Katka

Sestoupil jsem po schodech do temného sklepení. Místnost byla v suterénu. Už jsem tu jednou byl a o to víc jsem se bál. Srdce mi spadlo do kalhot a mojí malou dušičku svými mrazivými pařáty sevřelo ponuré šero. Prošel jsem spoře osvětlenou chodbou a zastavil se u dveří, za kterými mě čekalo něco, co bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Zpoza dveří se ozývalo bolestné úpění. To posléze utichlo a já si uvědomil, že teď jsem na řadě já. Vrzla klika, dveře se pootevřely a ozvalo se suché, neosobní "Další!"

Namáhavě jsem vstal ze židle a vstoupil. Už na mě čekala, navlečená do toho svého děsivého mundůru. Rozhlédl jsem se kolem. Místnost byla plná nejrůznějších nástrojů a zařízení, o jejichž účelu jsem se bál jen spekulovat. V protější stěně byl nějaký otvor ve zdi, zakrytý látkovým závěsem. Pravděpodobně dveře. Tudy asi zmizel ten nebožák, co tu byl přede mnou.

"Tak tady máte ten rozsudek!" Třesoucí se rukou jsem jí podal zmačkaný kus papíru.

"Rozsudek..." zopakovala mechanicky a pomalu začala papír srovnávat. Snad se v tom i vyžívala. Nohy se mi podlamovaly a po čele stékaly krůpěje studeného potu. Všimla si toho. "Je tu horko, co? Tak si zatim odložte!"

Pomalu, velmi pomalu, jsem si svlékl kabát, zatímco si četla onu listinu. Poté odvrátila zrak na mě. "Všechno dolu!" přikázala.

"Jak všechno?!" zhrozil jsem se.

"Boty, kalhoty, ten svetr..." pomalu vyjmenovávala všechno moje oblečení. "Nechte si jenom to základní!"

Opíral jsem se o zeď. "Nemůžu stát!"

"Za chvíli budete viset! Při tom si každej skvěle vodpočine!" ušklíbla se. "Tak to nezdržujte, ať to máte rychle za sebou!"

"Ale já se stydim, před ženskou!"

"Nejsem tady proto, abych se na vás koukala. Zemřel mi manžel a já živim šest dětí. A vůbec... Myslíte snad, že mě to baví, tahle práce? Nerada působim lidem bolest, ale někdo to dělat musí. Vlastně buďte rád. Kdyby si vás vzal do parády chlap, tak by se s váma tolik nemazal! Takže svlíknout!!!"

"Ale já stejně..."

"Nebojte, za chvíli budete mít úplně jiný starosti! Navíc já už tu viděla úplně všechno!"

Při představě "úplně všecho" se mi zježily vlasy na hlavě. Dál už jsem neprotestoval.

"Tak a teď si vylezte támhle na to!" přikázala. Byl to jakýsi dřevěný žebřík, či co. "Ruce dejte sem a nohy sem! A ty nohy pokrčte. A připravte se, bude vás to bolet!!!"

"Uáááá!"

"No, no, fňukáte jak malá holka!"

"To bych teda chtěl... uáááá... to bych teda chtěl tu malou holku vidět!!!"

"S dětma taky pracuju, i když je to většinou smutný." Raději jsem tedy mlčel a s kamennou tváří jsem snášel veškeré utrpení, kterého se mi z rukou té kruté ženštiny dostávalo. "Můžete slézt!" přikázala mi po nekonečných deseti nebo patnácti minutách. "A lehněte si támhle!"

"Na ten mučící stůl?!" zděsil jsem se.

"Podívejte se, už mám těch vašich vtípků tak akorát dost! Jestli se vám to nelíbí, tak si s tou zlomenou nohou choďte na rehabilitaci někam jinam!!!"

"Budu si na vás stěžovat! A jak se to vlastně jmenujete?"

"Kateřina Kostihryzová, diplomovaná sestra!!!"

Přiznávám se, že po těchto negativních zkušenostech s rehabilitací, jsem si nohu už raději nezlomil...