taková jsem,
když popřeješ i zůstanu.
V zimě půjdu přímo za nosem 
a v létě rovně, po staru.