Adagio

Ondřej se stal nesmrtelným už jako dítě. Ale nebyl na to sám. Nesmrtelní byli i všichni jeho příbuzní a známí. A nejinak jeho gymnaziální spolužáci, s nimiž měl – šedesát let po maturitě – sraz ve středočeských lázních Mšené.

Staříci se sešli krátce před obědem v lázeňském parku. Kdybych nevěděl o jejich výhře nad smrtí, nikdy bych nehádal, že nevidím pouhopouhé vrásčité, znavené důchodce. Jenže ani sami nesmrtelní nebyli připraveni na střet se stářím. Ani oni totiž nebyli imunní vůči rozporu mezi vnitřními představami a viděnou skutečností.

Neméně nesmrtelné než oni však bylo i místo jejich setkání. Nenalezli tu sice smolinec jako u Jáchymova, který nastartoval éru moderní fyziky. Neléčil se tu Goethe nebo Beethoven jako v Teplicích. Ani se tu nekoná slavný filmový festival jako v Karlových Varech. Nesmrtelnost lázním Mšené propůjčuje jejich secesní pavilon Dvorana.

Ten nevyniká architektonickou jedinečností, nýbrž osobou svého tvůrce, jímž byl český architekt Jan Letzel. Třebaže ve vlasti by ho dokázal zařadit málokdo, v Japonsku se stal nesmrtelným jako autor průmyslového paláce v Hirošimě, symbolu destrukce a znovuzrození atomového města.

Sláva

Každý z mých spolužáků dosáhl nesmrtelnosti jinak. Například Tomáš porazil smrt trojrozměrnou televizí. Už od malička se snažil něco důležitého dokázat, snažil se vyniknout. Jenže na to neměl potřebný talent nebo vůli. Zato mu nechybělo přesvědčení ve vlastní vyjimečnost a notná dávka exhibicionismu.

Díky nim vyhrál v internetovém hlasování nové realitní soutěže „Spy-on“, v níž účastníkům připnuli obojek s mikrokamerou, která nepřetržitě sledovala jejich každodenní život. Tomáš překonal své spoluhráče potrhlostí a přepínáním ega do nejzaších končin.

Status instantní webové celebrity využil k získání moderátorské pozice v pořadu o bohatých a známých. Ten byl kdysi tak populární, že i desítky let po jeho derniéře byl Tomáš za slavného. A sláva, jak věřil, jej učinila nesmrtelným.

Hlava 22

Karel Tomášem opovrhoval, protože se považoval za intelektuála. Nebyl ale přímočaře snobským intelektuálem. Věděl totiž, že snobství by jeho intelektuálství podrývalo. Proto se snažil působit přirozeně, snažil se svou pracně nabitou sečtělost akcentovat jaksi nenuceně, automaticky. Věřil, že si tak dodá na důležitosti a důrazu.

Navzdory své sečtělosti tento profesor kulturologie ale rozuměl málo čemu. Vnitřně se obával, že by mohl být sobecký, egoistický. Egoismus v něm vzbuzoval odpor, idiosinkratickou malost, které se štítil. Psychoanalytické superego jej káralo, snižovalo, hrozilo mu jako nějaký obrovský ukazováček. A ego před ním prchalo do zákopů.

Tato bitevní linie ho zavedla do mnoha občanských sdruženích a charitativních organizacích, kde si podvědomě dokazoval, že není sobecký. Jeho já na sebe přichystalo zapeklitou verzi hlavy 22: proklamovanou velkorysostí se jen utvrzovalo v sebestřednosti.

Veškerou Karlovou životní motivací tedy v důsledku byla jen banální touha jeho já obhájit svou integritu, obhájit svou existenci proti desintegraci a smrti. Svou vzdělaností, proklamovaným sociálním cítěním a altruismem tak nakonec celý život nedělal nic jiného, než že napřahoval svou mysl k nesmrtelnosti.

Sraz spolužáků se povedl navzdory mým obavám, jak na sebe budou po šedesáti letech působit. Rozhovory ovládlo vzpomínání na dětství, kdy počítače byly ještě v plenkách, kdy internet teprve začínal, a kdy v zimě ještě padal sníh. Teď v půli března sice ještě nevládla tropická vedra, ale i třicet stupňů bylo pro staříky náročných. Proto se uchýlili do Dvorany, a co čert nechtěl, Karla posadili vedle Tomáše a Aleše.

Alcore

Aleš byl vždy pragmatik. Když v dětství pochopil, že jednoho dne zemře, nepřepadla ho úzkost, nýbrž popření, snaha najít řešení, které neexistuje. Neboťvšechno, co jednou bylo, jednou nebude. Jak tedy z kola ven?

Snažil se najít nesmrtelnost v různých náboženstvích, ale žádné ho nepřesvědčilo. Tak zkoušel na svou smrtelnost zapomenout, ale nedokázal si nalhávat. Ne snad že by se jí obcesivně zaobíral, ale nikdy ho neopustila. Nesmrtelnost byla jako smítko v koutku jeho vnitřního zraku: iritující, ale snesitelné, protože život byl dobrý.

Jako strategický ekonom vydělával velké peníze. Navíc se dobře oženil, měl zdravé děti, užíval si dovolených, velkého domu, milenek, nových aut, odpoledního tenisu – zkrátka žil spokojeně. Přesto mu nedalo, aby si pravidelně nepomnul rozdrážděný koutek svého vnitřního zraku, a aby nakonec – jako zarytý ateista odkojený vírou v omnipotenci vědy - nalezl lék proti smrti v v arizonské poušti.

Stal se členem klubu firmy Alcor, která prodává nesmrtelnost. Pokud ho někdy přepadne klinická smrt, Alcor k jeho tělu vyšle krizový tým agentů, kteří nejdříve vymění krev v jeho těle za ultramoderní kryoprotektant, potom mu uříznou hlavu, schladí ji na teplotu tekutého dusíku a nakonec uloží do kontajneru v Arizoně.

A až věda uskuteční technologickou nesmrtelnost, jeho hlavu rozmrazí a on bude žít věčně. Nedej bože, aby firma někdy zbankrotovala anebo došlo k energetické či společenské krizi. Věda budoucnosti Alešovi přeci musí zaručit vzkříšení.

Užívání

Po obědě se osmdesátníci vydali za odpolední siestou nebo za lázeňskými službami. Odpočinek v lázních, metafora hedonismu předvolává dva hedonické nesmrtelné, Hedviku a Martina. Hedvika je hedonistkou úzkostnou, Martin je hedonistou radostným. Zatímco ona vždy žila aktivním, vědomým zapojením do věcí hodnotných, trvalých, on si plně užíval věcí pomíjivých a nedůležitých.

Hedvika nepromarní den, ba jedinou hodinu, aniž by nečetla nějakou historicky relevantní beletrii, aniž by se nevzdělávala, aniž by v autě neposlouchala třetí Brahmsovu symfonii. Spánek a každodenní povinnosti ji okrádají o čas, který by mohla věnovat Apolinairově poesii nebo portugalštině. Soupěří se smrtí v závodě o čas na kulturní, estetický a kontemplační hedonismus. V jeho duchu vychovala své dvě dcery, v jeho duchu se rozvedla se svým manželem.

Kde Hedvika trpí úzkostí, zda stihne přečíst klíčové spisy relevantních filosofů, tam si Martin užívá černých oliv, mladých milenek, výletů do Afriky, čehokoliv, co mu dovolí zapomenout na zubatou. Po fázi cestovatelského hedonismu, ukotvil – svému věku navzdory – v sexu. Jeho zásadová promiskuita se stala manifestaci boje se smrtelností. Každý jeho orgasmus je výpadem proti dotírající smrti. Každá nová společnice z escort servisu jej brání proti nebytí.

Ne nadarmo je sloveso užívat odvozené od slova život. Hedonismus je pro Hedviku i pro Martina esencí jejich životnosti, jakkoliv se u nich projevuje odlišně. Hedonismus je jejich jediná současnost, jejich nesmrtelnost.

Nesmrtelní ignoranti

Spolužáci se opět sešli ke společné procházce podél mšenského potoka. Malarická sezóna ještě nezačala a kaktusy na březích vysychajícího potoka krásně kvetly. Staříci rozepnuli slunečníky a na chvíli se nezaobírali svou nesmrtelností, jako to většinou nedělá nikdo. Ego totiž, stejně jako nesmrtelnost sama, pochází z ignorance.

Nesmrtelní ignoranti prodělávají typický vývoj: po prvním prozření, po strachu a úzkosti z nebytí, po uvědomění si nesmrtenosti přichází konstrukce „já“ a s ní neoddělitelné schizma mezi „já“ a „světem“.

Jak ale dny ubíhají, povinosti se vrší, nesmrtelní ignoranti začnou ze strachu a z pohodlnosti svou smrtelnost ignorovat. Co také dělat jiného? Ano, ještě, že počítáme své dny na hodiny a dny a nikoliv na roky a desetiletí – jak krátce bychom jinak žili.

Nebylo by čarovné, kdyby mí spolužáci dokázali naplnit vědomí života v jediné chvíli, v onom věčném nyní, kterého si teď naprosto vyjmečně užívají u mšenského potoka? Nebylo by osvobozující, kdyby dokázali nechat své myšlenky plynout bez obav ze zítřka a bez výčitek ze včerejška?

Ano, bylo by to čarovné a osvobozující. Jenže takové prozření není snadně dostupné. Kdyby bylo, nebude nesmrtelných a já nebudu mít o čem psát. Naneštěstí pro mé spolužáky, ale naštěstí pro mne jako spisovatele tohle prozření snadno dostupné není. Což neplatí o víře, která před smrtí zachránila Ondřeje.

Dar víry

Ondřej se stal nesmrtelným už jako dítě. Vyrůstal v dobré rodině věřících rodičů a netrvalo dlouho, než objevil pravý poklad křesťanství – záruku nesmrtelnosti. Ne snad, že by ho víra zcela zbavila obav, ale byla pro něj od malička oporou, útočištěm pro jeho ego. Nesmrtelnost skrze víru jej uklidňovala, zbavovala ho strachu před smrtí.

Škoda jen, že se nikdy nezeptal sám sebe, proč pláče na pohřbech svých milovaných, když by se přitom měl radovat, že už odešli za svou nesmrtelností? Bylo to proto, že si nebyl v hloubi svého srdce jistý svou vírou anebo ze sebelítosti?

Dopustím se teď záměrně bagatelizace, když zredukuji dvě velká monoteistická náboženství, křesťanství a islám, na instituce nabízející nesmrtelnost. Nemohu ale nevidět lineární evoluci myšlenek, které vedly od judaismu ke křesťanství a islámu, v nichž se Bůh zákonodárce, tvůrce mravnosti a pořádku, stal Bohem-garantem nesmrtelnosti. Jaký to byl neuvěřitelný myšlenkový obrat, jaký to byl neslýchaný vynález!

Meditace

Vyprávím zde jednotlivé příběhy mého metafiktivního dekameronu a zdůrazňuji snahu po nesmrtelnosti. Přitom vím, že většina z mých spolužáků žila víceméně spokojeně, byla dobrými partnery, zodpovědnými rodiči a spolehlivými spolupracovníky. Jejich s věkem čím dál častější myšlenky na smrt je nikterak neproměnily, v destruktivní či melancholické bytosti.

Kdyby ale nebylo mne, nikdo by nezvýraznil jejich celoživotní návraty k myšlenkám na osobní smrt a smrtelnost, k myšlenkám na osobní konec. Otázka tedy zní, co by se stalo, kdyby nikdo nepřenesl jejich obavy z konce na papír? Nic by se nestalo.

Každý jeden jsme jedinečným světem, jedinečným vesmírem, jehož konečnost sama v sobě, o níž hovoří Karl Popper, nás nejen číní nenahraditelnými v idealistickém smyslu, ale také nás utvrzuje ve falešném domnění, že naše mysl, naše já, je dualisticky odděleno od ostatního.

Šáleni sémantikou jazyka, na jehož klamavost ukazoval podzdní Friedrich Nietzsche, věříme že jím všechno obsáhneme. Tam, kde Ernest Hemingway hovořil o spojení lidí v boji za společnou věc, tam já nabádám ke spojení, k jedinečnému, řekněme buddhistickému prozření.

Na Říp

Ráno mí spolužáci vyrazili na horu Říp. Ceny benzínu byly sice astronomické, ale ke stáří se nemá šetřit. Autobus je za chvíli dovezl pod Říp, jehož svahy už dlouho nepokrývaly stromy, ale řídký porost xerofytních keřů z Mexika. Staříci se potřeli silným slunečním krémem, aby je jarní slunce nesežehlo, a vydali se na vrchol.

Na úpatí před alejí palem minuli pomníček bývalého prezidenta Klause, na němž stálo:

>Václav Klaus, prezident České Republiky, autor knihy „Modrá a ne zelená planeta“<.

A hned za álejí narazili na dva saniťáky, tlačící dolů nosítka s tělem zakrytým prostřeradlem. Když míjeli mé spolužáky, zafoukal vítr a obnažil tvář mrtvoly starého muže.

„No to mě podržte,“ zvolal Aleš. „Víte, kdo to byl?“

„Nevím, ale někoho mi připoměl,“ řekla Jana.

„To byl přeci ten kluk, co chodil do gymplu rok nebo dva před náma.“

„Jsi si jistý, Aleši?“ zapochyboval Karel.

„Aleš má pravdu,“ potvrdil Tomáš. „Mám dobrou paměť na tváře. Už od tý doby, co jsem začal dělat pro holovizi. Už jsem vám vyprável, jak...“

„Měli bychom si raděj taky dávat pozor. Dneska má být vyšší tropozón. Co myslíte, že se mu stalo?“ ozval se Oskar.

„Prostě šel moc rychle a nahoře ho klepla pepka,“ shrnula Tamara.

„Bůhví, jestli neměl raka,“ nadhodil Petr. „Viděli jste, jak měl vyholený ty vlasy?“

„Třeba to dělal jenom proto, aby nevypadal plešatej.“

„Nojo, ale proč měl na sobě ten černej hábit?“

„Vypadal jako mnich. Brrr, úplně mě z toho mrazí.“

„Mnich nebo ne – pokoj jeho duši. Teď už je jí lépe,“řekl Ondřej.

„Teď mu akorát nijak. Ne líp nebo hůř,“ namítl Aleš. „Nejvíc mě děsí, že by to na mě mohlo přijít takhle znenadání, než za mnou stihnou poslat ty agenty...“

„Náhodou,“ povzdychnul si Martin.“Není to nejhorší den na umírání. A pokud to přišlo rychle, tak bych to taky bral. Nikdo tomu neujdem.“

„Mluv za sebe,“ odseknul Aleš.

„Nejde o smrt jako takovou,“ řekl Ondřej.

„Ano, jde o to něco dokázat a poznat,“ přidala se Hedvika.

„Nebo pomáhat ostatním,“ řekl Karel.

„Tohle je na mě moc filosofický,“ rozťala to Jarmila. „Mám z toho nějak pokažený ráno. Lidi, pojďte – tady už kroužej supové.“

„Ale jak se teda jmenoval, jesli byl opravdu z našeho gymplu?“ nedal se odýt Jan. „Třeba jste si ho jenom spletli...“

„To neřešte. Než dolezem nahoru, už to bude na síti. Zatím nic – čeknula jsem to na svým Tý-podu,“ řekla Kateřina.

„No jasně,“ zvolal Aleš. „Mám to! Chodil do druháku, do áčka, a jmenoval se David Petřík.“

„To je ale blbost!“

„To se mi nechce zdát. Jenom blázen by se nechal umřít na konci vlastní povídky,“ odfrknula Jarmila.

„Nebo egomaniak, kterej zakrývá své ego rádoby metafikcí,“ namítnul Karel.

„Spíš neumětel – čtenáři už jsou z takovejdlech kliček unavený. Ubohý „deus ex machina“ jako spisovatelská bezradnost. Prostě blbost.“

„Nemyslím, že to je egomaniak nebo neumětel. Spíš rafinovanej neřád,“ uchechtnul se Tomáš.

„Ať už byl, jakej byl, stejně jsou to náhody, co říkáte?“

„Náhody nejsou, je jenom osud.“

„Není osud, ale jenom vnímání osudu nebo náhody.“

„To jsou ale kecy.“

„Tak konec brebtání, ať tam nejsme až v poledne.“

„Moje řeč. Hlavně nezůstat na místě!“

„Jenom aby nás tam nezastihla prachová bouře...“

Nesmrtelní se ještě jednou ohlédli za nosítky a potom vykročili směrem na vrchol.