Dehtová pole

  Jen trochu teroru – kapičku, jen co smočím na špičku jazyku, abych ochutnal – naposled, výraznou chuť tabáku.

  Jelikož jsem přestal kouřit – pozdě, dveře zavřené i zevnitř, já potopen v nechuti hledám náhradu v jaterních skvrnách, snažím se v nich číst svou budoucnost, jako v kávové sedlině – jde to? – vidět vpřed skrze záclony mlh, jenž jsou nešťastným produktem mé nevědomosti a páchnoucích nánosů na plicních stěnách; přestal jsem kouřit, před několika dny, bylo to mé vlastní rozhodnutí – spontánní, skutečné – opravdu, ze dne na den? – dá se odtrhnout pupeční šňůra, aniž by dítě řvalo strachy a bolestí – dá se to, provést ten nejradikálnější, nejbrutálnější krok v něžné pohlazení nového dne, aniž bych zakašlal a nevyplivl černý hlen, dá se to?

  Dám si posledního čouda, na zapomenutí.

  Večer jsem opět propil, již několikrát – gratuluji, dobře se krátíš, porce jako porce, stejná jako ty ostatní, ležíš na prkně, sám, línej jsi, abys žil, večer jsi propil, již několikrát – gratuluji, přišel jsem, abys vstal, již pár hodin jsi neprocitl; muž u tebe kouřil dýmku a ty ses dusil, vytáhl jsem ti jazyk, provedl umělé dýchání z plic do plic a tak tě zachránil, přesto nezvedáš se, jsi unaven? – ne? – tak odejdi, nejsi zde vítán mezi svými, gratuluji po probdělé noci s vysokým tlakem, s chrchlem na plicích ses odhodlal nevrátit se, ani neodejít, jaká to skvělá rozhodnost v nerozhodnosti – kontumační zápas, remíza, jak to je?

  Jsou to jen vzpomínky, jsou to jen odrazy v zrcadle – praskni, dřív než se probudím; kam se poděla původní představa šťastného života s cigaretou, kam se poděly dívky z reklam? Umění, jenž je vybledlé, stvořené dávno po Kristu.

  Sedím pod malými stromy, napodobují můj stín, zkřivený, unavený, vězněný v kleci, jako by to byla příjemná vzpomínka – v zlaté kleci kanárek, zpívá jako píšťala, nikdy nepřestává, žaluje, vypráví příběhy, dole na zemi je cesta, na ni mravenci, za obzorem se schovalo slunce, chutná, chutná sladký živote, jak? – to je na poslední cigaretu, co vyprovází nás; situace, och trapná – že? Já se tu schovávám, děsím se, že mě objevíte, že sním – smím snít, když zvratky s cigaretou nechutnají, růže se červená, stydí se, že má ústa chutnají jako popelník, a hvězdy, ty mohou snít?

  Jsem hvězda obtisknuta záchodem a ověnčena trapasy z minulého dne i večera; a pomalu jsem umíral – dobře, škoda, už není to jako dřív, čas plyne, sochám bijí srdce a nám se zatoulala krabička cigaret někam pod stůl – ohni se a nikdy svůj hřbet nenarovnáš.