Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pohlazení

15. 06. 2012
8
18
2414
Autor
pedvo

                                                                                    POHLAZENÍ
     
     To vám jednou byl takovej divnej den, svítilo sluníčko, ale vítr foukal, že nám to málem vodneslo mámu, jen kdyby pevněji držela tu košili, co měla v ruce. Takhle vodlítla jen ta košile a máma nám tu zůstala, hrom do toho. Tak povídám: „Stará, dyckys byla do větru, co to najednou?“ A vona že má nějaký těžký nohy. Že je sama sotva zvedne, co pak teprv nějakej vítr. A že udělám líp, když poběžím za tou košilí, ale ať sám dám pozor, aby mě to nevodneslo. Že jsem jak vysírka a nebylo by divu. Ale já mám taky těžký nohy, tak proč se mám honit po světě?
      „Tak si do nich nelej pivo!“ povídá ta moje, a že prej je to furt do jedný a do druhý a kam to dojde, košile že mezitím uletí a maminka měla pravdu, že mi kouká z vočí kdovíco.
     Tak já teda du za tou košilí, je to ta její noční s kytičkama, přes humno, pak lítla strništětem a je v cestě rybník. Jestli do něj vlítne, aspoň dál nepoletí, horší by bylo, kdyby lautr ulítla. A taky že je hnedka ve vodě. Já tedy klidně dojdu k rybníčku, ale vítr ji zahnal vod břehu. Tak sem to vobešel, že si tam na ni počkám. Jenže milá košile, jak nasákla, trochu klesla a za něco se zachytla, tak holt musím pro ni. Shodím tedy boty, kaťata, halenu, košili, rozhlídnu se – nikde nikdo, tak i spoďary a šup do vody. U košile sem raz dva, ale jen ji vemu do ruky, zas ten vítr. A žene ty moje věci na břehu, budu mít co dělat to pochytat. Tak já hned za nima, ani sem se nezdržoval vobouváním, jen na sebe v běhu natahuju tu máminu noční košili, abych neběhal po polích holej jak to mimino. Máma není žádnej drobeček, eště k tomu má tu košili dlouhou, aby jí šla přes nohy. Však taky když v ní de po světnici, tak ji musí držet podkasanou, že je jak carevna s vlečkou.
     Tak já ji musím taky vyhrnout, jinak si ji přišlápnu, plandá to na mně, strniště píchá do nohou, ale čert to vem, kdyby mi to všechno vodlítalo, bylo by to horší.
     Jenže to by nesměly bejt na světě vosy. Jasně, že na jednu tu potvoru musím šlápnout. A jak tak při tom poskočím, zamotaj se mi nohy, ta dlouhá košile taky udělala svý, a já sem teda najednou hubou na zemi. A kolenem na další vose, pod dlaní třetí. Co že jich tu tolik je? Slyším bzukot za zadkem, no jo, maj tu v zemi hnízdo a hned po mně. Tak honem vyhrnout tu mokrou košili a k vodě, věci se snad pak najdou, jestli budu dočista zeštípanej, bylo by to horší. Ňáký sem chyt do ucha a do zad, ale už sem ve vodě. Co vokolo mě udělala ta košile, to ste neviděli. Nafoukla se, jak ňáká duchna je to a jak se chci potopit, aby na mě nemohly vosy, tak se mi motá kolem rukou, nad hlavou se to zacuchává, musím se tedy rači zvednout, to zas na mě dou ty vosy, ale horší bude, když se utopím. Tak se tam všelijak melu, košili sem ňák sešlapal pod sebe, mám ji zamotanou kolem nohou, rukama už taky sotva hejbu, aspoň že ty vosy za chvíli daly pokoj. Jenže to už sem zeštípanej až hrůza. A na břeh nemůžu! Sotva držím hlavu nad vodou a jak se hnu, tak padám dopředu. Nohy zamotaný, ruce taky. Přece se neutopím v louži, kde je mi po pás vody! A taky pěkně bahna, ale i tak. Musím se tedy dycky nadejchnout, potopit, a pak lezu po dně jak ňáká housenka. Než se takhle dokroutím ke břehu, tak sem úplně zničenej. Zůstal sem na kraji napůl utouněnej, půlka je mě ve vodě, hlavně že mám hubu na vzduchu. Sám se ale nerozmotám, možná až si vodpočinu, ale snad mě tu někdo najde. Je to kousek vod cesty, něco pojede.
     Já vám nepovím, jak dlouho sem tam ležel, ale slyším drkat povoz. Zkusil sem zavolat, jenže takový zaskřehotání mě samotnýho vylekalo. Přece jen mě slyšeli, vidím někoho přicházet, jen skrz takovou mlhu, jak mám zateklý voči. A taky slyším:
      „Já sem jí to říkala! Von už dočista zmagořil! Co na něm ta holka viděla, dyť von ji musel uhranout!“
     Paňmáma. No jo, dyť vzkazovala, že zajedou. Dycky se cestou staví i pro vobě naše holky a kluka, s nevěstou a zeťákama, všema jejich dětma a přijedou. Pak je u nás veselo, jen ta paňmáma kdyby tolik nehudrovala, a já jí ležím v žaludku snad nejvíc.
     Hoši se mě snažej rozbalit, já jim vykládám, co se stalo, ale moc mi to nejde. Nakonec ty větší děti snosili mý věci, sou čiperný, ale trvalo hodnou chvíli, než s tím byly zpátky, jak to bylo daleko.
     Pak už jedem domů. Já v tý mokrý zablácený košili, protože teď se tu nebudu převlíkat, a bába pořád hartusí, až už ji holky vokřikly. Přijedem domů, plno čumilů, to je dycky, když přijede ta naše sebranka, ale teď každej kouká, jak mě táhnou domů. A paňmáma hned hrozný lamento k tý mý, co že to má za chlapa, nikdy z něj nic dobrýho nevzejde. Jako kdyby neměla na vočích celý to naše pokolení, co s ní přijelo a z kerýho je sama celá pryč.
     Já už se převlík a sedím na lavici, hubu v mokrejch hadrech. Chlapi mámě vyložili, jak se co seběhlo a do mě se pak dala ňáká horkost, z těch žihadel a z utounění a z prostydnutí a co eště, musel sem se sebrat a do postele. A pořád slyším: „dyť ty holka nemáš žádnej život, co máš, vidělas ho, jak vypadá!“
     A moje jenom: „No jo, babi, viděla, vytmavím.“
     Pak šla paňmáma po známejch, má jich tu, to bude řečí! Chlapi s ženskejma a s dětma šli někam do luk, je krásnej večír, a je tu už jen ta moje. Teď teprv to schytám, ale mně je to jedno. Sotva vnímám, ať kušní, nevidím, nemusím ani slyšet. Jak se trochu vyzdravím, tak jí to splatím.
     Však už slyším, jak bere za kliku. Sedla si ke mně na kraj postele a připlácla mi ruku na vobklad. Vono na mý kušně jinde místo není, než na ňákým tom vobkladu. Tak mi s ním nějak šmrdlá po ksichtě – vona vám mě pohladila! A prej: „Já se nemůžu s mámou hádat, kór když už má takový leta. Ale nikdy, vopravdu, za větru už nevyjdu s prádlem z chalupy.“


18 názorů

pedvo
09. 08. 2012
Dát tip
Zordon - Dík, takový komentář vždycky potěší.

Zordon
09. 08. 2012
Dát tip
Pro mě skvělé skloubení humoru i moudrého závěru, krásně napsané.

pedvo
24. 06. 2012
Dát tip
Copak o to, já si to dovedu představit taky. Dokonce ty lidi, byť smyšlené, mám rád, ale na další příběh už si netroufnu.

VH64
24. 06. 2012
Dát tip
Pěkňoučký! A dovedu si představit víc příhod táty, mámy, paňmámy a celýho toho pokolení.

pedvo
21. 06. 2012
Dát tip
Lakrov, o ničem takovém neuvažuji. Tolik postav tam být musí, aby paňmáma měla před očima celé to pokolení. Do děje nezasahují. Sloh musí být takový, jak vyplývá z osobnosti vypravěče. Jenom doufám, že případná nepřehlednost je vyvážena tím, k čemu (snad) celý děj směřuje: tou manželčinou poslední větou.

Lakrov
21. 06. 2012
Dát tip
Začátek je dobrý a při čtení se bavím; to trvá až k setkání s povozem. Dál se to pak něčím pokazilo -- snad množstvím postav, v nichž při tomhle "drncavém" slohu není zřetelný přehled. Neuvažuješ o přepsání/úpravě druhé poloviny textu?

pedvo
17. 06. 2012
Dát tip
srozumeni - Dík za hvězdičky. Předpokládám, že je to pochvala. Patrik von Oberklee - Tvé uznání mě těší. Je to psáno obecnou češtinou, jako vyprávění člověka, který tak hovoří.

Ako ľahké čítanie je to skvelé. Niekoľkokrát som sa z chuti zasmial. Z počiatku som si myslel, že ide o určitý typ "Ruženkovštiny" :-)

srozumeni
16. 06. 2012
Dát tip
*****

pedvo
16. 06. 2012
Dát tip
Trepifajxl - dík za uznání a vůbec za příznivý komentář. Jsem rád, že to vidíš z této stránky a je vidět, že co čtenář, to jiný názor.

pedvo
15. 06. 2012
Dát tip
Davide, děkuji za uznání i za přínosnou kritiku. Já jsem tímhle způsobem napsal zcela výjimečně jen tenhle jediný text, přišlo mi, že toto téma tak lépe vyzní. Jistě bych mohl tu povídku rozvinout v duchu, který naznačuješ, jenže to už by měla zcela jiný charakter. Na jiných textech pracuji a postupně je zveřejňuji – že jsou hlubší a hutnější, to bych netvrdil. Jsou spíš humorné, aspoň doufám. Hlubokomyslných je dost i bez mého přispění, kdežto lehkého humoru je málo. A není legrace něco legračního napsat.

pedvo
15. 06. 2012
Dát tip
Gabi, ano. Ten děj směřuje cíleně právě k tomu neobratnému (a o to snad hlubšímu) vyznání. Dík za pochvalu.

DavidPetrik
15. 06. 2012
Dát tip
Vsiml jsem si tohohle textu uz na Piste-Povidky. Jednoznacne me oslovil svym stylem, jazykem, zemitosti, regionalni opravdovosti vyjadrovani. Takovymhle zpusobem by se dal napsat cely roman a lide by vahali, kolik je na tom zpusobu z Hrabala a kolik z Haska. Bohuzel tenhle obrovsky potencial stylu a jazyka zustava nevyuzity kratkym nametem, vlastne prupovidkou, crtou. Prilis prostoru je venovano popisu honeni se za kosili, topeni apod., misto toho, aby se dal prostor epicky nosnym motivum a tematum. Kdyby si autor dal zalezet, rozvinul by sit vztahu mezi postavami, zapracoval by na vyvoji pribehu, oplacal tak zvane kostru jedinecneho stylu svalovinou pribehu, dal bych jednoznacne vyber. Takhle vaham a davam pouze tip a avi kolegum z redakce. Uprimne si ale preji, aby autor zapracoval na delsich a hlubsich/hutnejsich textech. Na druhou stranu si nepreji, aby text na Pismaku zapadl a proto ho navrhnu do Povidky mesice za cerven. Pokud s tim autor souhlasi. At se Vam dari.

gabi
15. 06. 2012
Dát tip
milé, že mu nevynadala dobre sa čítalo *

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru