Cestou do Hradce Králové II

Naleziště ohrad

Je už málo takových prkenných ohrad jako z obrazů Kamila Lhotáka. Polepené plakáty, vonící terpentýnem a vždycky tak trochu jinou dobou. Ohrady předměstí a zapomenutých míst. Před Nymburkem jedna taková je. Domlouvají u ní místní kluci dobrodružné výpravy do okolí, střídáni po setmění milenci, opilými terpentýnem a sebou samými? Anebo je už ohrada navždy minulostí a ta nymburská je jen vzácnou zkamenělinou z prken?

Večer v Hradci

Nad Hradcem stále ještě neblednou šmouhy rudého pastelu, které tu vkreslilo do podvečerního blankytu slunce, a velitel tryskáče Vojta bude zanedlouho v Londýně. Zbyde tu po něm taky jedna šmouha na nebi. Jo oblaka, Vojta a slunce. Hradec a Londýn. Ozývá se tiše z vysílačky.

Zápasy časů

Širý prostor před hradeckým nádražím jako displej počítače podsvítily neony. Triumf počátku dvacátého století, nádražní budovu, tu přerostl triumf jeho konce, hotel. Století jedenadvacáté tu zatím čeká, s podsvíceným displejem, na svou triumfální stavbu. Otazník z diod.

Důvěrné

K soudu patří ťukání stroje zpoza zavřených dveří. Ten zvuk zakládá tajemství zprávy. Důvěrné, chceme číst číst v záhlaví listu. Paseme po tom slově jako kos po děšťovce. Kdo ale ještě může být důvěrníkem? Doba už možná vyhnala tajemství zpráv ze skrýší zavřených soudních kanceláří, podobně jako déšť přihrává ze země večeři kosům. Všechna slova jsou ihned a pro všechny. Žijeme v záplavě novinových žížal. Ale tady na soudě něco zbylo: ťukání stroje, poezie zvuku jako upomínka, že byly časy, kdy slova na sebe nechala čekat.